Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Děkujeme Česku, že odmítá kvóty na uprchlíky, říká pro INFO.CZ italský politik

Děkujeme Česku, že odmítá kvóty na uprchlíky, říká pro INFO.CZ italský politik

Česko nechce přijmout uprchlíky z Itálie a Řecka a tím zachraňuje Evropu před ještě horší situací, než ve které se nyní nachází. „Myslíme si, že vítací politika Evropy tu byla i kvůli tomu, aby sem přicházela levná pracovní síla. To jde proti našim mladým lidem, kteří jsou bez práce,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ poslanec a jedno z velkých jmen italské protiimigrační a euroskeptické strany Liga (severu) Massimiliano Fedriga. Strana, která v nedávných parlamentních volbách v Itálii získala nejvíce hlasů v rámci vítězné středopravé koalice Silvia Berlusconiho, může výrazně promluvit do zformování vlády. Co dalšího říká o migraci? Jak chce situaci v Itálii řešit a jak pravděpodobná je vládnoucí koalice s protestním a populistickým Hnutím pěti hvězd? Čtěte rozhovor.

Liga se původně zaměřovala na sever Itálie, ale v těchto volbách se rozhodla cílit i na voliče z jihu Itálie. Jaká témata jste museli akcentovat, abyste oslovili i populaci v jižní Itálii?

Liga severu byl historický projekt a je pravda, že jsme se rozhodli náš program nabídnout celé zemi. Snažili jsme se být kontrastem vůči tomu, co chtěl Renzi (Matteo Renzi, bývalý lídr italských sociálních demokratů a někdejší premiér; pozn. red.). Demokratická strana ve své politice vycházela z toho, že Řím je centrem všeho, a nedívala se na okolní regiony a periferii Itálie. Liga bere ohled na jejich rozdílnost a říká, že rozmanitost regionů je přidanou hodnotou celé Itálie. Ekonomická krize, která zasáhla Evropu a Itálii, přivedla zemi do takové situace, která se nyní žádá úplně jiné řešení.

Co konkrétně jste říkali?

Soustředili jsme se na témata, která byla důležitá pro celou zemi. K nim patřily daně, migrace nebo systém sociálního a důchodového zabezpečení. To je něco, co řešily poslední úřednické vlády a nezvládly to. Jejich rozhodnutí nepřinesla Itálii nic dobrého. V každém regionu jsme zdůrazňovali témata, která byla pro tuto oblast specifická. Třeba nezaměstnanost, která je v některých regionech na jihu Itálie až třikrát vyšší než na severu země.

Jak se změnila strategie?

Je jasné, že jsme museli pozměnit komunikaci, protože jsme se chtěli dostat do regionů, kde jsme nikdy před tím nebyli. V regionech mimo sever země bylo Ligu vidět jen sporadicky, například jen tehdy, když probíhaly volby do Evropského parlamentu. Změnili jsme také název celé strany - už to není Liga severu jako dříve, ale pouze Liga.

Věnujme se tématu, které rezonovalo celou kampaní před italskými parlamentními volbami a které zajímá i země mimo Itálii včetně Česka. Mám na mysli migraci. Pokud se Liga stane součástí vlády, jaké konkrétní návrhy budete prosazovat?

Nechceme měnit dublinský systém, ale budeme chtít, aby se aplikoval Schengen. Schengen není jen o volném pohybu osob uvnitř Evropy, ale také o tom, že země, které se nacházejí na jeho vnějšku, chrání hranici EU. Jsme proti rozdělování migrantů po Evropě a říkáme, že je potřeba v první řadě zabránit tomu, aby se sem migranti dostávali a překračovali tyto hranice. Naše politika už sklidila určitý úspěch, protože se nám začalo dařit posílat zpátky lidi, kteří nemají nárok na azyl. Itálie v roce 2010 snížila počet příchozích migrantů o 90 % na čtyři tisíce. V roce 2016 přišlo 180 tisíc a o rok později to bylo 120 tisíc.

Kdo je Massimiliano Fedriga?
Massimiliano Fedriga je italský politik, který se narodil v roce 1980 ve Veroně a nyní žije v Terstu. Vystudoval komunikaci a marketing. V roce 1995 vstoupil do protiimigrační a euroskeptické strany Liga severu. V roce 2012 se dostal do italského Parlamentu. Křeslo poslance obhájil i v posledních parlamentních volbách, které proběhly v březnu 2018.

