KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Všichni jsou zkorumpovaní, všichni jsou prohnilí, koukejte na ně, takoví nás přece nemají co poučovat. Tak reaguje část evropských politiků i médií na skandální odhalení úplatkářské aféry v Evropském parlamentu minulý týden. Třeba maďarský premiér Viktor Orbán, podle něhož je aféra dostatečným důvodem, aby se konečně zlikvidovala zapáchající „bruselská bažina“. Zajisté, selhání několika politiků zvolených občany do jediného evropského zákonodárného sboru je pořádný průšvih, svědčící o slabinách systému. V žádném případě se však nesmí stát živnou půdou pro argumentaci populistů a demagogů, kteří jako alternativu k parlamentní demokracii nenabízejí nic, leda tak různé varianty vlády „silné ruky“.
Rozeberme si stručně, co znamená zadržení dvou europoslanců, včetně místopředsedkyně EP, a také bývalého člena tohoto sněmu, a to vlastně in flagranti, s hromadou hotovosti v kufříku na kolečkách; bylo to jako ze špatného kriminálního filmu. Ba ještě hůř, máme zde i příměs špionážního koření, protože trestnou činnost financovaly a organizovaly podle zveřejněného podezření dva státy, Katar a Maroko. Jde tedy o přímé vměšování zahraničních vlád do výkonu moci a demokracie na evropské úrovni. Katarskému emirátu šlo hlavně o nápravu a vylepšení jeho pověsti, zatímco Maroko usilovalo o mezinárodní zajištění svých nároků na oblast Západní Sahary a také o evropské peníze. Z toho, co víme, šlo o kupování vlivu, přičemž původ peněz musel zůstat utajen; odtud záliba v kilogramech papírových bankovek.
Člověk nemusí být milovníkem bondovek, aby tak nějak tušil, že si státy nepočínají při prosazování svých zájmů vždy legálně. Může si i říkat, že současná odhalení jsou jen špičkou ledovce, že v Bruselu (ale i jinde) roztahují své sítě velké, ale i malé mocnosti a mocnůstky, aby tak posouvaly žádoucím směrem své politické, ekonomické nebo vojenské zájmy.
Připomeňme, že belgické hlavní město je sídlem Severoatlantické aliance, která nutně přitahuje špióny ze všech koutů světa, kteří mnohdy působí pod diplomatickým krytím na ambasádách svých zemí. Že v něm působí na 25.000 lobbistů, kteří se snaží ovlivňovat rozhodování institucí Evropské unie, v neposlední řadě Evropského parlamentu. Lobbování je v tomto prostředí činnost nezbytná, pokud je ovšem regulováno velmi přesnými a přísnými předpisy, které jsou striktně dodržovány. Což se neděje, jak ukazuje tento případ.
