Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Migrace i změna klimatu jako hlavní témata švédských voleb. Čeká zemi politické zemětřesení?

Migrace i změna klimatu jako hlavní témata švédských voleb. Čeká zemi politické zemětřesení?

„Na těchto volbách skutečně záleží, v sázce je příliš mnoho,“ říká pro americký deník NY Times švédský politolog Jonas Hinnfors. Švédské království, kde po desetiletí vévodili sociální demokraté, ovládají protiimigrační nálady a zatímco tradiční strany upadají, na vzestupu jsou obávaní Švédští demokraté – protiimigrační strana s neonacistickými kořeny, které průzkumy předpovídají druhé místo se ziskem kolem 20 procent hlasů. V takovém případě by se ale středopravému ani středolevému bloku nepodařilo sestavit většinovou vládu. Volby, ke kterým Švédové půjdou v neděli 9. září, tak mohou skončit patem.

„Stále víc v uvozovkách ‚hrozí‘, že se Švédští demokraté – tedy strana, která je některými označována jako nacistická – stanou největší, nebo druhou největší stranou v parlamentu. Toto je strana, které se ostatní političtí soupeři dosud nechtěli dotknout ani krumpáčem. Měli je pomalu za malomocné a vyhýbali se jakékoliv spolupráci s nimi, ale možná k tomu budou donuceni,“ popsal před nedávnem předvolební situaci ve Švédsku pro pořad Štrunc! publicista a bloger Yngvar Brenna.

Obávaní Švédští demokraté se do parlamentu poprvé dostali po volbách v roce 2010, o čtyři roky později obsadili s necelými 13 procenty dokonce třetí místo, v nadcházejících volbách však očekávají výsledek ještě větší – podle průzkumů by mohli získat kolem 20 procent, což v 349členném parlamentu odpovídá celkem 70 křeslům. Média připisují rostoucí úspěch Švédských demokratů mimo jiné migrační krizi z roku 2015, kdy do Švédska přišlo 163 tisíc žadatelů o azyl. Fakt, že se do parlamentu dostali už v roce 2010, tedy pět let před migrační krizí, však naznačuje dlouhodobější změny ve švédské společnosti.

Jak píše NY Times, vzestup Švédských demokratů mapuje úpadek tradiční středolevé strany Sociální demokraté, která dominovala téměř všem švédským volbám od roku 1917. Ještě v roce 1994 získala přes 45 procent, postupem času ale její popularita začala mírně klesat, až se dostala na současných 25 procent.

V reakci na úspěchy nacionalistických Švédských demokratů se Sociální demokraté v čele se současným premiérem Stefanem Löfvenem, který se nechal slyšet, že hodlá snížit počet přicházejících uprchlíků poskytováním pomoci v oblastech, odkud pocházejí, začali posouvat doprava. Podobně se vyjádřila i středopravicová strana Umírnění, která v průzkumech zatím končí třetí. Potenciální Löfenovi koaliční partneři – Zelení a Levicová strana – na vlně vstřícné migrační politiky zůstávají.

INFOGRAFIKA DNE: Migrace do EU v prvním pololetí roku 2018INFOGRAFIKA DNE: Migrace do EU v prvním pololetí roku 2018autor: INFO.CZ

Změna rétoriky je však znát i na straně švédských nacionalistů. Pod vedením mladého lídra Švédských demokratů Jimmyho Åkessona se strana zbavila těch nejvíce extrémních členů, zmírnila své ostré výroky na konto přistěhovalců a Åkesson dokonce připustil, že Švédsko nebude napořád zemí „modrookých blonďáků“, píše týdeník Economist. Tato strategie evidentně zafungovala.

„Nikdy mě jako Švédku nepřijmou“

Přestože se Sociální demokraté v čele s Löfenem snaží se sliby o přísnější migrační politice u moci udržet zuby nehty, podle Breny nedělají dost. Důkazem jsou organizované útoky a násilí, které se odehrávají v sociálně vyloučených lokalitách s vysokými počty přistěhovalců. Například v polovině srpna bylo během nočního nájezdu výtržníků ve městě Göteborg zapáleno skoro 100 aut. Policie v reakci zatkla dva podezřelé a dalšího dopadla v Turecku, kam utekl. Tento incident však není ničím neobvyklým – podle údajů policie žháři během letošního roku zničili nejméně 172 automobilů.

„Švédský premiér Stefan Löfven se dušuje, že nehodlá zpřísnit azylovou politiku a především nabádá lidi, aby neprojevovali zášť vůči migrantům, ať se dopouští čehokoliv. Tyto problémy se ale nijak zvlášť neřeší a stávají se nezvladatelnými. Situace se v některých lokalitách Švédska vymyká kontrole,“ popisuje Brena.

Jak píše NY Times, integrace nově příchozích trvá i sedm let – především kvůli nekompromisním požadavkům na trhu práce. Lidé, kteří mají sice jiný původ, ve švédské společnosti jsou ale dobře integrovaní, mají z výsledku voleb strach. Mezi nimi je 18letá Kimia, která se ve Švédsku narodila, její rodiče ale pochází z Íránu. „Cítím se jako terč,“ přiznává pro NY Times. „Byla jsem vychována jako Švédka a cítím se jako Švédka, ale nevypadám jako Švédka a nikdy mě jako Švédku nepřijmou,“ dodává.

Paradoxem je, že se lidé cizího původu nacházejí i v řadách Švédských demokratů. Tím je například Karl Robbjens, jehož matka je bývalá místostarostka libyjského Tripolisu. Před třemi lety opustil Umírněné a připojil se ke Švédským demokratům, za které dnes kandiduje. Robbjens tvrdí, že není proti imigrantům, ale proti neschopnosti Švédska je integrovat, kdy mnozí z nich nepracují a spoléhají na sociální dávky.  

