Přijetí sankcí vůči Turecku je výstražný signál. Co čeká klíčové vztahy EU s Ankarou?

KOMENTÁŘ | Ve stínu vyjednávání o budoucím evropském rozpočtu se státy EU shodly na dalším postupu vůči Turecku a jeho průzkumným aktivitám ve Středozemním moři. Hlavním výsledkem této dohody je uvalení finančních sankcí na těžařské společnosti a jednotlivce zapojené do průzkumu. Návrhy Řecka a dalších států, které prosazovaly výraznější ekonomické postihy, byly prozatím vynechány.

Jsme tedy svědky dalšího kompromisu mezi státy, které se zasazují o tvrdší postoj k Turecku spojený s rozsáhlejšími sankcemi, a těmi, které preferují diplomatické řešení. Umírněný postup tyto země hájí tím, že je nezbytné zachovat dobré vztahy s Tureckem, které je pro EU důležitým strategickým partnerem.

Naopak již tradičně je spolu s Řeckem a Kyprem největším zastáncem tvrdšího postupu Francie, která má sama ve Středozemním moři velké ambice a dále je s Tureckem ve sporu i kvůli podpoře rozdílných aktérů v občanské válce v Libyi. Francie například propagovala sankce v oblasti zbrojního průmyslu či obchodu, které by výrazněji dopadly na tureckou ekonomiku.

S výjimkou sankcí vůči některým tureckým představitelům je vyjádření členských států spíše konstruktivní a odráží důležitost vztahů EU s Tureckem. Evropští lídři jsou ochotni jednat o prohloubení spolupráce v otázkách ekonomiky a obchodu či o lepší koordinaci v oblasti migrace a nabízejí také obnovení pravidelných setkání mezi čelními představiteli obou stran. V průběhu příštích měsíců by mělo dojít k mezivládní konferenci, která se bude problematickými vztahy ve Středozemním moři zabývat. Z aktuálního rozhodnutí evropských lídrů také vyplývá, že chtějí další kroky, které mohou formovat vztahy v regionu na roky dopředu, nejprve konzultovat s novou americkou administrativou Joe Bidena.

Zemanův vysněný kanál Dunaj-Odra-Labe mohou zastavit archeologové. Vláda asi zapomněla, že by jejich práce stála miliardy a trvala léta

Podmořské průzkumy prováděné tureckou lodí Oruç Reis ve vodách spadajících do výhradní ekonomické zóny Řecka a Kypru navazují na dlouholetou tureckou snahu o revizi námořních hranic, které byly mezi Řeckem a Tureckem stanoveny Úmluvou OSN o mořském právu. Tuto dohodu Turecko nikdy nepodepsalo a místo hranic stanovených OSN se vláda začala odkazovat na vlastní námořní doktrínu „Modrá vlast“, na základě které by měla k těmto vodám nárok.

Aktuální průzkumy Turecka jsou také reakcí na nově vytvořená partnerství ve Středozemním moři a vznikající energetické projekty, ke kterým Turecko nebylo přizváno. Účast v těchto projektech by představovala pro jeho chátrající ekonomiku velkou vzpruhu. Důležitou roli hraje v současném sporu i stále nevyřešená otázka mezinárodního postavení Severního Kypru. Toto území, které je jako suverénní stát uznáváno jen Tureckem, bylo v roce 1974 dobyto tureckými vojsky v reakci na státní převrat na Kypru ohrožující početnou tureckou menšinu žijící na ostrově. Součástí převratu vedeného řeckými nacionalisty mělo být i budoucí spojení ostrovního státu s Řeckem, kterému turecká menšina silně odporovala. Po vojenské invazi došlo k oddělení obou etnik, které trvá dodnes. Poslední snahy o sjednocení ostrova selhaly těsně před vstupem Kypru do Evropské unie v roce 2004, kdy se v referendu proti sloučení vyjádřila řecká část obyvatelstva. Vyřešení tohoto zamrzlého konfliktu by bylo důležitým krokem pro budoucí zlepšení vztahů v regionu. Názory vůdců jednotlivých zainteresovaných zemí na budoucí fungování Kypru se však výrazně liší, a proto je v současné době dohoda jen těžko představitelná.

