ANALÝZA: Mýty a fakta o přesídlování běženců. Programů se ČR účastní 10 let, teď z nich ustupuje | info.cz

Články odjinud

ANALÝZA: Mýty a fakta o přesídlování běženců. Programů se ČR účastní 10 let, teď z nich ustupuje

V důsledku migrační krize, která zasáhla Evropu v roce 2015, se pohled na přesídlování běženců pro mnohé obyvatele Evropy včetně Česka změnil. Důkazem je i odmítnutí Globálního kompaktu OSN o migraci ze strany šesti zemí Evropské unie. Pakt, který mimo jiné hovoří o cíli ročně přesídlit deset procent všech žadatelů o azyl, byl v pondělí formálně přijat na konferenci v Marrákeši. Mezi zeměmi, které text odmítají, je kromě Česka také Slovensko, Maďarsko nebo Polsko. Kolem takzvaných „migračních kvót“ a přesídlovacích programů se však v posledních letech vyrojila celá řada mýtů a polopravd. Na ty nejvážnější v analýze upozorňuje projektový manažer Mezinárodní organizace pro migraci Jan Schroth.

Ačkoli je na základě rekordně nízkých čísel takzvaná „migrační krize“ minulostí, stále je u nás téma výrazně diskutováno. A děje se tak často nikoli na základě faktů, ale spíše mýtů, které se šíří mediálním a veřejným prostorem. Výrazně to platí i v souvislosti s jedním z nejvíce sledovaných témat, tedy přesídlováním migrantů. To je u nás mylně spojováno téměř výhradně se systémem takzvaných „povinných kvót“. Aktuálně se pak začalo diskutovat v souvislosti s debatou o přijetí dětí bez doprovodu z uprchlických táborů v Řecku.  

Přesídlování (anglicky Resettlement) přitom není žádnou novinkou Evropské unie. Jedná se o desítky let trvající celosvětovou praxi, v jejímž rámci se dostalo asistence milionům lidí. Přesídlovací programy jsou příkladem řízené humanitární migrace, která může pomáhat nejpotřebnějším uprchlíkům, kteří se nemohou vrátit do svého domova a v místě dočasného pobytu nemají perspektivu plnohodnotného života a integrace. Jsou i vhodnou legální alternativou k riskantním pokusům dosáhnout přímo území jiných států s cílem podat žádost o azyl, většinou za peníze placené převaděčům.

Vedle tradičních přesídlovacích programů ze zemí mimo Evropu si v září 2015 členské státy EU většinově odhlasovaly nouzový systém takzvaných relokací (anglicky Relocation), s cílem ulehčit Itálii a Řecku, které se potýkaly s velkými počty azylových žádostí. Vybraní lidé mohli být přemístěni do jiného státu, který se žádostí zabýval.

Do všech typů přesídlovacích programů jsou vybíráni lidé jak na základě jejich humanitární situace a potřebnosti (zpravidla preferovány zranitelné skupiny žen, dětí, případně rodin), tak na základě jejich integračního potenciálu. Samozřejmostí, na kterou je v současné době kladen zásadní důraz, je bezpečnostní prověrka.

Miliony přesídlených uprchlíků

Nejvíce uprchlíků v rámci přesídlovacích programů dlouhodobě přijímají Spojené státy. Od konce druhé světové války se jednalo asi o pět milionů lidí, tedy více než všechny ostatní země dohromady. Každý rok americká administrativa schvaluje roční kvóty. Například v roce 1980 činily rekordních více než 200 000 lidí, po událostech z 11. září 2001 naopak klesly na pouhých 27 tisíc. Bývalý prezident Barack Obama však v reakci na humanitární krizi především v Sýrii zvyšoval kvóty až na 110 000 v roce 2017.

Jeho nástupce Donald Trump se po svém zvolení snažil dekrety přesídlovací programy pozastavit, přičemž argumentoval především bezpečnostními důvody. Přesídlovaní uprchlíci jsou přitom americkými úřady pečlivě vybíráni a prověřováni. Cizinci ze zemí, které byly zahrnuty v Trumpově prvním dekretu, nezabili podle dat Cato Institutu od roku 1975 na americké půdě jediného Američana.

