Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

INFO.CZ jede kolem světa - 2. část. Pokud byste měli navštívit jen jednu zemi, ať je to Island

INFO.CZ jede kolem světa - 2. část. Pokud byste měli navštívit jen jednu zemi, ať je to Island

V druhém díle našeho cestopisu z cesty kolem světa se přeneseme na Island, kde jsme strávili celkem dva týdny. Je to ideální doba, abyste viděli skutečně všechno, co stojí za to vidět. Pokud byste měli za celý život navštívit jen jednu zemi na světě, nechť je to právě ostrov na pomezí Severního ledové a Atlantského oceánu. Kromě hovorové češtiny jsme do cestopisu připojili i veškeré výdaje, které jsme na cestě měli. 

11. 9. BERLÍN

Odvoz mě nabírá v sedm a jedeme do Prahy na žlubus. Jenže na rozdíl od cest na letiště jsem tentokrát podcenil časovou rezervu a samozřejmě je v Holešovičkách bouračka. Posuny o milimetry a bus vyjíždí z Florence za chvíli. U Heydrichovy zatáčky sbíhám z mostu na tramvaj, i když ani nevím, kde tu je zastávka. Zato nahoře vidím, že se kolona akorát rozjela. Ale brzy jsem už v jistotě metra a nakonec mám celých 5 minut k dobru. Zuzu už tady nervózně čeká. Na úvod jsem se teda pěkně zapotil.

Žlubus pana Jančury se řítí dálnicí do Němec  a Berlína, tak čučíme na nějaké filmy, když už obrazovku pár měsíců neuvidíme. Výstup je na autobusáčku pod vysílačem (ZOB Funkturm). Je tu hned metro (U2), ale nikoliv lístky do něj. Žádný přímý prodej, jen automaty, které ale neberou nové pětieurovky, ani cokoliv papírového vyššího a mincí moc nemáme. Vietnamci dole nerozmění, tak musím obíhat krámy a půlhodiny je fuč.

Letadlo nám odlétá až před půlnocí, tak máme pár hodin na prolezené berlínské klasiky, kor když tady Zuzu nikdy nebyla. Začínáme na zhola přebudovaném Postupimském náměstí s mrakodrapy. Podél zbytků Berlínské zdi se posuneme k nejslavnější stavbě – Braniborské bráně se sochou kvadrigy na vršku z konce 18. století. Jukneme před Reichstag a projdeme celou ulici Unter den Linden až k Alexander platzu. Na těch 3 kilometrech je pár muzeí a galerií v antickém stylu, Humboltova univerzita, katedrály, ale i všudypřítomné potrubí vedené horem jak v ocelovém městě.

Když už Německo, tak to chce nějakou německou specialitu. Ideální je v kečupu se topící dvojitý currywurst s hranolemi a tatarkou. Obcházíme velké Alexandrovo náměstí s televizní věží a komunistickými Hodinami světa, což je první stavba, kterou si pamatuju, když jsem byl před 30 lety poprvé za kopečky. Větším hitem pro náměstí je ale dnes večer kašna zalitá jarem.

Každou chvíli odsud odjíždí autobus s označením TXL na letiště Tegel. To není nejpříjemnější letiště na světě. Tři terminály, žádné židle a při odbavení koukají i do kalhot. Krovky z evropského kontinentu zvedáme ve 22:20. Tak za 4 měsíce jsem možná zpět.

AirBerlin (jednosměrka za 2800 Kč) má docela dobrý jídlo i nějaký alkohol se najde. Každý máme pro sebe třísedačku, tak brzo usínám. Což je docela škoda, protože nad Islandem zářily červené ohně lávy nedávno se probudivší sopky Bardarbunga.

