Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Kdybys byla bílá, miloval by tě.“ Asiaté jsou posedlí zesvětlováním kůže

„Kdybys byla bílá, miloval by tě.“ Asiaté jsou posedlí zesvětlováním kůže

Na výběr tady moc nemáte. Když si chcete v jihovýchodní Asii koupit kosmetiku, jen těžko najdete krém, sprchový gel či deodorant, který nemá vybělovací účinky. Světlá pleť je v regionu znamením krásy a přitažlivosti. V Malajsii nedávno šokovala reklama, podle které k zastavení domácího násilí stačí být světlejší.

Mladá žena zažívá doma peklo. Manžel je k ní hrubý a ubližuje jí. Ve chvíli, kdy ji násilně vyhodí z bytu, jde žena žádat o radu své blízké. Přítelkyně jí věnuje zesvětlující a zeštíhlující přípravek. A hle! Jen co její pleť zbělá, manžel ji prosí, aby se vrátila. Znovu se do ní zamiloval.

Takový je reklamní příběh malajské kosmetické společnosti SlimmeWhite Malaysia, který se před několika měsíci objevil na internetu a televizních obrazovkách. Společnost, která reklamu vyrobila, tvrdí, že chtěla pouze poukázat na to, že muži by se neměli chovat ke svým partnerkám na základě vzhledu.

Proti reklamě se zvedla vlna protestu v Malajsii i v zahraničí, malajských žen se zastala i WAO, Organizace pro pomoc ženám. „V reklamě se objevuje perverzní logika. Buďte krásné a nebude vám ubližováno. To je urážka všech žen,“ uvedla organizace v prohlášení.

Bilá Asie

Ač je tento příklad poněkud extrémní, ukazuje, kam až uvažování tamní společnosti v honbou za ideálem krásy dospělo. Zesvětlovací kosmetiku používá hlavně v jižní a východní Asii více než 40 procent všech žen - ale i významná část mužů. Očekává se, že celosvětově lidé za vybělovací přípravky v roce 2018 utratí 20 miliard dolarů (přes 400 miliard korun).

Touha po bílé kůži se datuje už do starověku; tehdy byli jako hezcí označováni ti, co ji měli. Dokonce i jeden starý filipínský příběh vypráví o hrdinovi, který si zakrýval svou tvář štítem, aby mu slunce nezničilo jeho krásu.

Bílou kůži vnímají v Asii jako symbol čistoty, krásy a prosperity, také může značit postavení ve společnosti. Vliv na to má i koloniální historie řady asijských států. Filipínci třeba od někdejších kolonizátorů z Ameriky často slýchají oslovení “malý hnědý brácho”, které v nich podřazenost vůči vysokým a bílým Američanům jen umocňuje. Thajci zase používají nadávku dam muean ega, kterou lze přeložit jako “tmavý havran”.

Dojem “bílé dokonalosti” útočí na Asiaty ze všech stran: z billboardů, televize, internetu. Celebrity s bílou kůží se snáze prosazují. Vybělení modelové se smějí z reklamních panelů. Bílá dává šanci na lepší práci a vyšší plat.

Kosmetické značky jdou touze Asiatů po bílé kůži naproti. Obchody jsou plné zesvětlovací kosmetiky, prodávají se speciální krémy, masky, tělová mléka, ale třeba i deodoranty, které zesvětlují podpažní jamky. Kosmetické salóny nabízejí drahé procedury - v poslední letech se například v Thajsku objevily služby na zesvětlení genitálií.

V té samé zemi se sliby na vybělení kůže objevily dokonce i v reklamě na nápoj. Mladým dívkám inzerce slibovala, že když budou pít denně limonádu s přidaným vitaminem C, pleť jim sama zbělá.

Bělící kosmetika je v Asii extrémně populární.Bělící kosmetika je v Asii extrémně populární.autor: Michaela Černá

Levně, ale s riziky

Většina těchto zaručených prostředků a procedur nezajistí zázraky, ale nejspíš ani neublíží. Daleko větším problémem se stalo používání domácích kosmetických přípravků a také těch, které se prodávají na trzích. Řada z nich má vážné vedlejší účinky. Některé obsahují toxické látky, třeba rtuť, která sice může částečně snížit množství melaninu v pokožce a tím ji zesvětlit, ale zároveň způsobuje vyrážku, fleky - a při dlouhodobém užívání může škodit i ledvinám či nervové soustavě. Navíc přípravky, které snižují množství melaninu, zvyšují riziko rakoviny kůže. Stopy rtuti po používání takových přípravků lze najít ve vlasech, krvi i mateřském mléce. A rtuť může v některých případech způsobit i neplodnost.

Ženy i muži v Asii jsou ale vystaveni tak silnému tlaku po dosažení ideálu krásy, že často sáhnou po přípravku, který si mohou dovolit. A nelegálně prodávaná kosmetika slibuje zázraky za velmi nízké ceny. Jak může touha po bílé pleti dopadnout, ukazuje příběh mladé Thajky Panyan Bunjan, který přinesl thajský magazín City Life. Po použití nelegálně prodávané kosmetiky nevratně ztratila pigment v obličeji, pleť pokrývají velké růžové skvrny a lékaři jí nedokáží pomoct. Bunjan kvůli svému vzhledu nakonec přišla o práci. Podle zaměstnavatele vypadala pro práci servírky “moc ošklivě”. A tak cena, kterou Thajka zaplatila, nakonec byla pořádně vysoká.

Čeká vás první cesta letadlem, nebo se takto přepravujete běžně? Přečtěte si tipy zkušených cestovatelů, které vám let usnadní a zpříjemní>>>

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1