V současnosti přesídlovací programy USA v omezené míře nadále pokračují, i když kvóta byla pro rok 2018 nížena na 45 000 lidí. V minulých letech se jednalo nejčastěji o uprchlíky z Demokratické republiky Kongo, Iráku, Sýrie a Somálska.

Další zemí s dlouhou tradicí přesídlovacích programů je Kanada. Od konce druhé světové války přijala okolo milionu lidí z celého světa. Aktuálně realizuje největší přesídlovací program pro Syřany, kterých od listopadu 2015 přijelo více než 50 000. Nedávno oznámila, že do roku 2021 chce navýšit roční kvótu pro přesídlování, humanitární a sponzorská víza na 51 700.   

Třetí neštědřejší zemí je Austrálie, která od padesátých let přijala zhruba 850 000 uprchlíků. Přesídlovací programy mají také například některé státy Jižní Ameriky, Japonsko nebo Filipíny.

Přesídlování do Evropy

Přesídlovací programy mají dlouholetou tradici také v Evropě. Nejednalo se pouze o pomoc lidem z druhé strany takzvané železné opony, ale i jiných zemí. V 70. letech evropské státy přijímaly uprchlíky, utíkající například před diktaturami v Ugandě nebo Chile. V 80. letech se podílely na pomoci vietnamským „Boat People“. V dalším desetiletí bylo nejvíce uprchlíků přijímáno z válek v bývalé Jugoslávii.

Tradičně nejaktivnější jsou dlouhodobě severské země Dánsko, Finsko, Švédsko a Norsko, dále také Nizozemsko. Aktuálně má oficiální přesídlovací programy více než polovina členských zemí EU, vedle výše jmenovaných také Belgie, Francie, Irsko, Velká Británie, Portugalsko a Španělsko. Německo, přestože se vyrovnává s příchodem největšího množství uprchlíků v posledních letech, přijalo navíc například téměř 50 000 Syřanů přímo z tranzitních zemí. 20 000 Syřanů se rozhodla přesídlit i Velká Británie. Z takzvaných nových členských zemí zahájily již dříve přesídlovací programy Česká republika, Maďarsko a Rumunsko.

V červenci 2015 se evropské státy dohodly na vytvoření pilotního celoevropského programu pro přesídlování. Rozhodly se do dvou let přijmout především z Libanonu, Jordánska a Turecka 22 400 osob. Své závazky alespoň částečně naplnilo 25 zemí. Česká republika ze závazku 400 osob přijala 32 uprchlíků z Libanonu (jednalo se o irácké křesťany v rámci programu nadace Generace 21) a 20 z Jordánska.

Z Turecka přesídlily evropské státy od března 2016 téměř patnáct tisíc Syřanů v rámci takzvaného systému 1:1. Na základě dohody mezi Tureckem a EU je za každého syrského občana vráceného z řeckých ostrovů do Turecka jeden syrský občan přesídlen do členského státu EU. Přednost přitom mají ti, kteří se nepokusili přeplout do Řecka.

V září 2017 se přes dvacet států EU dohodlo na přesídlení dalších 50 000 osob během dalších dvou let. ČR se k tomuto závazku nepřipojila. Celkem tak od roku 2015 do letošního září přišlo do Evropy legálními cestami v rámci přesídlovacích programů přes 38 000 lidí. Státy přesídlují potřebné nejen z Blízkého východu, ale také z Afriky, mimo jiné Egypta, Maroka, Keni nebo Ugandy.

Jak je vidět z tabulky níže, přesídlují i Itálie, Španělsko nebo Malta, přestože se musí vyrovnat s náporem migrantů, kteří připlouvají přes Středozemní mořeNedávno začalo svůj závazek plnit například také Slovinsko a další skupinu Syřanů přijalo Chorvatsko.

Dobrovolně přijímají azylanty z tranzitních zemí také nečlenské země EU – Island,  Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Norsko. 