Noc: letiště v Keflavíku

Doprava: bus Praha-Berlin 550, tram+bus Praha 24, metro 2.2€/jízda

Jídlo: double currywurst menu 5€

Celkem: 830 Kč + letenka 2800 Kč

12. 9. Zlatý trojúhelník – Pingvellir, Geysir, Gullfoss

Letadlo nás vyklopuje po půlnoci na hlavním islandském mezinárodním letišti v Keflavíku. Na území jeden a půlkrát větším než Česká republika žije jen 320 tisíc obyvatel (z toho přes 110 tisíc v hlavním městě Reykjavíku). Lidsky Island nikdy nepatřil k nejpřívětivějším zemím. Domorodci jsou často nerudní, a teď ještě pohlíží na cizince jako na ty, kdo je uvrhl do bídy, když se jejich banky zbláznily. Né náhodou je na turistických obrázcích pod heslem „setkání s islandskou pohostinností“ kopání turistů do zadku. Hlavu pomotá i pouhé hledání v telefonním seznamu, protože nemají příjmení. Dítě dostává místo příjmení jméno svého otce s příponou -dóttir (dcera) nebo -son (syn). Každý má dvě křestní jména a děti přebírají „příjmení“ z prvního křestního jména otce. Manželka po svatbě nemění nic.

Na letišti není žádný odpočinkový prostor se sedačky a i jejich náznaky jsou obehnané varovnými cedulemi o zákazu přespávání. A to na letišti vzdáleném desítky kilometrů od hlavního města, kde dost letů přilétá kolem půlnoci a odlétá brzo ráno, není nejideálnější. Na zákazy sice většina lidí kašle a na zemi usíná, ale to už krouží kolem nerudná policajtka. Když v pololehu čtete nafasované brožury, nechá Vás být, ale jak zjistí zavřená oka, už se řítí.

Vodopád GljufrafossVodopád Gljufrafossautor: Miroslav Lébl

I my měli auto objednané až na ráno, tak musíme přečkat asi pět plonkových nočních hodin. Na Avisu vyzvedáváme na našich následujících 10 islandských dní červené VW Polo (11500 Kč se spoluúčastí přes 1000 euro). Cíl má nemalý, obkroužit ostrov kompletně, pokud možno včetně severozápadních fjordů. Ještě nahlásím pro sichr pár šrámů, abych po pár metrech skoro přidal další, když se chci vyřídit z parkoviště a nějak přehlédnu natažené řetězy. Než jsme se v autě zabydleli, z deště už tu je téměř jasné počasí.

A než najedeme na dálnici s kruháčema na Reykjavík, už zase prší. Průběžně zkoušíme marně sehnat bombu na vařič, ať už na benzínkách či ve sportovních obchodech. Na nákupy jídla je nejlepší zdejší diskont Bonus s logem prasátka (první asi 10 km od letiště po dálnici). Islandských korun jsme vyměnili jen pár (18 Kč = 100 islandských korun, 1€ = 150 ISK), protože bez karet tu už jedou snad jen bezobsluhové kasičky se vstupným v pustinách.

Pro začátek dáváme islandské TOP TŘI – tzv. Zlatý trojúhelník (údajně) největších zajímavostí – první parlament Pingvellir s euroamerickým zlomem, vodopád Gulfoss a gejzíry. Černolávou dojíždíme za jasného počasí na sjezd na Pingvellir, kde se noříme prázdnou asfaltkou do žlutozelených kopečků. Vyhlídka na jezero s deltou vlévající se řeky, u toho je parlament Althing, který je ale zajímavější spíše tím, že se tu od sebe odděluje evropská a americká deska (tudíž doteď jsme byli tak trochu v Americe). Zlom je vyplněn kaňonem s čedičovými skalami, do části padají vodopády a v jednom místě je ten parlament. Respektive ono tam není vůbec nic, ale před tisíci lety se tu oficiálně klábosilo (fungoval zde v letech 930 – 1789).

Infocentra budou silnější stránkou islandské turistiky. Kromě toho je tu pár upravených stezek, kostelík i náš první vodopád. I když na islandské poměry no name, skoro každý z těch desítek dalších neislandských vodopádů na cestě, kromě Niagáry, by strčil do kapsy.