JÍZDA DĚJINAMI — Turecko pohledem Erika Siegla

Vztahy mezi Tureckem a EU upadají soustavně již od neúspěšného pokusu o svržení prezidenta Erdoğana v Turecku v roce 2016, ze kterého on sám vinil i západní spojence. Po zmařeném puči došlo v Turecku k rozsáhlým čistkám proti „nepřátelům“ režimu – především v podobě personálních změn ve státní správě a armádních složkách či hromadného zatýkání (nejen) novinářů. V návaznosti na tyto události a následnou kritiku poměrů v Turecku ze strany členských zemí EU se Ankara začala profilovat jako regionální velmoc, která je připravena bránit své zájmy i vojensky a nehodlá se spoléhat na multilaterální spolupráci. To lze pozorovat například v tureckém zapojení do války v Sýrii.

I přes současné napjaté vztahy je ale Turecko pro EU důležitým strategickým spojencem, především v oblastech ekonomiky, bezpečnosti a migrace. Pro Turky je Evropská unie hlavním obchodním partnerem a i z pohledu EU patří Turecko mezi pět zemí, se kterými unie obchoduje nejvíce. Turecko je rovněž členskou zemí Severoatlantické aliance a případná eskalace současného konfliktu by mohla silně narušit budoucí fungování NATO. Nelze opomenout ani fakt, že Turecko je stále kandidátskou zemí na členství v Evropské unii, a to i přes aktuální zmrazení přístupových jednání.

ČSSD už zase (ne)odchází z vlády. Kam by asi tak šla?

Na základě všech těchto faktorů je tedy pochopitelné, že mají evropští lídři stále snahu zachovat pozitivní vztahy s Tureckem, které by byly přínosné pro obě strany. Otázkou zůstává, jak docílit dohody, která by byla oboustranně přijatelná a která by prezidenta Erdoğana zavázala k řešení územních sporů diplomatickou cestou. Nástrojem, který by měl na tohoto autokratického vůdce fungovat, je především posílení obchodní spolupráce, například formou přepracování již zastaralé dohody o celní unii z roku 1995.

Zhoršující se ekonomická situace v Turecku, kvůli které Erdoğan v posledních letech ztrácel podporu voličů, byla i jedním z důvodů sílících vojenských aktivit v regionu, které měly mimo geopolitický rozměr i posílit prezidentovo postavení na domácí scéně. Dalším krokem, kterým by si EU navíc zajistila větší popularitu v Turecku, by byla dohoda o bezvízovém pohybu v zemích schengenského prostoru pro turecké občany.

Řešení současného sporu by výrazně napomohlo, pokud by se členské státy Evropské unie dokázaly v blízké době shodnout na přijetí nového migračního paktu, který byl nedávno představen Evropskou komisí. Turecko je klíčovým partnerem v otázce migrace. V současné době se v Turecku nachází okolo tří milionů uprchlíků, převážně Syřanů, a tohoto faktu Erdoğan často využívá k dosažení politických cílů vůči EU. Efektivnější spolupráce v řešení problematiky migrace je v unii považována za jeden z hlavních přínosů potenciální dohody.

Lze očekávat, že během příštího zasedaní Evropské rady v březnu 2021, budou vztahy s Tureckem hlavním předmětem jednání, a nebylo by ani překvapením, pokud by se do té doby představitelé Evropské unie s prezidentem Erdoğanem osobně setkali. Základem pro úspěšná jednání, která by vrátila klid do Středozemního moře a postavila základy pro budoucí fungování vzájemných vztahů, bude jednotnost členských zemí, které se zatím nedostávalo. Je potřeba, aby EU vyslala jasný signál, že všechny členské země stojí za svými partnery z Řecka a Kypru a že nehodlá nedemokratickým praktikám tureckého režimu nečinně přihlížet. Zároveň by měla vybídnout turecký režim ke konstruktivnějšímu dialogu, který je nezbytný pro budoucí dohodu. Intenzivnější spolupráce by se mělo docílit i mezi EU a Spojenými státy, které byly v posledních letech na základě rozhodnutí prezidenta Trumpa méně aktivním aktérem dění v regionu.

Pokud budou EU a USA schopny sjednotit postup vůči Turecku a vyvinout dostatečný politický a ekonomický nátlak, bude muset novodobý sultán Erdoğan ustoupit svým „imperiálním snům“ a přispět ke stabilizaci vztahů se západními partnery. V opačném případě by mu totiž hrozilo, že tureckou vládou tak často zmiňované stoleté výročí republiky, které připadá na rok 2023 a mělo být i oslavou současného režimu, se obrátí v období nejhorší ekonomické recese novodobého Turecka. Pokud by k oteplení vztahů opravdu došlo, lze doufat i v postupné řešení zamrzlého konfliktu na Kypru, které by přineslo zlepšení kvality života na obou stranách bariéry.

SDÍLET
sinfin.digital