Počty přesídlených osob do jednotlivých zemí

 

Závazek v rámci prvního programu 9/2015-9/2017

Celkem přesídleno  2015 – 5/2018 (včetně jiných programů)

Bulharsko

50

0

Kypr

69

0

Řecko

354

0

Maďarsko

0

Polsko

900

0

Slovensko

100

0

Slovinsko

20

0

Malta

14

17

Lichtenštejnsko

20

20

Rumunsko

80

43

Lotyšsko

50

46

Island

50

50

Česká republika

400

52

Estonsko

20

59

Chorvatsko

150

81

Litva

70

84

Portugalsko

191

179

Lucembursko

30

234

Dánsko

1000

481

Švýcarsko

519

519

Irsko

520

520

Španělsko

1,449

1424

Finsko

293

1453

Itálie

1989

1706

Rakousko

1900

1900

Belgie

1100

2031

Velká Británie

2,200

2,200

Švédsko

491

2,961

Nizozemsko

1,000

3,056

Norsko

3500

3500

Francie

2,375

4751

Německo

1,600

4,840

CELKEM

22,504

32,207

Zdroj: Evropská komise

Relokace a „kvóty“

Jak již bylo zmíněno v úvodu, vedle výše uvedených přesídlovacích programů z třetích zemí si v září 2015 členské státy EU v září 2015 odhlasovaly takzvané relokace, které měly ulehčit přetížené Itálii a Řecku (původně byly plánovány i z Maďarska). V českém kontextu se vžil termín „povinné kvóty“, ačkoli přesný překlad by měl znít „nouzové přesídlovací schéma“ (případně systém nebo mechanismus) z originálního „emergency relocation scheme“.

Cílem bylo především odlehčit přetíženým úřadům těchto dvou zemí, které neměly kapacitu řešit velké množství žádostí o azyl. Státy se dohodly na tom, že cílové státy pomohou s posuzováním žádostí o mezinárodní ochranu. Proto byly pro relokace vybírány osoby, u nichž byla velká pravděpodobnost, že jejich žádost bude vyřízena kladně.

„Distribuční klíč“ vycházel z kritérií, které odrážely schopnost členských států přijímat a integrovat uprchlíky: počtu obyvatel, HDP, počty žadatelů o azyl a míry nezaměstnanosti.

Pro nouzový systém hlasovalo 23 ministrů vnitra členských zemí, proti byli čtyři (ČR, Maďarsko, Slovensko a Rumunsko) a jeden se zdržel (Finsko). Na základě tzv. kvót by členské státy EU měly během dvou let přijmout 66 400 žadatelů o mezinárodní ochranu z Řecka a 39 600 z Itálie. Celkem se tedy mělo jednat o 106 000 osob.

Často je nepřesně uváděn jako plánovaný počet číslo 160 000, který by tedy byl splněn z necelé čtvrtiny. Ale jednalo se o původní maximální variantu v době uprchlické krize včetně 54 000 z Maďarska, která měla být v případě potřeby spuštěna později.

Celkem bylo do 30. dubna 2017 přesídleno 34 694 osob. Z Řecka 22 005 a z Itálie 12 689. Původně plánovaného čísla bylo dosaženo pouze z jedné třetiny zejména proto, že počty lidí v Řecku a Itálii, kteří byli k relokaci oprávněni, byly po uzavření dohod EU-Turecko nižší, než byly původní předpoklady.

Bylo relokováno 96% z těch, kteří splňovali kritéria pro přesídlení. Mezi relokovanými bylo také 585 dětí bez doprovodu. Vzhledem k nižšímu počtu osob, které bylo možno do mechanismu zařadit, se poměrně pro státy snížil i jejich závazek. Například pro Česko by tak vycházela zhruba čtvrtina z původního počtu, tedy necelých 900 osob.    

