Je pozoruhodné, jaké emoce vyvolával v Evropě dnes již zapomenutý „pakt stability“ prosazovaný v první polovině 90. let zejména Francií jako nástroj jakéhosi mírového uspořádání na kontinentu, který česká strana vnímala jako nástroj ochlazování našich ambicí vstoupit do Evropské unie a do NATO a vysouvání ČR do společnosti východních zemí včetně Ruska. Mezi politickými a úřednickými špičkami EU kvasily v té době nejrůznější představy a nápady, jak kontinent po pádu sovětské říše uspořádat – Josef Kreuter popisuje, jak českým politikům vysvětloval, že nesmíme přistoupit na žádnou formu volnějšího či těsnějšího přidružení k EU a musíme trvat na plnohodnotném členství jako jediné alternativě. Držet takový postoj bylo o to těžší, že v roce 1994 unie teprve dokončila jednání o přijetí Rakouska, Finska a Švédska a vlády, zejména v jižní Evropě, nebyly vůbec naladěny na start dalších přístupových rozhovorů.
Příprava Essenu
(květen až srpen 1994)
Když byl v pátek 6. května zahájen provoz tunelu pod La Manche, přišel si ke mně pro interview Deutschlandfunk. Množily se různé soukromé iniciativy mimo program PHARE, které nám nabízely jakousi „pomoc s budoucím začleňováním do EU“. Bylo třeba se vyznat v jejich pozadí a odhadnout, nakolik jsou nevinné a nezištné. Pohybovali se v nich idealisté i šíbři a většinou o našich zemích měli podivné představy. Rady, které byli schopni nabízet, jsme měli dávno za sebou. Jediný užitek z jedné z iniciativ byl vedlejší a čistě soukromý – na jednání mne pozvali do půvabného alsaského Colmaru.
Před polovinou května mne nadace Pro Patria pozvala, abych vystoupil na konferenci v Míčovně Pražského hradu. Přítomni byli evropští politici zvučných jmen, i ti tehdejší čeští, z nichž někteří, jako třeba náš ministr obrany, tam zklamal nejen mne. Tehdy jsme se doma rozhodli, že manželka s dcerou se za mnou odstěhují do Bruselu a dvacetiletého syna necháme dostudovat v Praze. Zařídit bylo potřeba množství praktických věcí, z nichž budoucí stěhování pár ženských svršků bylo tím nejmenším.
Komise ochotná jít dál než zadavatel
V polovině května jsme při večeři s Catherine Dayovou, Pablem Benavidesem a Pavlem Teličkou znovu probírali Pakt stability (týden předtím ČR nakonec akceptovala jeho kompromisní znění i pozvánku na zahajovací konferenci) a německou iniciativu pro přidružené země. Do její přípravy Němci zapojili i aparát Komise. Iniciativa zvažovala zlepšení přístupu přidružených zemí na unijní trh, případně jejich zapojení do Evropského hospodářského prostoru, zapojení do kumulace pravidel označení původu zboží i nový institucionální rámec pro politický dialog mezi nimi a EU.
Všechno mělo svá úskalí. Benavides nás varoval, že Rusko se opět vžívá do postavení velmoci, reformní procesy tam stagnují a jeho vztahy s EU jsou čím dál tím problematičtější. Ukázala to neobvykle těžká a zdlouhavá jednání o dohodě o partnerství, kterou s EU měli Rusové podepsat na Korfu. „Rusko v EU nechce nikdo, do EU ve skutečnosti nechce ani Rusko“ a Unii ani neuznává jako rovnocenného partnera. A v Maďarsku a v dalších zemích regionu se vracejí na politickou scénu komunisté. Znovu jsem si přitom potvrzoval, že do mé služební „rezidence“, navíc s mizerným kuchařem k dispozici, sice můžu pozvat projíždějícího českého politika, ale i méně prominentní cizí hosty sotva.
Jedno odpoledne na sklonku května jsem odjel do Paříže, stavil se v avenue Charles Floquet na konzultaci s velvyslancem Jaroslavem Šedivým a večer jsem odjel na letiště Orly pro ministra Zieleniece. Následující den zahájil v budově UNESCO francouzský premiér Balladur kontroverzní Konferenci o stabilitě v Evropě, jež měla vyústit do stejnojmenného paktu. Skončila ve čtvrtek večeří v Palais Chaillot na Trocadéru, po ní jsme výsledky ještě probírali s ministrem v hotelu Crillon na Place de la Concorde, kde byl ubytován. Kladně ji na páteční ranní tiskové konferenci hodnotili ministři Pangalos za řecké předsednictví, Juppé a Lamassoure. Jak také jinak, uskutečnila se.
