Články odjinud

Bučící aréna s nedostatkem židlí a hromadou emocí. Britské poslance řídí unikátní zvyky

Bučící aréna s nedostatkem židlí a hromadou emocí. Britské poslance řídí unikátní zvyky

Záběry z dolní komory britského parlamentu se v letošním roce objevovaly na televizních obrazovkách více než kdy jindy. Jednání o brexitu se dotýká celé Evropy, záběry britské premiérky Theresy Mayové v Dolní sněmovně se tak dostávaly s železnou pravidelností také do českých televizních zpráv. Nelze si nevšimnout, že britská sněmovna a zvyky při projednávání ožehavých témat se od těch českých výrazně liší – britští poslanci se překřikují a neustále vstávají ze židlí. Proč tomu tak je? Ty nejzajímavější tradice z britského parlamentu pro vás vybrala redakce INFO.CZ.

Sněmovna jako bučící aréna

Při pohledu na jednání v Dolní sněmovně to občas vypadá jako v zápasnické aréně – poslanci jsou hluční, neustále se překřikují a když jsou s výroky řečníka u pultíku nespokojení, dají mu to jasně najevo. V takovém případě ze sálu zní hlasité „No“ nebo „Whoo“, v opačném případě zase souhlasné „Yeahhh“. U nás by takové vykřikování bylo vnímáno jako projev nevychovanosti, v britské Dolní sněmovně ale jde o naprosto běžnou věc.

Zasahovat do projevu ostatních spontánními, i když hlasitými reakcemi je v britském parlamentu dovolené. Takzvaný speaker, který Dolní sněmovně předsedá, tak do hučení sálu zasahuje jen v krajním případě. Právě on je tím, kdo okřikuje neposlušné poslance a určuje, který ze členů je s projevem na řadě.

„Chytit speakerovo oko“

Během sledování jednání v Dolní sněmovně možná mnohé napadne otázka, proč poslanci jeden po druhém neustále vstávají z místa a zase si sedají. Vysílají tak signál speakerovi, že se hlásí o slovo – tomuto zvyku se doslova říká „chatching the Speaker’s eye“. V případě řešení ožehavého tématu, kdy chtějí mluvit všichni, se tak může stát, že najednou stojí téměř celý sál.

Kdo má místo, vyhrává

Přestože má Dolní sněmovna celkem 650 poslanců, místo na zelených lavicích má jen 427 z nich. V případě projednávání důležitého zákona, kdy je zapotřebí co největší počet hlasů, tak sál praská ve švech. Ti, na které nezbylo místo, pak stojí v uličkách. Funguje zde ale neformální rezervační systém. Poslanci mohou na vybrané místo položit „modlitební kartu“ a tím dát ostatním najevo, aby si vybrali místo jiné. Divíte se, jakou modlitební kartu? Každé zasedání Dolní sněmovny je zahájeno tříminutovou modlitbou, karta je proto nezbytností.

Infografika: otřesy britského trůnuInfografika: otřesy britského trůnuautor: Info.cz

Zpět ale k problému nedostatku míst k sezení. O možnosti rozšíření sálu se hovořilo už za ministerského předsedy Winstona Churchilla. Ten ale takové plány zatrhl. Pokud by totiž byla sněmovna dost velká pro všechny, většina z debat by se podle Churchilla „odehrávala v depresivní atmosféře poloprázdné místnosti“. Narvaný sál poslanci během jednání o klíčových otázkách tak má tématu přidat na naléhavosti a důležitosti.

Hlasuj a odejdi

Bez zajímavosti není ani průběh hlasování. Po skončení debaty se speaker nejprve zeptá, kdo souhlasí. Příznivci návrhu zakřičí „ano“, pak přijde řada na poslance s opačným postojem, kteří zvolají „ne“. Následně se přítomní poslanci zvednou a odejdou ze sálu jedněmi, nebo druhými dveřmi – podle toho, které zvolí, dají najevo, zda jsou pro, nebo proti. Na chodbě jsou pak jejich hlasy spočítány.

Vždy ctihodně

Může se to zdát zvláštní, ale v Dolní sněmovně není zvykem oslovovat ostatní přítomné jmény, nesmí se však zapomenout před oslovení přidat slovíčko „honourable“ – ctihodný. Používá se tedy „ctihodný člen“, „ctihodná dáma“ nebo „ctihodný přítel“. Zakázáno je také mluvit během projevu sprostě a prohlašovat o ostatních, že lžou. V takovém případě může být poslanec napomenut nebo dokonce vykázán z místnosti.

Šaty dělají člověka

Britský parlament se řídí velmi přísnými pravidly pro oblékání – muži na sobě musí vždy mít kravatu a košili, ženy zde zase nejčastěji potkáte v kostýmku. Do roku 1998 byl nutnou součástí také klobouk – do tohoto roku se totiž člen Dolní sněmovny nemohl chopit slova, dokud neměl pokrývku hlavy. Mezi řečníky tak vždy kolovaly dva skládací cylindry. Ti horlivější, kteří nechtěli čekat, až k nim cylindr doputuje, si ale na hlavu často přikládali jen papír. Pravidlo proto bylo zrušeno.

 

 

Články odjinud