Jak Václav Havel v Evropském parlamentu utíkal před bavorským premiérem a jak narůstala skepse Václava Klause vůči EU

Ve třetí ukázce z připravované knihy bývalého českého velvyslance při EU Josefa Kreutera se vracíme do roku 1994. Autor připomíná nechuť prezidenta Václava Havla k formální konverzaci, skandální „nejednání“ unijních ministrů s ministry zemí střední a východní Evropy či přesvědčení řady západních politiků o výjimečné pozici Česka mezi kandidátskými zeměmi.

EU nemá čas (začátek roku 1994)

Z pražského Černína přijeli dva zvláštní emisaři s lustračními osvědčeními. Pro dva z mých diplomatů obsahovaly pozitivní nález o jejich spolupráci s StB, a proto je čekal odchod. O starším z nich jsem to tušil, o tom mladším nikoliv. Než si své obálky otevřeli další dva, viděl jsem, že se usilovně potí. Jejich nálezy byly však negativní. Jeden z nich, obchodní rada, člověk mé generace, byl před převratem v pézetce1, kde pracoval, a členem Lidových milicí a rozhodnutí o jeho budoucnosti bylo na mně. Rozhodl jsem nakonec, že ho ponechám a nikdy jsem toho nelitoval. Neměl jsem ostatně nikoho, kdo by ho nahradil.

Na konci ledna 1994 podala ČR žádost o přijetí do OECD. A ruský ministr zahraničí Kozyrev prohlásil, že Rusko by mělo zůstat vojensky přítomno v Pobaltí. Stálý zástupce Velké Británie v ES, velvyslanec Sir John Kerr, velký kuřák, živý, příjemný člověk, byl další významný kontakt. Výsledky české hospodářské transformace označil za úžasné, i když „vyrovnanost české obchodní bilance s EU mu znemožňuje, aby se zasazoval o další otvírání trhu EU v náš prospěch.“ Londýn prý po rozhodnutích Evropské rady z Kodaně, které připravil komisař sir Leon Brittan spolu s Německem a Velkou Británií (!), připravuje další návrh liberalizace obchodu. Přiznal, že Britové i EU jako celek jsou nervózní ze Žirinovského: Rusové těžko stravují svůj odchod z pozice supervelmoci. Vztah NATO k zemím střední a východní Evropy je ovlivněný ale spíše ohledy na Jelcina, jemuž Západ nechce komplikovat domácí situaci, než Žirinovským. Souhlasil, že v bývalé Jugoslávii NATO skutečně zápasí o svou vlastní věrohodnost. V současné době není k vojenskému zásahu vůle. Politici ale svým váháním dávají špatný signál jak bojujícím v bývalé Jugoslávii, tak i Rusku. „Jak ale pustit své syny mezi lidi, kteří se prostě vraždit chtějí?“ Ani Britové zatím nevědí, jak dál. Ministr zahraničí Hurd jej bombarduje požadavky „ať něco vymyslí“ (Sir John dřív pracoval pro Hurdova předchůdce, lorda Owena).

Pokud jde o EU, žádal jsem, aby se členské státy dívaly na každou z přidružených zemí zvlášť, protože každá je ve své transformaci někde jinde. Když jsem mu vysvětloval, proč se žádostí o vstup do EU nespěcháme, řekl, že na místě Maďarů by žádost nepodával. Musela by být odmítnuta a odmítnutí zdůvodněno – s příslušným dopadem na veřejnost. Pochyboval, že EU na své chystané mezivládní konferenci toho příliš vyřeší. Členské státy mají na měnovou unii, na většinové hlasování i na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku rozdílné názory. A neshodnou-li se ani ohledně použití síly v bývalé Jugoslávii, sotva dovolí, aby se o případných akcích SZBP hlasovalo kvalifikovanou většinou. Měnová unie asi jednou bude, i když by Británie byla raději, aby nebyla. Pokud se však vytvoří, Británie v ní bude chtít být také. Bude rovněž chtít, aby mezivládní konference mnoho změn nepřinesla a skončila nejpozději počátkem roku 1997. Důvody jsou vnitropolitické – v roce 1997 budou v Británii parlamentní volby. Bylo mi jasné, že Britové, a v zákrytu za nimi některé další velké členské státy, nikdy nedovolí, aby o zásadních bezpečnostních otázkách s jejich riskantními důsledky významněji spolurozhodovaly „nezodpovědné“ malé státy.

Druhý den jsem Siru Johnovi poslal, jak jsme se dohodli, dopis s argumentací ve prospěch další liberalizace obchodu: ve střednědobém horizontu se u nás oživí konjunktura, vzrostou dovozy investičních statků, které samozřejmě nebudeme dovážet z Východu. Na další liberalizaci vydělají obě strany... Odepsal, že plně souhlasí.

sinfin.digital