To už jsem se vracel do Bruselu, kde mne čekaly jiné povinnosti, hned v sobotu jedna velmi vážná. Vzpomínková slavnost na prostém obecním hřbitově a pak na anglickém vojenském hřbitově ve vlámském pobřežním městečku De Panne, vzpomínka nad hroby Čechů, kteří na okolních bojištích spolu s tisícovkami jiných padli za obou světových válek. Všichni ti muži byli mladší než já.
USA vzdaly zápas s Čínou a přiznaly jí doložku nejvyšších výhod, bez ohledu na „lidská práva“. Kladl jsem si otázky, koho z Prahy mi pošlou místo dvou vylustrovaných diplomatů, jak budu moci „s domečkem po zahradníkovi“ na periferii města jako „rezidencí“ provozovat potřebné společenské styky, zda se v Čechách podaří držet komunisty od moci, jak čeští politici zorganizují přípravu na budoucí přístupová jednání s EU, nakolik si vůbec uvědomují, o co v Evropě jde a jak svět vnímá je samotné.
Zahraniční partneři mi dávali najevo, že čeští politici se příliš považují za „mistry světa“ a dostávaly se ke mně názory, že „Václav Klaus dělá sobě i ČR velké škody nejen tím, co říká, ale hlavně jak to říká“. Dělal jsem si i starosti o to, jak EU vybředne ze zřejmé politické krize, až na její Mezivládní konferenci o jejích institucích v roce 1996 dojde na lámání chleba. Sám Delors tehdy ve Varšavě řekl: „Měli byste do toho v roce 1996 mluvit i vy, usilujete totiž o nevěstu, která příliš hezká není…“ Politická krize uvnitř EU byla tím posledním, co bychom byli potřebovali.
Počátkem června Prahu navštívil i komisař Sir Leon Brittan, aby vedl šňůru sondážních jednání s českými ministry i premiérem. Do Prahy jsem kvůli tomu tentokrát nejel, doprovázel jsem ministra Kočárníka na setkání s Radou ministrů financí (ECOFIN) v Lucemburku. V pondělí už mne čekala v Bruselu večeře v hotelu Conrad na Avenue Louise, kterou pořádal vlivný World Jewish Congress na počest maďarského ministra financí Ivana Szabóa.
Kvůli nadcházejícímu německému předsednictví EU jsem si vyžádal přijetí u stálého zástupce Německa, velvyslance von Kyawa. Řekl mi, že svůj očekávaný, zatím důvěrný návrh už německá vláda předala k dopracování Komisi. Novou architekturu vztahů EU se zeměmi střední a východní Evropy by ztělesňoval konkrétní plán přípravy jejich vstupu do EU za podmínky, že žadatelské země dovrší své transformace. Dokument by neměl jít dál než loňská kodaňská Evropská rada.
Von Kyaw však připomínal, že dokud EU nevyřeší svůj institucionální problém, nebude se do žádných pokusů o své další rozšiřování pouštět. Vážné přístupové rozhovory by začaly nejdřív v roce 1998. „Německo je teď v obtížné situaci,“ říkal, ostatní je prý podezírají nejen z Drang nach Osten, ale i z Drang nach Norden. Zejména Francie, která si EU představuje jako nástroj, jímž by Německo kontrolovala. Britská politika prý „bohužel pokračuje ve staletých tradicích britské zahraniční politiky“.1
Přijetí Polska a Maďarska nebude ovšem možné bez přestavby Společné zemědělské politiky a systému strukturálních fondů. ČR je z přidružených zemí vnímána jako nejperspektivnější. Pokud by se EU vyvíjela podle „variabilní geometrie“, mohla by být ČR vážným kandidátem na členství i v nějakém budoucím „tvrdém jádru“. V kontextu obav z výsledku rakouského referenda jsem (naivně a dobromyslně) připomínal, že je třeba, aby Rakousko bylo v EU, aby do ní mohlo přinést „středoevropské vidění souvislostí“, středoevropské historické zkušenosti a mentalitu.
Von Kyaw se zajímal, jako ostatně tehdy každý, o naše vztahy se Slovenskem, mluvili jsme i o sudetských Němcích. „Členství v EU by řadu problémů v tomto ohledu vyřešilo.“ Stěžoval si, že Francii pro další rozšiřování EU schází nadšení – „je vynalézavá ve vymýšlení různých překážek a kondicionalit.“ Nedoporučoval, abychom se pokoušeli o účast na budoucí unijní Mezivládní konferenci k institucím: „bude tam i tak dost chaosu“ a „co byste tam vlastně navrhovali…“.