Jak chcete zabránit příchodu migrantů?

V první řadě bychom měli zcela zablokovat cestu přes Středozemní moře. Diskutovat můžeme nad nedávnou myšlenkou francouzského prezidentka Emmanuela Macrona, který chce provádět kontrolu migrantů do Evropy a prověřování jejich žádostí o mezinárodní ochranu už v Africe, tedy mimo Evropu. V současnosti jen 6-8 % lidí, kteří přicházejí do Itálie a požádají tady o azyl, získají status uprchlíka. Zbytek, tedy většina, jsou ekonomičtí migranti. Ti by se sem dostávat neměli. Nechceme to z toho důvodu, protože si nemyslíme, že řešením ekonomické situace v Evropě je to, že se přesune část obyvatel z Afriky do Evropy. Navíc platí, že čím více lidí přichází z Afriky do Evropy, tím stoupá počet utopených ve Středozemním moři. Z „cest naděje“, jak se těmto cestám přes moře říká, se stávají „cestami smrti“.

Další věc, se kterou bychom chtěli něco udělat, je politika současných italských vlád, které rozdělují migranty do regionů po celé Itálii. Není to správné, protože tím ztrácíme kontrolu a možnost dát lidem záruku bezpečnosti. My totiž vůbec netušíme, kam tito lidé odcházejí. Jejich identifikace probíhá pouze tím, že se jim vezmou otisky prstů, oni nahlásí své jméno, které si mohou klidně vymyslet, a stejně tak je to s datem narození. Byl jsem se podívat v kasárnách v Udine (město v severovýchodní Itálii), kde jsou migranti, a zjistil jsem, že se všichni narodili 1. ledna. Nic o těchto lidech nevíme. Netušíme, jaký žili život, co jsou zač a z jakých důvodů odešli.

Co s tím chcete konkrétního dělat?

Chtěli bychom spustit centra, která budou respektovat lidská práva a zaručovat důstojnost, ale zároveň zastaví další pohyb lidí, o kterých nic nevíme.

Migrace netrápí pouze Itálii, a i proto se řešení hledají na celoevropské úrovni. Unijní instituce diskutují návrhy, mezi kterými v zemích, jako je Česko, nejvíce rezonuje možnost zavedení trvalého přerozdělování migrantů, tedy kvót. Poslední pokus, který počítal s přerozdělením uprchlíků z Itálie a také Řecka, neskončil úspěchem a rozdělil Evropu. Jak se k tomu stavíte?

My jsme proti kvótám, a to ze dvou důvodů. V případě přerozdělování osob, které mají nárok na politický azyl, se stejně nic nevyřeší, protože jde o velmi malý počet osob. Klidně se o ně může postarat stát. Přesouvat lidi, u kterých nebylo rozhodnuto o azylu, by byl nebezpečný signál pro ty, co sem teprve chtějí přijít. Říkáme jim tím, že pokud sem někdo přijde a nezíská azyl, tak ho někam přesuneme, aniž bychom mu dali záruku na zajištění mezinárodní ochrany.

Česko spolu s dalšími zeměmi čelí žalobě Evropské komise za to, že odmítá respektovat dohodnutá pravidla a nesouhlasí s jednorázovým přerozdělením žadatelů o azyl z Itálie a Řecka. Vy tedy s těmito zeměmi souhlasíte a jejich námitkám rozumíte?

Nejenže je chápeme, ale podle nás tyto země zabránily mnohem horší situaci, než která tu je nyní. Myslíme si, že vítací politika Evropy tu byla i kvůli tomu, aby sem přicházela levná pracovní síla. To je něco, co jde proti mladým Evropanům, kteří jsou bez práce. Vytváří se tím mzdový dumping, protože naši mladí lidé této levné pracovní síle nemohou konkurovat. Takže nejen, že tyto země chápeme, ale my jim za to i děkujeme.

Pohled na migraci do Evropy a možnosti jejího řešení rozdělují společnost, a to nejen v Itálii, ale i třeba v Česku. Často k tomu ale přispívají politici, kteří zejména před volbami problém nafukují a snaží se na něm nahnat politické body. O Lize se mluví také jako o populistické straně, která za rozdělení společnosti nese zodpovědnost. Pokud se dostanete do vlády, postavíte se k tomu odpovědně? Budete s rozdělenou italskou společností něco dělat?

