Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kriminalizace ženské obřízky? Nepomůže, migranti potřebují své tradice, říká pro INFO.CZ expertka

Kriminalizace ženské obřízky? Nepomůže, migranti potřebují své tradice, říká pro INFO.CZ expertka

Diskuse kolem postihování ženské obřízky v Evropě je vyhraněná. Mnohé stát chtějí těmto zákrokům zabránit skrze trestní právo, podle španělské odbornice na migraci Marii Catariny La Barbery ale kriminalizace nepomáhá. „Migranti někdy potřebují pokračovat ve svých tradicích. Zákrok provozují potajmu. Pokud mají dívky po zákroky zdravotní komplikace, tak nemohou jít do nemocnice. A to může vést opravdu až ke smrti. Myslím, že bychom měli přemýšlet nad tím, co opravdu chceme: zabránit zdravotním komplikacím, nebo říct, že my jsme ti dobří, kteří obřízku odmítají,“ popisuje v rozhovoru pro INFO.CZ. Globální migrace se podle ní u mužů a žen v podstaných ohledech liší. Jak a v čem přesně? Čtěte rozhovor.

Jsou ženy v migračním procesu zranitelnější než muži?

Ano, určitě. Migranti jsou nabíráni na základě pracovní poptávky v Evropě. Muži směřují na stavby nebo do zemědělství. Pro tento nábor nástroje fungují. Ženy směřují spíše do pečovatelského sektoru. V něm legální cesty pro migraci neexistují. Ženy tak většinou v zemi zůstávají i potom, co jim skončí povolení k pobytu. To je staví do zranitelné pozice. Svůj pobyt nemohou regulérně obnovit, a tak si nemohou ani vyjednat dobré pracovní podmínky.

Průzkumy ukazují, že pak čelí zneužívání, v některých případech i sexuálnímu. Nemají žádnou právní ochranu.

Jejich práce je přitom velmi potřebná. Západní společnost je často odkázána na to platit za péči o děti nebo starší členy rodiny. To zaopatřují většinou migrantky, protože jejich práce je levnější. Někdy prostě rodiny ani nemají prostředky na to zaplatit více. Nesnažím se tedy říct, že ti, kteří takovou pomoc využijí, jsou špatní. Jde o systém, který funguje špatně.

Je tedy možné jasně rozlišit mužskou a ženskou migraci?

Myslím, že ano. Oplocené hranice představují systém, který produkuje smrt mladých mužů, kteří přichází ze subsaharských zemí nebo v případě USA z Mexika a latinskoamerických zemí.

Ženy takto většinou nemigrují. Přichází na víza a zůstávají i po jejich vypršení. Formují neformální sítě, které to umožňují. Shrnula bych to tedy tak, že hranice znamenají smrt pro mladé muže a nevyrovnané rozložení péče v západní Evropě produkuje iregulérní práci migrantek. Ta nevede ke smrti, ale k velké zranitelnosti a v některých případech ke zneužívání.

Obrázky mladých mužů na hranicích jsou časté, ale migrují i samotné ženy. Jaká je jejich motivace?

Mnoho z migrantek finančně zaopatřuje své rodiny, které zůstaly doma. Od 70. let je migrace feminizována. Téměř polovinu migrantské populace tvoří ženy. Opouští země původu většinou samy, aby našly práci, která je lépe placená než ta doma. Sponzorují své děti, které díky tomu mohou například studovat. V Itálii nebo Španělsku také existují programy na slučování rodin, další členové se za nimi tedy mohou časem přemístit.

Když odchází, tak za sebou ale zanechávají děti, o které se musí postarat někdo jiný. Většinou je to jiná žena: například jejich babička. Jedná se tedy o globální řetězec péče.

Na cestu se ale vydávají i bezdětné ženy. Jak vypadá jejich situace?

Ty nemají žádné vazby na svou zemi původu, nezanechávají za sebou nikoho, o koho je potřeba se postarat. Možná pomáhají rodičům nebo příbuzným, ale jsou určitým způsobem volnější. Když mluvíme o migrantkách, tak hrozí, že z nich budeme dělat pouze oběti. Migrace může být ale naopak taky zdroj posílení, může jít prostě „jen“ o svobodnou volbu. Nemusíte vždy odejít ze své země kvůli tomu, že by vás vyháněla válka, neutěšená ekonomická situace nebo přírodní katastrofa. Občas prostě chcete zlepšit svou situaci nebo změnit život.

Maria Catarina La Barbera
Je docentkou práva a věnuje se transnacionální migraci, občanství a mezinárodnímu právu, lidským právům, kulturní diverzitě a oblasti práv žen. Tématem její disertační práce byla ženská obřízka. Působí na Nebrija Univerzitě v Madridu. V Praze vystupovala na konferenci Transnacionální migrace: hranice a globální spravedlnost organizované v rámci výzkumného programu Globální konflikty a lokální souvislosti Strategie AV21.