Sebevraždy v EUSebevraždy v EUautor: Info.cz

Vedle migrace i klima a požáry

Migrace však zdaleka není jediné téma, které Švédy před volbami trápí. Podle průzkumu veřejného mínění institutu Ipsos to je pro 44 % obyvatel severního království hlavně zdravotní péče, imigrace je s 25 procenty na třetím místě a v závěsu ochrana životního prostředí, která dělá starost 23 % lidí. Právě problémy spojené se suchem a globálním oteplováním se do popředí dostávaly hlavně v posledních týdnech, kdy v zemi došlo k rozsáhlým lesním požárům.

Díky tomu také vzrostla podpora strany Zelených. To se samozřejmě nelíbí Švédským demokratům, jejich šéf Jimmy Åkesson proto v polovině srpna obvinil politické oponenty, že se snaží vlny horka a s tím související požáry využít k získání politických bodů. „Dělat politiku na základě letního počasí, to snad ani nemyslíte vážně. To je nejhorší druh populismu,“ nechal se slyšet lídr krajně pravicových nacionalistů, kteří těží zase ze strachu z imigrace. Ostatní strany nenechaly jeho slova bez odezvy.

K protiútoku se odhodlala vicepremiérka Švédska a šéfka Zelených Isabella Lövinová, podle které se Åkesson jen snaží snížit význam něčeho, co ona sama nazývá „největší výzvou lidstva“. Jeho slova zkritizovali i švédští klimatičtí vědci. „Zažíváme nejextrémnější klimatické události, které jsme ve Švédsku kdy zaznamenali a z vědeckého hlediska víme, že to je posíleno globálním oteplováním. Nazývat to populismem je velmi nešťastné…a škodlivé,“ říká pro bruselský server Politico klimatolog Johan Rockström.

Zatímco šéf Švédských demokratů se problému globálního oteplování vysmívá, průzkumy ukazují, že lidem na stavu životního prostředí skutečně záleží. Po vlnách horka a následných požárech se totiž preference Zelených razantně zvýšily, ještě před začátkem léta to přitom vypadalo, že se Zeleným nepodaří ani překročit čtyřprocentní práh pro vstup do parlamentu. Tento vývoj samozřejmě nahrává i Löfenovi a jeho Sociálním demokratům, kterým díky zvýšeným preferencím Zelených narůstá šance zůstat u moci.

Čtyři možné scénáře

Zatím ale není nic jisté. A pokud Švédští demokraté skutečně získají kolem 20 procent, středo-pravému ani středo-levému bloku se zřejmě nepodaří sestavit většinovou vládu. Stejně jako při předchozích volbách i tentokrát všechny strany předem uvedly, že se Švédskými demokraty nebudou po volbách spolupracovat. Jako nejpravděpodobnější scénář se tak jeví menšinová vláda. „Jedna věc je jistá: Se slabou menšinovou vládou vyvolávající obavy z nových voleb Švédsko směřuje k období nejistoty,“ píše server Local Sweden a nastiňuje čtyři možné scénáře, jak by volby mohly dopadnout.

INFOGRAFIKA: Muslimové v EvropěINFOGRAFIKA: Muslimové v Evropěautor: INFO.CZ

První možností je zachování statu quo, kdy by u moci zůstala Löfenova vláda, jen s ještě slabším mandátem, než má nyní. Tento scénář se politologům jeví jako nejpravděpodobnější. Současný rudo-zelený blok tvořený Sociálními demokraty a Zelenými za podpory Levicové strany v předvolebních průzkumech vede před středopravou Aliancí. Krajně pravicoví Švédští demokraté se však nechali slyšet, že by se takovouto menšinovou vládu pokusili svrhnout – například během hlasování o rozpočtu.

Druhou variantou je sestavení středopravé Aliance čtyř stran – Umírnění, Strana středu, Liberálové a Křesťanští demokraté, které už dohromady sice zemi vládly, jsou mezi nimi však velké rozdíly například v pohledu na imigraci. Aliance by se navíc při přijímání zákonů zřejmě neobešla bez podpory krajní pravice, která by za to samozřejmě požadovala něco na oplátku. Zatím ale není nic ztracené a naznačují to sázkařské kanceláře. Löfena chce v premiérském křesle usilovně vystřídat šéf Umírněných Ulf Kristersson, kterému dávají velké šance i sázkaři.

Pokud by ani jeden z těchto scénářů nevyšel, nabízí se podle serveru Local třetí možnost, kdy by se Sociální demokraté pokusili přesvědčit ke spolupráci Stranu středu, nebo Liberály. Löfen, který trvá na spojenectví se Zelenými, takovouto variantu nevyloučil. Strany by však musely překonat velké rozdíly, zejména co se týče sestavování rozpočtu. Zároveň by to také znamenalo konec středopravé Aliance.

Přestože se to podle průzkumů zatím nejeví jako reálné, čtvrtým scénářem by mohla být výhra Švédských demokratů. Někteří analytici totiž upozorňují na to, že se průzkumy mohou mýlit a lidé by neměli šance krajní pravice podceňovat. I kdyby se však Švédští demokraté po volbách stali nejsilnější stranou, zůstali by v izolaci a vládu by sestavovali jen stěží. Přestože o spolupráci s neonacistickou stranou nikdo nestojí, Åkesson se nechal slyšet, že by se pokusil přesvědčit Umírněné. Jak to celé dopadne, ale uvidíme v příštích dnech a týdnech.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718