Půr: Evropské závody v pokrytectví. Státy končí s uhlím, zatím ale jen naoko

HalfPageAd-1

Michal Půr

28. 04. 2020 • 19:00

KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Evropa končí s uhlím. Státy zřizují uhelné komise, konec doby uhelné zvěstují jako příchod spasitele a vypnutí poslední uhelné elektrárny vždy náležitě oslavují. Dopadne to ale většinou tak jako nyní v Rakousku. Naši jižní sousedé sice v dubnu slavně skoncovali s uhelnou elektřinou, o to více jí ale plánují potichu dovážet ze zahraničí. Jiné země končí s uhlím za cenu dramatického zdražení energií či plundrování amerických lesů, případně se řídí heslem „slibem nezarmoutíš“. Anebo pro ně skoncovat s uhlím není tak dramatické, protože s ním v novodobé historii ani nezačaly.

 

Mobile-rectangle-3

Ta zpráva zněla bombasticky a nebýt koronaviru, snad by oslovila kromě odborné veřejnosti i tu širokou: Rakousko uzavřelo elektrárnu Mellach u Štýrského Hradce a stalo se osmým státem v EU a jedenáctým v Evropě, který přestal vyrábět energii z uhlí. V celém Štýrsku okamžitě rozkvetly fialky, Vídeňané se v rámci karantény vyšli slastně nadechnout na balkony a v salcburské zoo se narodilo mládě bílého nosorožce... Nebo to bylo trochu jinak?

Elektrárna Mellach s instalovaným výkonem pouhých 240 MW vyráběla už tři desetiletí (!) jako poslední rakouský uhelný Mohykán jen něco málo přes 2 % rakouské elektřiny, zatímco dominantní podíl tradičně dodávaly vodní elektrárny (přes 53 %) následované plynovými (15 %) a větrnými (12 %). Uzavření elektrárny Mellach bylo tedy z hlediska emisí srovnatelné se situací, kdy některá z velkých elektráren v Česku odstaví jeden výrobní blok. 

Oslavovat za těchto okolností Rakousko za to, že skončilo s uhlím, je jako gratulovat domácnosti za to, že nechala sešrotovat své staré neekologické auto, které stejně 99 % času stálo na zahradě a sloužilo jen za situace, že dva novější vozy zrovna nebyly k dispozici...

Je přitom pikantní, že mnohonásobně významnějším zdrojem v energetickém mixu Rakouska je dlouhodobě import, tvořený z 92 % elektřinou z Německa a Česka. Jinými slovy bez ohledu na líbivou politickou rétoriku proudí po drátech do země pod Alpami nejen elektřina z proklínaných Dukovan či Temelína, ale také z německých a českých uhelných elektráren... 

Rakousko už skoro 20 let není energeticky soběstačné a nůžky mezi klesajícím vývozem a rostoucím dovozem se dále rozevírají. Dle údajů rakouského regulátora E-Control v prvních deseti měsících roku 2018 narostl čistý import meziročně o neuvěřitelných 47 % a dosáhl 15% podílu na domácí spotřebě. Ano, Rakušané běžně spotřebují za rok několik terrawatthodin „špinavé“ české a německé elektřiny, což odpovídá roční produkci několika velkých uhelných elektráren...   

Celkový pohled ještě možná není tak dramatický. Detailnější zkoumání kritických situací v zimě, když nefouká a „neteče“, už ano. Před dvěma lety zaznělo na výstavě o energetických úsporách v hornorakouském Welsu, že podíl dovážené elektřiny v nepříznivém období dosahuje v Rakousku až obřích 70 procent! Jak potvrzuje nezávislý finanční portál geldmarie.at, dokonce i v letošní mírné, a přitom relativně větrné zimě si rakouská síť vydatně dopřála ze zahraničních zdrojů. V úterý 14. ledna 2020 se domácí výroba pohybovala mezi 4500–8000 MW a celková spotřeba mezi 6300–9600 MW. Dovoz tedy činil až hrozivých 2300 MW, což přesahuje maximální výkon Temelína.