Kvůli kritériu úspěšnosti azylových žádostí se – s výjimkou Eritrejců (mimochodem obyvatelé země tvoří z 50 procent křesťané) – nejednalo o Afričany. Přes polovinu relokovaných bylo Syřanů, 35 % Eritrejců a přes deset procent Iráčanů. Muži tvořili 63 % z přesídlených dospělých.

Jak je vidět v tabulce níže, nejvíce osob (přes 10 tisíc) si převzalo Německo. A to přesto, že do něj přišlo i přímo v rámci „krize“ nejvíce žadatelů o azyl. Přes pět tisíc přijala i Francie a přes tři tisíce Švédsko, které mělo v době takzvané uprchlické krize v přepočtu na obyvatele nejvíce žádostí.

                               Počty celkově relokovaných osob do jednotlivých zemí

 

z Řecka

z Itálie

Celkem

Závazek

Splněno %

Maďarsko

0

0

0

1294

0.00

Polsko

0

0

0

6182

0.00

Lichtenštejnsko

10

0

10

 

 

Česká republika

12

0

12

2691

0.45

Slovensko

16

0

16

902

1.77

Rakousko

0

43

43

1953

2.20

Bulharsko

50

10

60

1302

4.61

Chorvatsko

60

22

82

968

8.47

Kypr

96

47

143

320

44.69

Estonsko

141

6

147

329

44.68

Malta

101

67

168

131

128.24

Slovinsko

172

81

253

567

44.62

Lotyšsko

294

34

328

481

68.19

Litva

355

29

384

671

57.23

Lucembursko

300

249

549

557

98.56

Rumunsko

683

45

728

4180

17.42

Irsko

1,022

0

1,022

600

170.33

Belgie

700

471

1,171

3,812

30.72

Španělsko

1,124

235

1,359

9,323

14.58

Švýcarsko

580

920

1,500

 

 

Norsko

693

815

1,508

 

 

Portugalsko

1,192

356

1,548

2,951

52.46

Finsko

1,202

778

1,980

2,078

95.28

Nizozemsko

1,755

1,020

2,775

5,947

46.66

Švédsko

1,656

1,392

3,048

3,766

80.93

Francie

4,400

635

5,035

19,714

25.54

Německo

5,391

5,434

10,825

27,536

39.31

CELKEM

22,005

12,689

34,694

98,255*

35.31

*nezahrnuje skupinu 8000 osob přesídlovaných dle podle prvního rozhodnutí EU z července 2015 (Zdroj: Evropská komise)

Tabulka rovněž ukazuje, že v poměru k závazkům jsou na tom nejlépe Irsko, Malta, Lucembursko, Finsko, Švédsko a Lotyšsko.

Irsko se přitom k mechanismu přidalo dobrovolně, přestože pro něj stejně jako pro Velkou Británii a Dánsko povinnost nevznikla z důvodu již dříve vyjednaných výjimek v oblastech migrace a azylu.

Dobrovolně se zapojily Švýcarsko, Norsko a Lichtenštejnsko, ačkoli nejsou členy EU.  

Finsko, které se při hlasování o kvótách zdrželo, přijalo přes dva tisíce uprchlíků.

Rumunsko, které společně s Českem, Slovenskem a Maďarskem hlasovalo proti „kvótám“, přijalo přes sedm set osob. Maďarsko avizovalo se systému neúčastnit a spolu se Slovenskem proti nim podalo žalobu, která byla zamítnuta. Specifická je situace Polska, které hlasovalo pro relokace. Členská země V4 a vzhledem k počtu obyvatel významný člen EU systém odhlasovala spolu s dalšími 23 zeměmi. Později však nová vláda odmítla závazek plnit.

Často je také uváděn argument, že s přesídlováním jsou spojeny finanční náklady, které by stát mohl vydat například na domácí potřebné osoby. Finanční náklady nehradí jednotlivé státy ale EUve výši 6000 EUR (cca 160 000 Kč) na osobu.