Vodopád HjalparfossVodopád Hjalparfossautor: Miroslav Lébl

Dál po silnici je areál stříkajících gejzírů. Menší prostor je věnován gejzírům, větší asfaltovým parkovištím, restauracím, stánkům a obr infocentru s prodejnou a výstavkou o zemětřesení a domorodém životě. Ale k těm gejzírům, kolem nichž se může procházet v několika(deci)metrové blízkosti. Autor celosvětového jména Geysir je dnes spíše flákač. A i když momentálně má nějaké erupce, intervaly jsou proklatě dlouhé. Ale i tak může vyvrhnout vodu až do výšky 80 metrů. V minulosti to bylo až 170 metrů. Show tu tak momentálně obstarává sousední Strokkur. Prý chrlí jak hodinky, ale jejich přesnost je blízka spíše výrobci severokorejskému než švýcarskému. Intervaly jsou někde mezi 4 až 10 minutami, kdy chrlí vodu až do výšky 20 metrů. Vyfotit se to dá lehce, voda v jezírku se začne předem trochu vlnit. Kolem je pár dalších gejzírů, ale ty probudí k životu už jen klasický postup s nastrouhaným mýdlem, a asi stovka horkých pramenů a bazénků.

Třetí zastávkou je večerní trojúhelníkový dvojitý vodopád Gullfoss. Tady už je to pořádná řeka. Cestičky vedou všude kolem, od horních vyhlídek až po kompletní osprchování vedle něj. Jen to chce k těm fotkám slunce, které ho prozáří do barev. Turistů ani tady nebyly úplné kvanta na to, že je tohle to nejlepší a nejbližší z Islandu, ale Zuze se i to zdálo až moc.

I zde nechybí infocentrum s restaurací. Taková základní polívčička vyjde na 1500 islandských korun (270 Kč), kus teplého žvance od 5 tisíc (900 Kč). Obžerství si tak necháme až do jeho ráje – do Ameriky. Tak jako na řadě podobných míst, pracuje tu hodně Poláků a Čechů. Tady jsou hned čtyři a i starší. Vydělají sice „jen“ 30 tisíc plus stravu a střechu nad hlavou, ale ono to stejně není kde utratit a volno na průjezd Islandu nemají. Dělají tady od nevidím do nevidím, což ale o polární noci v zimě nemusí být zas taková fuška.

Večerem pokračujeme do útrob Islandu, protože tohle je jedna z mála částí, kde se do něj obyčejným autem dá proniknout. Před začátkem většiny vedlejších silnic jsou i veliké silniční mapy s hlavními turistickými zajímavostmi na trase. Silnice občas zatarasí přesun celých vesnic s koňmi a stády ovcí, kdy je auto na silnici ten nejpodřadnější element. Po silnici 32 zajíždíme do údolí Sprengisandur. Ač je zde už totální pustina bez osídlení, díky vodní přehradě údolím vedou hned dvě slušné silnice. S pádem tmy sjedeme do kempu, který už má dávno po sezóně, ale zašívárna na přespání ve stanu v malém lesíku je to ideální. Zu sice má spacák dobrý, ale za ty roky se už odnaučil nabírat vzduch, tak ještě že od AirBerlinu nafasovala rovnou tři deky. S tmou padla totiž i pořádná zima, tak zalezla hluboko do stanu.

Sopka Hekla a naše rudá střelaSopka Hekla a naše rudá střelaautor: Miroslav Lébl

Zatím se venku na obloze rozzářila zelená duha, ze které tryská světlo. Když jsme připravovali tuhle cestu, na zářijový Island jsem zmrzlíka Zuzu lákal na teoretickou možnost vidění polární záře. Ale že by byla až takhle na počkání? Zuzu by ale na ní teď ze spacáku nevytáhlo ani stádo volů. Tak kor když je tu jenom jeden.

