Kde brát peníze? Unii se připomnělo letité dilema a Evropský parlament si prosadil svou

Vít Havelka

25. 11. 2020 • 06:00
Když se minulý týden vyjednavači Evropského parlamentu a členských států shodli na podobě nového unijního rozpočtu pro roky 2021–27, připomnělo se letité dilema, kde brát peníze. Součástí balíčku je nakonec i postupné zavádění vlastních zdrojů EU, díky čemuž se Unie v budoucnu mám stát více finančně nezávislá na členských státech.

Spory o zdroje rozpočtu EU jsou staré jako evropská integrace sama. Od vzniku voleného Evropského parlamentu a získání pravomoci spolurozhodovat o dlouhodobém evropském rozpočtu docházelo ke střetům mezi ním a členskými státy. Vlády chtěly držet zdroje v podobě národních příspěvků. Evropský parlament zase usiloval o to, aby co největší část pokryly zdroje nezávislé na členských státech.

Všichni si totiž uvědomovali, že platí jednoduchá rovnice – kdo platí, ten také rozhoduje o tom, jak se peníze použijí. Pro státy jsou členské příspěvky vhodnou metodou, jak držet EU v politické rovině pod kontrolou. Evropský parlament zase prosazuje přesně opačný přístup, protože mu dává větší vyjednávací sílu.

Zajímavé je i to, že Evropský parlament pravidelně používá tlak na větší zapojení vlastních zdrojů EU jako lakmusový papírek pro měření své momentální politické síly. S pravidelností zkouší při schvalování nového dlouhodobého rozpočtu prosadit jejich vyšší podíl, přičemž až do letošního roku nebyl nijak zvlášť úspěšný. Státy neměly žádný důvod ustupovat, a tak docházelo při vyjednáváních o konečné podobě rozpočtu mezi parlamentem a Radou EU pouze ke kosmetickým změnám ve výdajových stránkách rozpočtu.

Letošní zkouška síly dopadla pro EP

Dnes se ale Evropská unie nachází ve zcela jiné situaci způsobené bezprecedentní zdravotní krizí. Členské státy se dohodly na vytvoření velkého €750miliardového záchranného balíku, který bude do roku 2027 financován ze společných půjček. Ty pak ale bude někdo muset splatit a není pravděpodobné, že by státy byly ochotny odvádět do společné kasy výrazně více než dnes. Rázem byly proto ochotny přistoupit na rozšíření zdrojů EU, které nebudou zatěžovat v napjaté době jejich vlastní národní rozpočty.

Již na svém zasedání v červenci tohoto roku schválili leadeři EU daň z nerecyklovaný plastů jako nový zdroj rozpočtu. Do usnesení zapsali i poměrně vágně výhled na další roky. Do roku 2023 se má dalším zdrojem stát clo z uhlíku a digitální daň a v nespecifikované budoucnosti i příjmy z obchodování s emisními povolenkami a daň z finančních transakcí.

To však Evropskému parlamentu nestačilo a prosadil si konkrétnější a závaznější časový plán – příjmy z emisních povolenek by se měly stát zdrojem rozpočtu EU již od roku 2023 a daň z finanční transakcí do roku 2026. Z vnějšího pohledu se jedná o maličkosti, ale v evropské politice platí, že co není jasně napsané na papíře s konkrétním termínem, nemusí nakonec být vůbec schváleno.

Trend směrem k větší rozpočtové nezávislosti EU

Trend směrem k většímu využití vlastních zdrojů rozpočtu EU je i díky pozici EP zcela jasný – v budoucnosti bude docházet k jejich rozšiřování. Je pravděpodobné, že podobná forma fiskálních nástrojů jako fond obnovy New Generation EU (NGEU) zde s námi zůstane i po roce 2027. Větší rozpočet pak bude muset někdo financovat a je otázkou, nakolik se do toho bude chtít členským státům.

Jakési zdánlivé váhání v dnešní době je spíše dané tím, že prakticky nikdo ze současných představitelů členských států nebude za sedm let, kdy se záchranný balík bude muset začít splácet, v úřadě. S klidem tak zatím mohou se zaváděním nových zdrojů postupovat pomalu. Až se ale za pár let začne „lámat chleba“, uvidíme zcela jistě mnohem intenzivnější hledání nových vlastních evropských zdrojů, které už budou podporovat i zástupci členských států.

SDÍLET