Navzdory předpokládanému rozvoji obnovitelných zdrojů nevypadá pro Rakousko ani výhled do budoucna příliš růžově – dle analýzy správce sítě APG bude země v zimě závislá na dovozu, zatímco v létě nebude vědět, co s přebytečnou elektřinou, a kvůli přetíženým linkám se ocitne na hranici blackoutu.   

Jiný příklad dekarbonizačního pokrytectví rozvíjejí Britové. Sice vyhlásili konec uhlí v roce 2025, ovšem způsob, jakým to chtějí provést, odpovídá ekologickému zločinu. Největší uhelná elektrárna Drax s instalovaným výkonem 4000 MW přechází kompletně na biomasu, což dle výpočtů českého energetika Vladimíra Wagnera bude ročně vyžadovat 7,5 milionu tun pelet a těžbu dřeva na ploše 12 000 km2! Tolik lesů země dávno nemá, takže již nyní dováží obrovské množství zásob dieselovými loděmi z Ameriky, kde postupně řídnou lesy v Severní Karolíně, Louisianě či Mississippi... Podobným směrem jako Velká Británie se bohužel vydalo i Dánsko (konec uhlí v roce 2030) a některé další evropské země.

Příkladem státu, který se ke klimatické změně staví stylem „nikdo vám nemůže dát tolik, kolik vám my slíbíme“, je Itálie. Z apeninského poloostrova prý zmizí „flotila“ uhelných elektráren s instalovaným výkonem dosahujícím dohromady 8,6 GW již v roce 2025. Ale můžete si na to vsadit asi se stejnou jistotou jako na to, že Italové začnou dodržovat rozpočtovou odpovědnost vůči EU. Mimochodem právě Itálie je dlouhodobým dovozovým králem Evropy – čistý roční import dosahuje až rekordních 40 TWh.

O tzv. Energiewende, rozsáhlé proměně energetiky v Německu, už se toho napsalo až moc. Analytici se shodnou na tom, že uzavření jaderných i uhelných elektráren dost tvrdě zaplatí němečtí spotřebitelé, kteří mají již nyní nejdražší elektřinu v Evropě. Na druhou stranu, pokud na to mají a jsou ochotni si připlatit, vlastně je všechno v pořádku. Otázka ovšem zní, zda se to nezmění ani v době, kdy se naplno projeví hospodářské důsledky pandemie koronaviru.

Pro úplnost nezbývá než se porozhlédnout po těch deseti progresivních evropských zemích, které se již před Rakouskem dokázaly zbavit uhlí, a letmo zanalyzovat, jak se jim to podařilo. Ani zde však žádný zářný a následováníhodný případ či zázračný recept nenajdeme. Vynecháme-li malé Lucembursko, kterému k energetickému štěstí stačí pár plynových elektráren, dělí se bezuhelné země v Evropě na tři kategorie: první disponují mimořádně příznivými přírodními podmínkami, druhé jádrem a třetí jsou závislé na něčem ještě daleko horším, než je domácí uhlí. Do čistě přírodních případů bychom zařadili Island (geotermální energie), Litvu (voda), Lotyšsko (vítr) a Norsko (voda), které má ještě v záloze obrovské zásoby ropy. Jaderná skupina zahrnuje Švýcarsko, které zároveň disponuje silnými vodními elektrárnami, a Belgii, která částečně spoléhá na dovoz elektřiny z Francie a Německa. Zbývající země (Malta, Estonsko, Kypr) vyrábějí elektřinu z ropných produktů, což asi není dobrá cesta k náhradě uhlí.

Ze všech zkušeností posbíraných napříč Evropou plyne srozumitelný závěr, že o konci uhlí by si měla každá země rozhodnout sama po zralé analýze, bez ideologických dogmat a hlavně při jasné strategii nahrazování uhelných zdrojů. A dokud Labe nepoteče jako Dunaj, na jižní Moravě nebude svítit jako ve Španělsku a v Krušných horách nebude foukat jako v Dánsku, nemáme v Česku jinou možnost, než zbavovat se jediného domácího zdroje energie pomalu a rozvážně. V opačném případě si můžeme vybrat mezi závislostí na dovozu, podílu na devastaci světových lesů a dramatickým zdražením elektřiny. 

 

SDÍLET

Billboard-bottom-1