13. 9. Jižní vodopády

Ráno o kus dál v údolí sjíždíme na dvojitý vodopád Hjalparfoss se spícími rybáři ve vodě. Voda padá do kaňonu plného čedičových sloupů v nejrůznějších směrech. Jen o fous dál je skanzen Pjodveldisbaerinn několika původních baráčků s vysokou vrstvou země a trávy na střeše a vysokou vrstvou hor a vodopádů za střechou. Možná je to někdy otevřeno i na podívání do útrob, ale dnes rozhodně ne. Krajině zde již vládne jen láva, štěrk, černota a na pozadí rozpláclá sopka Hekla. Vracíme se po šotolince podél řeky Pjorsá, na které je pár vodnatých, ale nízkých vodopádů.

Další z top zastávek klasických itinerářů je stěna vodopádů pod sopkou Eyjafjallajokul (jo, to je ta nevyslovitelná mrcha, co Evropu zavalila prachem před pár lety) v čele s 60 metrovým Seljalandsfosssem. Jde ho kompletně obkroužit i ze zadu. Podél skály jsou další vodopádky, které se často ztrácí v sutovišti. Další větší Gljufrafoss padá do trhliny, do níž se dá po kamenech doskákat, a kde se pak rozevře pořádný vodou vířící kotel. A protože tohle už je dobrých 500 metrů od parkoviště se Seljalandsfossem, už sem dojde jen minimum turistů.

To už jsme se zcela vrátili k moři na okružní silnici číslo jedna a konečně jsme našli ve zdejší minibenzínce bombu do vařiče (1500 ISK) a na obloze slunce. Kolem ledovcem pokrytou a dnes zcela klidnou sopkou Eyjafjallajokul dojíždíme k dalšímu echt vodopádu – Skogafoss (výška x šířka – 60 x 25). Před ním v íčku na hlavní silnici je drobné muzeum sopky a mapka k termálnímu bazénu.

Gejzír StrokkurGejzír Strokkurautor: Miroslav Lébl

Nejdřív ale ta padající voda. Skogafoss patří k nejfotografovanějším vodopádům, kdy z bývalých pobřežních útesů padá celé řečiště. Dnes to má voda k moři ještě dalších 5 kilometrů. Vede odsud stezka podél řeky přes průsmyk Fimmvorduhals až do údolí Porsmork (cca 23 kilometrů, převýšení 1000 metrů). Podél je úžasná krajina a další desítky vodopádů. Bohužel čas se chýlí, tak jsme na ni měli jen 3 hodinky. I když postup, „tak ještě támhle k vodopádu a otočíme se“, když za tím je další vodopád, je těžký. Zuzu to otočila dřív, já to táhnul za hlubokou průrvu až do západu slunce, které naštěstí stále zapadá docela pozdě. I když v létě by to bylo s časovou dotací mnohem příjemnější.

Zuzku napadlo přeparkovat auto, tak z vyhlídky zděšeně koukám, že naše auto zmizelo. Po večeři vyrážíme nocí trochu zpátky k termálnímu bazénu Seljavallalaug (silnice 242), který je volně přístupný ve skalním amfiteátru na konci údolí. Z konce silnice je třeba ještě jít 15 minut pěšky, což v úplný tmě neznámou krajinou bez cesty je trochu horší. Opuštěné místo to není, jsou tady asi 4 auta, ale akorát už odchází od bazénu poslední, tak ho máme celý pro sebe. Nad hlavou hvězdičky, jinak tma a naprosté ticho. Bazén je to slušný, dá se tu pořádně zaplavat, ale teplý pramínek do něj vtékající ho nedokáže rozpálit do vařících úrovní, tak se spíš motáme u něj v růžku. Po půlnoci se vrátíme ke Skogafossu, kde u parkoviště na tábořišti rozhodíme stan mezi pořádnou kupkou dalších.

Pro dnešek je to všechno, v příštím díle projedeme zbytek Islandu a vydáme se na cestu do Spojených států.

Autor provozuje cestovatelský web Miras.cz

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1