Dlouhé čínské stíny v Evropě. O co šlo minulý týden v Bruselu a jak číst vzkaz Američanů?

Matěj Jungwirth

Nedávná americká diplomatická ofenziva v Bruselu potvrzuje, že pro prezidenta Bidena je transatlantické spojenectví klíčovým nástrojem ke koordinaci postojů k celé řadě problémů. Ať už jde o NATO samotné nebo o společný postup k bezprecedentní výzvě, kterou pro světové uspořádání představuje Čína. Jakkoli se mohlo zdát, že jednání Američanů s jejich evropskými partnery bylo minulý týden pouhou rutinou, není to tak.

Nejen že se Biden sám (byť virtuálně) zúčastnil jednání hlav států EU v Evropské radě, americký ministr zahraničí Anthony Blinken Brusel navštívil osobně a jednal mimo jiné s generálním tajemníkem NATO Stoltenbergem, šéfem evropské diplomacie Borellem či předsedkyní Evropské komise von der Leyenovou. Blinken se dokonce krátce sešel s zahraničními ministry zemí Visegrádské čtyřky, včetně ministra Tomáše Petříčka.

Oba vrcholní američtí politici se v Bruselu dočkali přijetí, které dalece přesahovalo minimum vstřícnosti vyžadované diplomatickým protokolem. Hlavní důvod tohoto nadšení je relativně prostý: Biden není Trump. Bývalý americký prezident Trump k evropským partnerům přistupoval z „buldočí“ nadřazené pozice a místy připomínal pouličního bosse: „Buď jste s námi, nebo jste proti nám. A pak za to draze zaplatíte!“ 

Biden symbolizuje konsenzuální přístup a tvrdá ultimáta vnímá až jako poslední možnost ve svém vyjednávacím arzenálu, nikoliv jedinou. A ačkoliv se Bidenova zahraniční politika v mnoha ohledech od Trumpovy tolik neliší (především v důsledném tlaku na plnění dvouprocentního závazku výdajů na obranu mezi evropskými členy NATO a odporu vůči plynovodu Nord Stream 2 z Ruska), tato změna přístupu amerického prezidenta a jeho ministra zahraničí zásadně ovlivnila atmosféru bruselských jednání. Zejména ve velmi aktuální otázce politiky vůči Číně. 

Dlouhý stín Číny

Právě postoj vůči Pekingu byl jedním ze stěžejních témat. Může se to zdát paradoxní, když vezmeme v potaz, že loni v prosinci unie a Čína oznámily průlom v sedm let trvajících jednáních o vzájemné investiční spolupráci (Comprehensive Agreement on Investment – CAI). 

Takzvanou investiční dohodu znatelně podporovaly Německo a Francie, jejichž nadnárodní korporace by ze snazšího přístupu na čínský trh těžily nejvíc. Oproti tomu Spojené státy se k ní naopak stavěly velmi kriticky, především kvůli jejímu načasování. Bylo jasné, že náhlá ochota čínské strany k rychlému nalezení shody pramenila především z touhy předejít užší strategické a ekonomické koordinaci mezi EU a čerstvě zvoleným (ale tehdy ještě nevládnoucím) Bidenem a jeho administrativou. 

Toto sblížení mezi Evropou a Čínou mělo spíše jepičí život. CAI dosud nebyla schválena Evropským parlamentem a pravděpodobně posledním hřebíčkem do její rakve byly diplomatické sankce, které 22. března EU uvalila na Čínu kvůli neutuchající perzekuci čínských Ujgurů v západočínské provincii Sin-ťiang. Nejen, že šlo o první lidskoprávní sankce EU na Čínu od masakru na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989, ale k EU se také přidaly další západní země: USA, Velká Británie a Kanada. 

Tyto sankce omezily cestování a zahraniční majetek čtyř čínských vysoce postavených funkcionářů přímo zodpovědných za provoz „převýchovných“ táborů pro Ujgury (v souvislosti s nimiž Trumpův ministr zahraničí Pompeo před časem mluvil o genocidě). Rozhořčená čínská strana v odpovědi uvalila ekvivalentní postihy na deset Evropanů včetně pěti europoslanců a europoslankyň, které obvinila ze záměrného šíření „odporných lží a dezinformací“. Krom toho, že tato diplomatická přestřelka de facto pohřbila CAI, připomněla s ohledem na hysterickou a disproporční reakcí Číny, že spojenectví Evropanů s USA má také mnoho výhod.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital