Česká energetika a nové emisní cíle EU

 FOTO: ČTK

Oldřich Sklenář

12. 10. 2020 • 10:46
KOMENTÁŘ OLDŘICHA SKLENÁŘE | Minulý týden schválil Evropský parlament nové, vyšší cíle pro snížení emisí států EU do roku 2030. Zatímco původní cíl počítal s redukcí emisí skleníkových plynů o 40 % v porovnání s rokem 1990, nově schválený závazek počítá se snížením o celých 60 %. Konečné schválení nového cíle je předmětem dalšího jednání mezi jednotlivými členskými státy na úrovni Evropské rady. Cíl pro rok 2030 je přitom jakýmsi mezistupněm pro dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050.

Z českých europoslanců hlasovala většina proti vyššímu závazku. Ambiciózní cíle EU v oblasti ochrany klimatu jsou totiž obecně předmětem opakované kritiky ze strany českých politiků. Důvodem přitom bývají obavy z poškození domácí i evropské ekonomiky; skutečnost, že uvedené cíle jsou mnohými považovány za nesplnitelné; případně přetrvávající narativ, poukazující na nízké emise Evropy v porovnání s jinými zeměmi, zejména Čínou a USA. Dokud zmíněné státy nezačnou výrazně omezovat svoje emise, nemá smysl usilovat o ambicióznější klimatické cíle, tvrdí kritici.

Pozice EU v produkci emisí

Pravdou je, že současné emise EU jsou ve srovnání s ostatními regiony relativně malé a v celosvětovém měřítku mají přibližně 10% podíl. Na druhou stranu je nutné vnímat určitý historický kontext a kromě aktuálních hodnot brát v úvahu také emise kumulativní, tedy součet všech emisí, které byly v minulosti vypuštěny. V takovém srovnání už podíl EU narůstá na celých 22 %.

Pokud je provedena kalkulace na bázi spotřeby (tedy nikoli výroby jako v předchozích případech) a při zohlednění pouze té části emisí, která byla vyprodukována nad limit planetárního ekosystému, tak jako to provedla nedávná studie Londýnské univerzity, rozdíl se dále zvyšuje. Dle této metodiky na EU připadá 29 % emisí, zatímco na Čínu, společně s dalšími státy globálního jihu, pouze 8 %. Přitom právě Čína minulý týden oznámila dosažení uhlíkové neutrality jako svůj cíl do roku 2060.

S ohledem na uvedená čísla rozhodně nelze zlehčovat naši spoluodpovědnost na probíhajících změnách klimatu. V případě České republiky to platí dvojnásob, protože naše emise jsou čtvrté nejvyšší v rámci evropské osmadvacítky. Pokud chceme do budoucna předejít nejhorším následkům globální klimatické změny, je žádoucí stanovit si ambiciózní cíle, protože pouze poté budeme v pozici, kdy lze o rychlé redukci emisí jednat také se státy mimo EU.

Potenciál pro snižování emisí v ČR

Při letmém pohledu na rozložení celkových emisí v ČR je zřejmé, že hlavním zdrojem skleníkových plynů je u nás elektroenergetika, postavená z velké části na spalování fosilních paliv. Ve výrobě elektřiny z uhlí na osobu zaujímáme dokonce první místo v rámci EU. Právě vysoká emisní náročnost české energetiky je důvodem, proč se v přepočtu na osobu ČR řadí mezi čelní producenty skleníkových plynů jak v Evropském, tak i globálním měřítku.

Pro razantní snížení emisí, respektive dosažení stanovených cílů je tedy v první řadě nutné řešit proces fosilního phase-outu, tj. náhradu uhelných elektráren jinými zdroji s nižší emisní intenzitou. Za tímto účelem byla ostatně zřízena Uhelná komise, která má navrhnout konkrétní harmonogram a způsob odklonu od těžby a spalování hnědého uhlí.

V oblasti plánovaného přechodu na nízkouhlíkovou energetiku vláda zatím schválila pouze návrh zákona o podpoře nových jaderných zdrojů. Samotná jaderná energetika ovšem není řešením z vícero důvodů. Jedním z nich je časový horizont. Plány ministerstva počítají se spuštěním nového reaktoru v Dukovanech v roce 2036. Současné bloky Dukovanské elektrárny mají být přitom odstaveny mezi lety 2035 až 2037. Pokud tedy nebude prodloužena jejich životnost, může nový blok nanejvýš pokrýt část výpadku, který tímto odstavením vznikne. V případě prodloužení životnosti a souběžného provozu by mohl nový reaktor zajistit maximálně 10 % tuzemské spotřeby elektřiny. Samozřejmě je otázkou, nakolik se při jeho výstavbě podaří dodržet stávající plán. Existující zkušenosti ze zahraničí naznačují, že u podobných projektů není výjimkou výrazné překročení časového rozvrhu i souvisejících nákladů.

