Steven Blockmans je ředitelem Střediska pro výzkum evropské politiky (CEPS), nejprestižnějšího z bruselských think tanků zabývajících se Evropskou unií a globálními otázkami. Je také členem mezinárodní programové rady, která připravuje každoročně Pražský evropský summit, setkání čelných evropských osobností výzkumu i politiky. Letošní ročník se bude konat v Praze 12. až 14. července. V rozhovoru pro INFO.CZ Blockmans rozebral vztahy Západu a Ruska, velkou investiční dohodu mezi EU a Čínou, která je teď „u ledu“, či třenice uvnitř Evropské unie. Rozhovor je překladem původního interview, které jsme publikovali v angličtině.
Vztahy mezi EU a Ruskem nebyly od dob rozpadu Sovětského svazu nikdy horší. Důvody jsou celkem jasné na ruské straně – sklouzávání k autoritářskému režimu a ekonomické problémy vedoucí k hledání hypotetických nepřátel, na které se dají problémy svádět. Souhlasíte? Anebo EU sama přispěla k tomuto zhoršení? A pokud ano, bylo to tím, co dělala, nebo naopak tím, co nedělala?
Od nástupu Vladimira Putina, který se vyšvihl ze sovětské KGB a z prostředí zkorumpovaných petrohradských politiků do nejvyšších kremelských sfér a až do prezidentské funkce, zažívá Rusko postupné zesilování tlaku tajných služeb na politický systém a na ekonomické operátory v zemi. Putin vytvořil vertikální policejní stát s úmyslem zabezpečit zájmy své a svých kámošů a zajistit co nejdelší fungování systému. Není pak divu, že nutně musí dusit všechny své odpůrce, domácí i zahraniční, kteří se mu připletou do cesty. Toto vše bylo dobře zdokumentováno řadou nezávislých investigativních novinářů od doby pádu Sovětského svazu, naposledy v pozoruhodných videích Alexeje Navalného a jeho týmu.
Evropská unie je samozřejmě v této geopolitické zoologické zahradě úplně jiný živočich. Řekl bych, že EU má snahu o multilaterální řešení, založené na pravidlech mezinárodního řádu, zabudovanou ve svém DNA. Je na opačném pólu než kremelský „modus operandi“. Netřeba se proto divit, že při tak odlišných zásadách a metodách jsou tyto dva typy politické moci v čelném střetu, když se zabývají překrývajícími se otázkami. EU je špatně vybavena pro zacházení s autokratickými a kleptokratickými režimy, a to jak uvnitř unie, tak mimo ni. Učí se to těžce, pomalu, ale doufám, že se přece jen učí.
Zdá se, že se dnešní svět rozděluje podle geopolitického zlomu, který staví demokracie proti autokraciím a naopak. Ještě zřetelněji to je vidět od nástupu Joea Bidena do Bílého domu. Myslím si, že se tento rozpor bude jen prohlubovat a Putin k tomu bude přispívat, protože je nutně obětí vlastní konfrontační logiky.
Přispěla EU nějak k tomuto zhoršení? Někteří lidé říkají, že EU byla strategicky krátkozraká, když vyhodnocovala skutečné záměry, ale také limity, v jejichž rámci Putinův režim jedná, doma i mezinárodně. Ve své době ruského medvěda vyprovokovala jednání o asociačních dohodách s Gruzií, Moldavskem a zejména s Ukrajinou, které obsahují hluboké a podstatné doložky o volném obchodu. Když si Putin opožděně uvědomil, jaká prozápadní orientace – politická, ekonomická, regulační – hrozí v těchto zemích nastat po podpisu zmíněných dohod, reagoval tím, že oživil nebo vyvolal konflikty – v Gruzii, Podněstří a hlavně na Ukrajině tím, že se zmocnil Krymu a destabilizoval Donbas. Měla EU tehdy přijít s více opatřeními k budování důvěry? Bylo zde 28 členských zemí s velmi odlišnými geopolitickými a geoekonomickými postoji vůči Rusku, a také dlouhý rozhodovací proces, obvykle spíše reaktivní a vedoucí k přijímání stanovisek v podobě nejmenšího společného jmenovatele. Možná to byla kolektivní krátkozrakost. Prostě jsme neviděli, co se stane. Baltské země a Polsko nedokázaly přesvědčit Německo, Francii nebo Itálii.