Problém je ten, že v reálu nemusí být tak jednoduché vašeho snu dosáhnout. Existují tu překážky. Před ekonomickou krizí v Evropě fungovalo množství integrační programů, které měly migrantům napomoct celý proces zjednodušit. Nyní po ekonomické krizi ale neexistují, přestože noví migranti stále přichází. Také se změnil diskurz, migranti jsou házeni do jednoho pytle s teroristy a podobně.

Migrace přitom není proces, který skončí, když překročíte hranice nebo najdete první zaměstnání. Nekončí nikdy. Čím déle žijete na novém místě, tím více poznáváte, co všechno ještě nevíte. Tím více vidíte kulturní rozdíly a tak dále.

Jaká jsou tedy největší rizika, kterým ženy čelí?

Čísla mapující násilí na ženách v Evropě vykazují i velké množství takových činů na migrantkách. Většinou se to ale neděje v práci, dělají to jejich partneři. Je to navázáno na zvyky a role, které si přináší z jiných zemí. Když migrujete, tak za sebou doma nenecháváte svou kulturu nebo role, na které jste zvyklí. V interakci s novou společností někdy změníte svou perspektivu a očekávání. Někdy se změní i váš partner a celá komunita. Ale v některých případech ne.

Průzkumy ukazují, že migranti obecně jsou více srozuměni se svými genderovými rolemi, protože mají zkušenost, že to, co se od nich očekává v domovském státě, je odlišné od přístupu třeba ve Španělsku nebo Velké Británii. Někdy ale nejsou ani tak schopni změnit prostředí, v němž žijí. Nemají navíc žádnou právní ochranu. Migrantky kvůli svému nelegálnímu statusu nemají třeba přístup ke zdravotnickým službám. Sociální stát byl po krizi osekán.

Myslíte, že tato změna je trvalá?

Mluvila jsem o ekonomické krizi, ale ta byla podle mě jen spouštěčem pro institucionální krizi, kterou dnes zažíváme.

Vidíte tento nový přístup i konkrétních krocích evropských politiků?

Myslím, že veřejné finance míří na sekuritizaci migrace (bezpečnostní rozměr spojený s migrací – pozn. redakce). Na to utrácíme opravdu hodně peněz. Mohli bychom se zaměřit i na další oblasti. Jak se může integrovat někdo, kdo tu nemá legální status? Je pak tlačen do kriminální aktivity.

Politici ale deklarují, že vedle snah o obranu evropských hranic usilují i o snadnější cesty pro legální migraci. Děje se to podle vašich zkušeností?

Ne. Je pravda, že ve Španělsku už platí třeba zákon chránící pracovnice v domácnosti. Na druhou stranu je tu ale ten problém, že tento typ práce nemůžete jednoduše regulovat. Když chcete přijmout cizince na práci na stavbě nebo řízení kamionu, tak to není problém. Ale klíče od svého domu nedáte někomu, koho jste v životě neviděli. Nemůžete svěřit své dítě někomu, komu nedůvěřujete. Takže tady mnohem lépe funguje neformální síť kontaktů. Někdo řekne: „znám tuto spolehlivou ženu“ a vy si ji na základě toho najmete. A to není možné, pokud je ta migrantka mimo zemi.

Právo versus ženská obřízka

Ve svém výzkumu se zabýváte ženskou obřízkou. K čemu jste došla?

Vybrala jsem si toto téma už před více než deseti lety. Zjistila jsem, že legislativa, která zakazuje mrzačení ženských pohlavních orgánů, se v různých státech výrazně liší. Chtěla jsem se podívat na to, jak funguje a zda je efektivní. Zaměřila jsem se na Evropu a vybrala několik zemí. Evropské země využívají pro potírání obřízky trestní právo. Ale jen v případě té ženské. Mužská není postavena mimo zákon.

Také není možné tyto dva zákroky srovnávat.

To je jeden ze základních problémů. Když použijete termín mrzačení ženských pohlavních orgánů (případně ženská pohlavní mutilace – pozn. redakce), tak jde o zastřešení, pod které se schovají různé druhy zákroků. Ten samotný řez je porovnatelný s mužskou obřízkou. Rozsah zákroku se ale může lišit. Problém je v tom, že když Světová zdravotnická organizace mluví o tomto zákroku, tak mluví o té jeho nejvíce invazivní formě a rizicích, které s ní souvisí.