INFOGRAFIKA DNE: Globální pakt o migraciINFOGRAFIKA DNE: Globální pakt o migraciautor: INFO.CZ

Státy si mohou vybrat vhodné kandidáty z desítek tisíc osob podle různých kritérií (například Rakousko si vybralo pouze rodiny s dětmi) a systém tedy nebyl postaven tak, že by státy byly nuceny přijímat povinně osoby, které nechtějí, a byla tak „narušována jejich suverenita“. Vybraní kandidáti v případě zájmu také procházejí bezpečnostními a zdravotními prohlídkami.

Při přesídlování si tak země v principu mohou vybírat, kdo k nim přichází. Na rozdíl od těch žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří přichází přes hranici. Podle mezinárodního práva se státy žádostmi podanými ať na hranici, nebo již na jejich území musí zabývat a nemohou žadatele jednodušše nevpustit na území, nebo je vrátit. V širším kontextu z toho vyplývá, že i pokud by se teoreticky podařilo hermeticky uzavřít hranice některé země nebo vnější hranice EU, nemusí to v praxi automaticky znamenat nižší počet žadatelů o azyl.

Jedním z argumentů kritiků přerozdělovacího mechanismu byla rovněž sekundární migrace relokovaných osob do jiných států EU. Panovaly obavy z toho, že žadatelé o azyl nebudou zůstávat v zemích, které je přijmou, a budou odcházet například do Německa nebo Skandinávie. Tyto obavy se však nepotvrdily. K následné migraci docházelo částečně na počátku fungování mechanismu, kdy se státy teprve učily, jakým způsobem žadatele vybírat a komunikovat s nimi. Bylo třeba zjišťovat, zda lidé nemíří vzhledem k rodinným nebo dalším vazbám do jiné konkrétní země. 

Se sekundární migrací se setkávaly například Pobaltské státy. Aby k tomu nedocházelo, bylo třeba vyladit systém tak, aby podmínky po přesídlení byly vnímány ze strany migrantů jako perspektivní. A to i v dlouhodobé perspektivě pro jejich potomky.

Zkušenosti i z tradičních přesídlovacích programů ukazují, že je třeba žadatelům co nejdetailněji představit, co je v dané zemi čeká, připravit kulturně orientační předodjezdové a popříjezdové adaptační kurzy tak, aby integrace mohla proběhnout úspěšně. Pro většinu uprchlíků jsou nejpodstatnější možnosti zaměstnání a vzdělání.

A dlouhodobé zkušenosti z celého světa rovněž potvrzují, že i přes nejlepší snahu obou stran se vždy v některých případech z různých důvodů stává, že se migranti rozhodnou odejít jinam, nebo se vrátit. Protože evropské státy v rámci relokací postupně zlepšovaly systém výběru a komunikaci, podle dostupných informací se obavy ze sekundární migrace nevyplnily a celkově odešlo do jiných zemí pouze několik procent z téměř 35 tisíc přesídlených lidí (na dotaz Evropské komise státy v prosinci 2017 uvedly, že do jiného členského státu odešla zhruba tři procenta relokovaných).

I když byl projekt relokací plánován na dva roky do září 2017, státy přesídlovaly ještě do konce dubna roku 2018. A i aktuálně některé státy v mechanismu pokračují. Z Itálie, ale nově i z Malty nebo Španělska si například Francie, Irsko nebo Nizozemsko letos převzaly přes 500 osob. A Portugalsko se v říjnu dohodlo s Řeckem na relokaci 1000 migrantů. 

Přesídlování do České republiky

Rovněž v České republice se dostalo téma přesídlování do povědomí širší veřejnosti až v souvislosti s tzv. uprchlickou krizí a tzv. kvótami. Přitom již v roce 2008 se Česko zařadilo mezi deset členských států EU, které programy přesídlení v té době realizovaly, a z nových členských zemí bylo dokonce první. Již předtím, v letech 2005 až 2007 ministerstvo vnitra přesídlilo třicet uzbeckých a kubánských uprchlíků.  Mezi lety 2008 a 2012 pak Česká republika v několika vlnách přesídlila celkem 103 Barmánců z uprchlických táborů v Thajsku a Malajsii.