V této volební kampani jsme byli obviňování z toho, že napětí ve společnosti ještě zvyšujeme. Myslím si, že to je naprosté otočení reality. Není přece možné říct, že ten, kdo začne mluvit o existenci objektivního problému, za něj může. Napětí se nedá vyřešit tím, že se budete tvářit, že je všechno v pořádku, nebo se otočíte na druhou stranu, abyste problém neviděli. Musíte se k tomu postavit čelem a najít řešení - třeba ta, která jsem tady nastínil.

Liga tedy pouze nahlas mluvila o problémech, které lidé cítí a trápí je. Kdyby to tak nebylo, tak bychom neměli tak velkou voličskou podporu. Buď si někdo myslí, že lidé jsou kreténi a poslouchají všechno, co jim někdo říká, a věří tomu, nebo jsme se tu evidentně dotkli existujících problémů.

Já si naopak myslím, že pokud by žádná italská strana nebo hnutí tyto problémy neventilovala, tak by situace byla ještě napjatější, protože lidé by cítili, že nikdo o těch problémech nemluví.

Nevím, na kolik jste obeznámen se situací v Česku, ale i tady to bylo před volbami kvůli migraci poměrně napjaté. Problém je ale v tom, že na rozdíl od Itálie v Česku prakticky žádní migranti nejsou. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Znamená to, že jste vizionářská země, která vidí dopředu. Vidíte, co se stalo v jiných evropských zemích, a mluvíte o problémech ještě před tím, než k vám nějací migranti začnou přicházet. Můžete proto přijmout preventivní opatření, abyste byli na novou situaci připraveni. Kéž by to takhle udělala v minulosti i Itálie.

Na druhou stranu ani u nás nejsou takové zóny, jako je třeba Molenbeck v Bruselu, nebo některé čtvrti, které známe z Paříže. Naštěstí. My nechceme, aby u nás vznikaly no-go zóny, a proto se na to snažíme už dnes upozorňovat. Nechceme, aby tu byly zóny, které nebudou mít nic společného s Itálií.

To souvisí s politikou integrace, která je také velmi důležitá…

Integrace nemůže fungovat pouze z jedné strany a já mám pocit, že ta druhá strana se integrovat nechce. Před chvíli jsem mluvil o Molenbecku. Atentátníci, kteří zaútočili v Bruselu, tady žili a byli to lidé, kteří měli normální práci a pobírali mzdu. Evidentně se ale integrovat nechtěli. Nemá tedy smysl dělat povyk kolem integrace, protože i to může být špatné řešení. Neříkám tím, že se nikdo nemůže integrovat, nebo že my nechceme nikoho integrovat. Myslím si ale, že existují kultury, které se k nám více hodí, a lépe s nimi vyjdeme. Sdílejí náš systém hodnot, například svobodu, kterou jsme pracně po mnoha století válek získali. Jiné kultury chtějí do Evropy přivést svůj způsob života, například to, že ženy nemají svá práva. Určitě platí to, že vítán v Evropě je ten, kdo respektuje pravidla a zákony a sdílí naše hodnoty. Jinými slovy ten, kdo tu chce žít, ale zároveň nechce předělávat náš způsob života a předělávat ho na svůj.

Už před volbami se mluvilo o možné vládní spolupráci Ligy s Hnutím pěti hvězd. Jak je tato možnost pravděpodobná?

Pět hvězd přichází z úplně opačné sféry než my. V italském parlamentu častokrát hlasovali spolu s extrémní levicí a ne s námi. Až později pochopili, že některá rozhodnutí jsou populární, a proto začali směrem k veřejnosti říkat něco jiného. Bylo to přesně podle toho, co si mysleli a chtěli lidé. Pro nás jsou z tohoto důvodu nedůvěryhodní. My respektujeme názory všech, i těch, kteří si myslí něco jiného než my. Hnutí pěti hvězd jsou oportunisté, kteří mění názory podle toho, jak se jim to hodí.

V některých bodech se ale shodneme a podobně hlasujeme i v parlamentu. Ale stejně tak se to dá říct o jiných stranách, se kterými mají naše programy průniky.

Takže vláda spolu s Pěti hvězdami nebude?

Tlačili jsme na to, aby nový volební zákon obsahoval ustanovení o tom, že mají vznikat koalice ještě před volbami a ne až po nich. Občané by měli vědět, jak se použije jejich hlas a jaká koalice by mohla vzniknout. Nemůžete si proto myslet, že pár dní po volbách se bude něco měnit.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718