Využití trestního práva ale není příliš efektivní pro prevenci tohoto rituálu v Evropě. Migranti někdy potřebují pokračovat ve svých tradicích. Ztratili všechny ostatní body, k nimž se mohou vztahovat. Nehledí tedy na to, že se jedná o trestný čin. Provozují ho potajmu. Pokud mají dívky po zákroky zdravotní komplikace, tak nemohou jít do nemocnice. A to může vést opravdu až ke smrti. Myslím, že bychom měli přemýšlet nad tím, co opravdu chceme: zabránit zdravotním komplikacím, nebo říct, že my jsme ti dobří, kteří obřízku odmítají.

Přitom v Evropě normálně provádíme plastické operace prsou nebo úpravy vagíny. Pokud studujete antropologii, tak některé kultury vnímají ženskou obřízku jako proces zkrášlení genitálií. Pokud je to prováděno v buši za pomocí nesterilních nástrojů, tak to může mít vážné důsledky, na klinice ale ne. Problém je ten, že tu existují dvojité standardy pro západní kosmetické operace. Jednou jsou zdrojem posílení žen, které chtějí upravit své tělo. Pokud ale jde o kulturní důvody, tak je to zločin.

V Africe nyní běží řada projektu, které opouští samotný řez, ale ne celý rituál. To láká čím dál více žen. Když z toho celého ale uděláte zločin, tak kriminalizujete kulturu a potažmo i ženy. Tvrdíte, že je chráníte, ale přitom je zavíráte do vězení.

V Itálii nebo Nizozemsku existovalo několik návrhů dělat tyto zákroky bez výrazného řezu v nemocnici. Podle komunity by to zachovalo tradici, ale neneslo zdravotní rizika. Jenže obránci lidských práv řekli: ne, to je jejich porušení. Chceme tedy chránit tyto lidi a jejich děti, nebo naše myšlenky? Myslím, že porušujeme lidská práva tím, že chráníme naši ideu lidských práv.

V mnoha případech jsou ale dívky k obřízce nuceny, může to zásadně ovlivnit kvalitu jejich sexuálního života. Vůbec nechápete tyto argumenty obránců lidských práv?

Ano, je to nebezpečné a riskantní. Ve většině případů jsou k tomu dívky nuceny v nízkém věku. Snažím se ale ukázat, že je dobré se podívat na problém s odstupem, abychom mohli najít řešení. Mužská obřízka je prováděna na novorozených chlapcích, ale nikdo k tomu nic neříká. Měli bychom tedy obřízku zakázat v obou případech. Ženy, které podstoupí operaci prsou nebo vagíny, se k tomu mohou rozhodnout na základě svobodné volby. Mohou být ale také ovlivněny reklamou, obrazem krásy, který jim vnucuje společnost.

Chceme tedy zachránit všechny ženy před tím, aby měnily svá těla? A pokud ne, tak proč chceme „osvobozovat“ africké ženy od jejich kultury? Snažím se vyzývat dominantní diskurs. Zajímá mě především řešení. Já jsem velmi znepokojena tím, že by dívka měla zemřít kvůli rozhodnutí své rodiny, kvůli tradici ve velmi mladém věku. Myslím ale, že kriminalizace není ten správný nástroj, který zajistí dívkám ochranu.

Jak velkého počtu žen v Evropě se to vlastně týká?

Nevíme. S kriminalizací souvisí i to, že přesná čísla neznáme. Existují jen odhady založené na zemi původu žen. Pokud v zemi původu tento rituál podstupují, tak je pravděpodobné, že ho podstoupí, i když migrují. Ve Španělsku například existuje protokol, podle kterého vám na letišti zadrží pas a provedou kontrolu genitálií, pokud pocházíte z Ghany. Ale jen pokud jste černá dívka. Pokud jste chlapec, tak si vás nikdo všímat nebude.

Nikoho přitom neznepokojuje, že jde o omezení svobody. Snažíme se ochránit zdraví dívek, ale zrazujeme princip rovnocennosti.

Proč se toto děje?

Jde o preventivní kontrolu. Porovnává se, zda máte zákrok provedený před příchodem a po něm. Pokud je tam rozdíl, tak z toho získáte údaj, že k němu došlo.

Můžete přitom dělat edukační programy, vysvětlovat dívkám, jak pohlavní orgány fungují. Zaměření, které existuje dnes, je velmi reduktivní. Není přitom ten hlavní problém afrických žen v Evropě to, že se nemohou integrovat, a proto si uchovávají tyto zvyky? Pokud by se integrace dařila, tak by o obřízku třeba vůbec neměly zájem. Vdaly by se za Španěla, kterému by se zákrok nelíbil. Pro muže ze své původní kultury ale bez něj nejsou přitažlivé.

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1