V červenci 2015 se Česká republika dobrovolně zapojila do realizace evropského relokačního programu, a to závazkem relokovat 1 100 osob z Itálie a Řecka. Následně Rada pro justici a vnitro dne 22. září 2015 kvalifikovanou většinou schválila druhé „relokační“ rozhodnutí, které přisoudilo ČR povinnost relokovat dalších 1 591 osob z Itálie a Řecka. Celkem by tedy ČR měla přesídlit na 2 691 osob.

V návaznosti na dobrovolný závazek České republiky a v rámci Evropského přesídlovacího schématu byl vládou také schválen přesídlovací program 400 uprchlíků ze třetích zemí, a to v rozmezí od července 2015 do června 2017.

Česká republika v rámci přípravy přesídlování také specifikovala své preference: „Hlavní kritéria výběru budou případné předešlé vazby na ČR či jinou zemi EU a upřednostňovány budou úplné rodiny a rodiny s malými dětmi. V potaz budeme brát také integrační potenciál, dosažené vzdělání či profesi“.

Jak je vidět v tabulkách, doposud Česko relokovalo 12 uprchlíků z Řecka a přesídlilo 52. Mediálně velmi sledovaný program nadace Generace 21, v rámci kterého přišlo 89 Iráčanů, nebyl oficiálním státním přesídlovacím programem.  Dalších 32 iráckých křesťanů z Libanonu, kteří již měli status uprchlíka, ale bylo do „kvóty“ 400 započítáno.

Ačkoli medializovaný byl především odchod části iráckých křesťanů za příbuznými do Německa, většina přesídlených se podle dostupných informací dobře integrovala.  A to i vzhledem k fungujícímu integračnímu systému, který má zkušenosti s přijímáním několika tisíců uprchlíků ročně.

Česko však dlouhodobě není primární cílovou zemí uprchlíků z Blízkého Východu nebo Afriky. V roce 2017 u nás požádalo o azyl pouze 1450 osob, většinou Ukrajinců. Důvodem je i skutečnost, že po vstupu do Schengenu a v rámci fungování dublinského systému jsme společně s Lucemburskem a Rakouskem jediní ze členských zemí EU ve velice komfortní situaci, kdy nemáme pozemní (tzv. zelenou) nebo námořní vnější hranici EU (pouze mezinárodní letiště).

Záchranářské lodě ve StředomoříZáchranářské lodě ve Středomoříautor: INFO.CZ

Alternativa k převaděčům

Přes všechny uvedené snahy některých států programy pomáhají pouze malému počtu globálních uprchlíků a přes 90 procent z více než 65 milionů jich zůstává buď vnitřně vysídlených v původní zemi, nebo v okolních státech. Přesto jde o důležitý pozitivní signál do hostujících zemí, že i další státy jsou ochotny sdílet břemeno. Odlehčení může pomoci i těm, kteří zůstávají ve zdrojové zemi, protože pro ně zůstane více prostředků k integraci.

Protože o mezinárodní ochranu nelze žádat na zastupitelských úřadech cílových zemí, ale pouze na jejich území, v principu tak mají uprchlíci, kteří nemají perspektivu návratu domů, dvě možnosti. První je registrace do přesídlovacího programu, zpravidla v kanceláři UNHCR, a dlouhá léta čekání. Šance na přesídlení je však vzhledem k omezeným počtům velmi nízká. Například z Etiopie, která hostí nejvíce uprchlíků v Africe (700 000), bylo za rok 2016 přesídleno pouze necelé procento z nich. A například i celkové počty přesídlených Syřanů jsou vzhledem k milionům nuceně vysídlených jen v řádu jednotek procent. Druhou možností, kterou bohužel volí ročně tisíce zoufalých lidí, je riskantní cesta, často za pomoci převaděčů, na území státu, kde mohou o azyl požádat přímo.

Pokud se dlouhodobě hovoří o tom, že v rámci reakce na nelegální migraci, do které jsou zapojeni převaděči, musí existovat i možnosti legálních cest, tak právě přesídlovací programy jsou vhodnou formou legální humanitární migrace.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud