Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Kriminalizace ženské obřízky? Nepomůže, migranti potřebují své tradice, říká pro INFO.CZ expertka

Kriminalizace ženské obřízky? Nepomůže, migranti potřebují své tradice, říká pro INFO.CZ expertka

Diskuse kolem postihování ženské obřízky v Evropě je vyhraněná. Mnohé stát chtějí těmto zákrokům zabránit skrze trestní právo, podle španělské odbornice na migraci Marii Catariny La Barbery ale kriminalizace nepomáhá. „Migranti někdy potřebují pokračovat ve svých tradicích. Zákrok provozují potajmu. Pokud mají dívky po zákroky zdravotní komplikace, tak nemohou jít do nemocnice. A to může vést opravdu až ke smrti. Myslím, že bychom měli přemýšlet nad tím, co opravdu chceme: zabránit zdravotním komplikacím, nebo říct, že my jsme ti dobří, kteří obřízku odmítají,“ popisuje v rozhovoru pro INFO.CZ. Globální migrace se podle ní u mužů a žen v podstaných ohledech liší. Jak a v čem přesně? Čtěte rozhovor.

Jsou ženy v migračním procesu zranitelnější než muži?

Ano, určitě. Migranti jsou nabíráni na základě pracovní poptávky v Evropě. Muži směřují na stavby nebo do zemědělství. Pro tento nábor nástroje fungují. Ženy směřují spíše do pečovatelského sektoru. V něm legální cesty pro migraci neexistují. Ženy tak většinou v zemi zůstávají i potom, co jim skončí povolení k pobytu. To je staví do zranitelné pozice. Svůj pobyt nemohou regulérně obnovit, a tak si nemohou ani vyjednat dobré pracovní podmínky.

Průzkumy ukazují, že pak čelí zneužívání, v některých případech i sexuálnímu. Nemají žádnou právní ochranu.

Jejich práce je přitom velmi potřebná. Západní společnost je často odkázána na to platit za péči o děti nebo starší členy rodiny. To zaopatřují většinou migrantky, protože jejich práce je levnější. Někdy prostě rodiny ani nemají prostředky na to zaplatit více. Nesnažím se tedy říct, že ti, kteří takovou pomoc využijí, jsou špatní. Jde o systém, který funguje špatně.

Je tedy možné jasně rozlišit mužskou a ženskou migraci?

Myslím, že ano. Oplocené hranice představují systém, který produkuje smrt mladých mužů, kteří přichází ze subsaharských zemí nebo v případě USA z Mexika a latinskoamerických zemí.

Ženy takto většinou nemigrují. Přichází na víza a zůstávají i po jejich vypršení. Formují neformální sítě, které to umožňují. Shrnula bych to tedy tak, že hranice znamenají smrt pro mladé muže a nevyrovnané rozložení péče v západní Evropě produkuje iregulérní práci migrantek. Ta nevede ke smrti, ale k velké zranitelnosti a v některých případech ke zneužívání.

Obrázky mladých mužů na hranicích jsou časté, ale migrují i samotné ženy. Jaká je jejich motivace?

Mnoho z migrantek finančně zaopatřuje své rodiny, které zůstaly doma. Od 70. let je migrace feminizována. Téměř polovinu migrantské populace tvoří ženy. Opouští země původu většinou samy, aby našly práci, která je lépe placená než ta doma. Sponzorují své děti, které díky tomu mohou například studovat. V Itálii nebo Španělsku také existují programy na slučování rodin, další členové se za nimi tedy mohou časem přemístit.

Když odchází, tak za sebou ale zanechávají děti, o které se musí postarat někdo jiný. Většinou je to jiná žena: například jejich babička. Jedná se tedy o globální řetězec péče.

Na cestu se ale vydávají i bezdětné ženy. Jak vypadá jejich situace?

Ty nemají žádné vazby na svou zemi původu, nezanechávají za sebou nikoho, o koho je potřeba se postarat. Možná pomáhají rodičům nebo příbuzným, ale jsou určitým způsobem volnější. Když mluvíme o migrantkách, tak hrozí, že z nich budeme dělat pouze oběti. Migrace může být ale naopak taky zdroj posílení, může jít prostě „jen“ o svobodnou volbu. Nemusíte vždy odejít ze své země kvůli tomu, že by vás vyháněla válka, neutěšená ekonomická situace nebo přírodní katastrofa. Občas prostě chcete zlepšit svou situaci nebo změnit život.

Maria Catarina La Barbera
Je docentkou práva a věnuje se transnacionální migraci, občanství a mezinárodnímu právu, lidským právům, kulturní diverzitě a oblasti práv žen. Tématem její disertační práce byla ženská obřízka. Působí na Nebrija Univerzitě v Madridu. V Praze vystupovala na konferenci Transnacionální migrace: hranice a globální spravedlnost organizované v rámci výzkumného programu Globální konflikty a lokální souvislosti Strategie AV21.

Problém je ten, že v reálu nemusí být tak jednoduché vašeho snu dosáhnout. Existují tu překážky. Před ekonomickou krizí v Evropě fungovalo množství integrační programů, které měly migrantům napomoct celý proces zjednodušit. Nyní po ekonomické krizi ale neexistují, přestože noví migranti stále přichází. Také se změnil diskurz, migranti jsou házeni do jednoho pytle s teroristy a podobně.

Migrace přitom není proces, který skončí, když překročíte hranice nebo najdete první zaměstnání. Nekončí nikdy. Čím déle žijete na novém místě, tím více poznáváte, co všechno ještě nevíte. Tím více vidíte kulturní rozdíly a tak dále.

Jaká jsou tedy největší rizika, kterým ženy čelí?

Čísla mapující násilí na ženách v Evropě vykazují i velké množství takových činů na migrantkách. Většinou se to ale neděje v práci, dělají to jejich partneři. Je to navázáno na zvyky a role, které si přináší z jiných zemí. Když migrujete, tak za sebou doma nenecháváte svou kulturu nebo role, na které jste zvyklí. V interakci s novou společností někdy změníte svou perspektivu a očekávání. Někdy se změní i váš partner a celá komunita. Ale v některých případech ne.

Průzkumy ukazují, že migranti obecně jsou více srozuměni se svými genderovými rolemi, protože mají zkušenost, že to, co se od nich očekává v domovském státě, je odlišné od přístupu třeba ve Španělsku nebo Velké Británii. Někdy ale nejsou ani tak schopni změnit prostředí, v němž žijí. Nemají navíc žádnou právní ochranu. Migrantky kvůli svému nelegálnímu statusu nemají třeba přístup ke zdravotnickým službám. Sociální stát byl po krizi osekán.

Myslíte, že tato změna je trvalá?

Mluvila jsem o ekonomické krizi, ale ta byla podle mě jen spouštěčem pro institucionální krizi, kterou dnes zažíváme.

Vidíte tento nový přístup i konkrétních krocích evropských politiků?

Myslím, že veřejné finance míří na sekuritizaci migrace (bezpečnostní rozměr spojený s migrací – pozn. redakce). Na to utrácíme opravdu hodně peněz. Mohli bychom se zaměřit i na další oblasti. Jak se může integrovat někdo, kdo tu nemá legální status? Je pak tlačen do kriminální aktivity.

Politici ale deklarují, že vedle snah o obranu evropských hranic usilují i o snadnější cesty pro legální migraci. Děje se to podle vašich zkušeností?

Ne. Je pravda, že ve Španělsku už platí třeba zákon chránící pracovnice v domácnosti. Na druhou stranu je tu ale ten problém, že tento typ práce nemůžete jednoduše regulovat. Když chcete přijmout cizince na práci na stavbě nebo řízení kamionu, tak to není problém. Ale klíče od svého domu nedáte někomu, koho jste v životě neviděli. Nemůžete svěřit své dítě někomu, komu nedůvěřujete. Takže tady mnohem lépe funguje neformální síť kontaktů. Někdo řekne: „znám tuto spolehlivou ženu“ a vy si ji na základě toho najmete. A to není možné, pokud je ta migrantka mimo zemi.

Právo versus ženská obřízka

Ve svém výzkumu se zabýváte ženskou obřízkou. K čemu jste došla?

Vybrala jsem si toto téma už před více než deseti lety. Zjistila jsem, že legislativa, která zakazuje mrzačení ženských pohlavních orgánů, se v různých státech výrazně liší. Chtěla jsem se podívat na to, jak funguje a zda je efektivní. Zaměřila jsem se na Evropu a vybrala několik zemí. Evropské země využívají pro potírání obřízky trestní právo. Ale jen v případě té ženské. Mužská není postavena mimo zákon.

Také není možné tyto dva zákroky srovnávat.

To je jeden ze základních problémů. Když použijete termín mrzačení ženských pohlavních orgánů (případně ženská pohlavní mutilace – pozn. redakce), tak jde o zastřešení, pod které se schovají různé druhy zákroků. Ten samotný řez je porovnatelný s mužskou obřízkou. Rozsah zákroku se ale může lišit. Problém je v tom, že když Světová zdravotnická organizace mluví o tomto zákroku, tak mluví o té jeho nejvíce invazivní formě a rizicích, které s ní souvisí.