Únorová návštěva vysokého představitele EU Josepa Borrella v Moskvě byla obecně považována za katastrofální. Byla to chyba tam jezdit? Jak se dalo zabránit ruskému ohavnému chování? Dali Borrelovi najevo, že ho považují za představitele staré školy „reálpolitiky“, kterou považují za překonanou a naivní?
Nejdůležitější je říct, že pan Borrell má od Evropské rady mandát k jednání s Ruskem v podobě pěti vůdčích zásad. Jednou z nich je zajistit, aby se Rusko angažovalo v mírovém dialogu s cílem vyřešit ukrajinskou krizi, která je hlavním trnem poškozujícím vztahy mezi oběma stranami. Další vůdčí zásadou je, že Borrell má spolu s Rusy identifikovat vybrané oblasti spolupráce a tak zajistit, aby diplomatické kanály zůstaly otevřené.
Byl Borrell naivní, když si s ním Lavrov pohrával na dnes už slavné tiskové konferenci? Ano. Měl se ohradit proti obviněním, která Lavrov kydal na EU? Ano. Borrell je přece Vysoký představitel Evropské unie (pro zahraniční politiku). Jako občané EU bychom měli očekávat přinejmenším to, že vysoký představitel bude hájit hodnoty a zásady, ke kterým se EU hlásí. A zde Borrell zcela jasně tato očekávání nenaplnil.
Návštěva měla být lépe připravena. V měsících, které jí předcházely, se Lavrov, Medveděv a řada dalších vysoce postavených ruských činitelů vyjadřovala v tom smyslu, že EU jako nadnárodní organizace nemá ani legitimitu, ani postavení, které by ji opravňovaly jednat s Ruskem, jež se v předcházejících měsících a letech celkem efektivně pokoušelo obnovit svou geopolitickou váhu prostřednictvím agresivní zahraniční politiky. Fakt, že Lavrov a další odmítají multilaterální rámec reprezentovaný Evropskou unií, svědčí o pohrdání mezinárodním řádem založeným na pravidlech, která se ruské – a ostatně také čínské – vedení snaží dnes přepsat, aby ochránily své vlastní pozice. Borrell měl toto vše předvídat a měl mít připravené odpovědi.
Očekáváte, že by nadcházející summit Biden-Putin mohl nějak spravit ruské vztahy se Západem? Může mít Rusko zájem nechat svého provokativního chování?
Pro Putina to bude zatěžkávací zkouška – bude jednat s mnohem silnějším protivníkem v Bílém domě, který velmi jasně řekl, co si o něm myslí – že je „zabiják“. Očekávám, že Biden své obvinění potvrdí a že bude chtít vysvětlení ruského podílu na spoustě kybernetických útoků a dezinformačních kampaní, které podrývají americké demokratické instituce. A priori nečekám jakékoli rozmrazení americko-ruských vztahů. I když jeden odstín by tu možná byl – hlavní budoucí konfrontace, která čeká Spojené státy, nebude s Ruskem, ale s Čínou. Biden by se proto mohl pokusit oslabit osu, která se zhmotňuje mezi Moskvou a Pekingem. Toto jediné by mohl být důvod, proč by nešel do plného čelného střetu s Putinem, ale pokusil se hledat nový „modus vivendi“, aniž by ovšem odstranil vysoce iritující americko-ruské vztahy ze seznamu hlavních priorit.
A Evropa?
Rusko se vždy snažilo, seč mohlo, vnitřně rozdělit Evropskou unii. Dělá to tak, že vzájemně proti sobě hraje zájmy jednotlivých členských zemí. Německo bylo vždycky kdesi uprostřed a tak to pravděpodobně zůstane i po odchodu Angely Merkelové. Plynovod Nordstream II bude nadále iritovat Američany i škodit jednotě EU, což bude Rusku do jisté míry prospívat. Macron se snaží najít s Ruskem styčné body, možná pro svou osobní slávu. Na druhé straně baltské země, Polsko a nyní dokonce i Česká republika usilují o asertivnější stanoviska EU. Můžeme čekat, že Rusové budou dál využívat tyto rozpory, stejně jako se budou snažit vnitřně rozdělovat Severoatlantickou alianci.