Jedinou cestou, jak nahradit výrobu z uhelných elektráren v požadovaném čase, je rozvoj obnovitelných zdrojů. První analýzu na toto téma si nechaly zpracovat české neziskové organizace v roce 2018. Studie s názvem Czech power grid without electricity from coal by 2030 dokládá, že taková náhrada uhelných zdrojů je reálná, aniž by přitom došlo k ohrožení stability elektrizační soustavy.

Aktuální studie od společnosti Bloomberg pak vnímá energetickou transformaci jako cestu k obnově hospodářství po následcích probíhající pandemie. Tato studie počítá s odstavením přibližně poloviny uhelných kapacit do roku 2030 a jejich náhradou prostřednictvím instalace nových větrných a solárních elektráren. Při uskutečnění popisovaného scénáře by emise v energetice měly v porovnání se současností klesnout o 24 MtCO2 (tato hodnota představuje dvojnásobek toho, s čím počítá existující Vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu).

Vezmeme-li v úvahu, že nyní jsou naše emise přibližně 129 MtCO2eq, zatímco v roce 1990 byly 200 MtCO2eq, pak pouze realizací zmíněného scénáře lze do roku 2030 dosáhnout snížení o 48 % v porovnání s výchozím stavem. Pro dosažení nového 60% cíle to samo o sobě nedostačuje, nicméně je tímto způsobem možné pokrýt cca polovinu nezbytných úspor. Zbývající část emisí by poté musela být uspořena napříč ostatními sektory, avšak čistější elektřina umožňuje např. dosažení synergického efektu v podobě nižších emisí při elektrifikaci dopravy.

Náklady a přínosy nízkouhlíkové transformace

V anotaci ke zmíněné studii uvádí Michael Bloomberg (zakladatel stejnojmenné společnosti) následující: „Rozvoj ekonomiky a boj s klimatickou změnou jdou ruku v ruce, přičemž tato studie ukazuje zemím, které jsou stále odkázány na uhlí, že existuje rychlý a nenákladný způsob, jak tuto závislost ukončit.“ Popisovaná transformace má současně i další rozměry: „Díky investicím do čisté energie mohou vlády ve střední a východní Evropě přispět k hospodářskému oživení z pandemie covidu-19 a zároveň snížit znečištění ovzduší, zlepšit zdraví a zpomalit dopady klimatické změny.“

Odhadované náklady na realizaci scénáře Bloombergu byly vyčísleny na 5,8 mld. EUR, tedy necelých 160 mld. Kč. Pro připomenutí, z tzv. modernizačního fondu, který v rámci EU přerozděluje peníze z emisních povolenek za účelem modernizace energetiky, má ČR obdržet kolem 120 mld.

Je nezpochybnitelné, že společně s útlumem uhelné energetiky by došlo také ke snížení dopadů na životní prostředí. Dle starší studie Centra pro otázky životního prostředí při Univerzitě Karlově v Praze jsou domácí uhelné zdroje odpovědné za škody na zdraví a majetku odpovídající externím nákladům ve výši 50 mld. Kč ročně. Ovzduší znečištěné mj. vlivem provozu uhelných elektráren stojí každý rok za předčasným úmrtím více než 10 000 obyvatel ČR.

Bylo by vhodné, aby výše uvedené skutečnosti byly zohledněny nejen během dalších jednání českých představitelů v rámci EU, ale také při realizaci konkrétních opatření na domácí půdě. V současné době totiž česká vláda dělá přesný opak toho, co je žádoucí. Namísto realizace existujících doporučení od Mezinárodní energetické agentury, která zahrnují například vyjasnění další podpory obnovitelných zdrojů nebo vyšší tlak na vytváření energetických úspor, zde dochází k plýtvání prostředků na zcela nesmyslné projekty, jakými je kanál Dunaj-Odra-Labe nebo nekoncepční opatření typu chystané podpory fosilní infrastruktury z veřejných prostředků, případně plánované snížení spotřební daně z nafty. Podobné kroky nám samozřejmě snižování emisí nijak neulehčí.

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO a organizace Fakta o klimatu.

SDÍLET