Využití trestního práva ale není příliš efektivní pro prevenci tohoto rituálu v Evropě. Migranti někdy potřebují pokračovat ve svých tradicích. Ztratili všechny ostatní body, k nimž se mohou vztahovat. Nehledí tedy na to, že se jedná o trestný čin. Provozují ho potajmu. Pokud mají dívky po zákroky zdravotní komplikace, tak nemohou jít do nemocnice. A to může vést opravdu až ke smrti. Myslím, že bychom měli přemýšlet nad tím, co opravdu chceme: zabránit zdravotním komplikacím, nebo říct, že my jsme ti dobří, kteří obřízku odmítají.

Přitom v Evropě normálně provádíme plastické operace prsou nebo úpravy vagíny. Pokud studujete antropologii, tak některé kultury vnímají ženskou obřízku jako proces zkrášlení genitálií. Pokud je to prováděno v buši za pomocí nesterilních nástrojů, tak to může mít vážné důsledky, na klinice ale ne. Problém je ten, že tu existují dvojité standardy pro západní kosmetické operace. Jednou jsou zdrojem posílení žen, které chtějí upravit své tělo. Pokud ale jde o kulturní důvody, tak je to zločin.

V Africe nyní běží řada projektu, které opouští samotný řez, ale ne celý rituál. To láká čím dál více žen. Když z toho celého ale uděláte zločin, tak kriminalizujete kulturu a potažmo i ženy. Tvrdíte, že je chráníte, ale přitom je zavíráte do vězení.

V Itálii nebo Nizozemsku existovalo několik návrhů dělat tyto zákroky bez výrazného řezu v nemocnici. Podle komunity by to zachovalo tradici, ale neneslo zdravotní rizika. Jenže obránci lidských práv řekli: ne, to je jejich porušení. Chceme tedy chránit tyto lidi a jejich děti, nebo naše myšlenky? Myslím, že porušujeme lidská práva tím, že chráníme naši ideu lidských práv.

V mnoha případech jsou ale dívky k obřízce nuceny, může to zásadně ovlivnit kvalitu jejich sexuálního života. Vůbec nechápete tyto argumenty obránců lidských práv?

Ano, je to nebezpečné a riskantní. Ve většině případů jsou k tomu dívky nuceny v nízkém věku. Snažím se ale ukázat, že je dobré se podívat na problém s odstupem, abychom mohli najít řešení. Mužská obřízka je prováděna na novorozených chlapcích, ale nikdo k tomu nic neříká. Měli bychom tedy obřízku zakázat v obou případech. Ženy, které podstoupí operaci prsou nebo vagíny, se k tomu mohou rozhodnout na základě svobodné volby. Mohou být ale také ovlivněny reklamou, obrazem krásy, který jim vnucuje společnost.

Chceme tedy zachránit všechny ženy před tím, aby měnily svá těla? A pokud ne, tak proč chceme „osvobozovat“ africké ženy od jejich kultury? Snažím se vyzývat dominantní diskurs. Zajímá mě především řešení. Já jsem velmi znepokojena tím, že by dívka měla zemřít kvůli rozhodnutí své rodiny, kvůli tradici ve velmi mladém věku. Myslím ale, že kriminalizace není ten správný nástroj, který zajistí dívkám ochranu.

Jak velkého počtu žen v Evropě se to vlastně týká?

Nevíme. S kriminalizací souvisí i to, že přesná čísla neznáme. Existují jen odhady založené na zemi původu žen. Pokud v zemi původu tento rituál podstupují, tak je pravděpodobné, že ho podstoupí, i když migrují. Ve Španělsku například existuje protokol, podle kterého vám na letišti zadrží pas a provedou kontrolu genitálií, pokud pocházíte z Ghany. Ale jen pokud jste černá dívka. Pokud jste chlapec, tak si vás nikdo všímat nebude.

Nikoho přitom neznepokojuje, že jde o omezení svobody. Snažíme se ochránit zdraví dívek, ale zrazujeme princip rovnocennosti.

Proč se toto děje?

Jde o preventivní kontrolu. Porovnává se, zda máte zákrok provedený před příchodem a po něm. Pokud je tam rozdíl, tak z toho získáte údaj, že k němu došlo.

Můžete přitom dělat edukační programy, vysvětlovat dívkám, jak pohlavní orgány fungují. Zaměření, které existuje dnes, je velmi reduktivní. Není přitom ten hlavní problém afrických žen v Evropě to, že se nemohou integrovat, a proto si uchovávají tyto zvyky? Pokud by se integrace dařila, tak by o obřízku třeba vůbec neměly zájem. Vdaly by se za Španěla, kterému by se zákrok nelíbil. Pro muže ze své původní kultury ale bez něj nejsou přitažlivé.

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718