Německou ekonomiku táhnou dolů obchodní války i brexit. Česku ale recese nehrozí | info.cz

Články odjinud

Německou ekonomiku táhnou dolů obchodní války i brexit. Česku ale recese nehrozí

Růst německé ekonomiky od loňského roku zpomaluje, zbytek Evropy se tak začíná mít na pozoru, a to včetně Česka, pro které je Německo největším obchodním partnerem. „V eurozóně se dlouhou dobu spoléhalo na Německo a pohlíželo se na něj jako na zdravého tahouna evropského růstu, který dokáže vykompenzovat i velice pomalý výkon některých slabších členských zemí, jako je Itálie. Tento předpoklad do značné míry padnul,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš, podle něhož ale německé problémy k nastartování recese v Česku nepovedou. Je podle něj Evropa na případnou další finanční krizi připravená? 

Evropská komise minulý týden snížila odhad letošního růstu ekonomiky EU i eurozóny, v porovnání s únorovou prognózou jde ale o snížení mírné – neplatí to však pro Německo. Této největší evropské ekonomice Komise snížila odhad růstu na 0,5 z dosavadních 1,1 procenta. Má se mít Evropa na zřeteli? Může být odhad Komise předzvěstí nějaké vážnější situace?

Já bych to nenazval předzvěstí. Evropská komise reviduje výhledy s určitým zpožděním, prognózy tak zveřejňuje až poté, co tak udělá řada jiných hráčů na trzích. Na základě čísel, která přicházela z Německa, se tedy zpomalení růstu očekávalo. Německý průmysl totiž v druhé polovině minulého roku spadl do recese. Zbytek ekonomiky v recesi nebyl – především služby, obchod a stavebnictví pomáhaly německé ekonomice dál růst, ale exportně zaměřený průmysl měl na konci roku vážné problémy a prognóza růstu na rok 2019 tím byla zatížena.

Neřekl bych tedy, že odhady Komise jsou pro trh nebo odbornou veřejnost překvapením. Bezesporu se ale dá hovořit o tom, že konec roku 2018 a začátek roku 2019 byl ve znamení jakéhosi vystřízlivění. V eurozóně se dlouhou dobu spoléhalo na Německo a pohlíželo se na něj jako na zdravého tahouna evropského růstu, který dokáže vykompenzovat i velice pomalý výkon některých slabších členských zemí, jako je Itálie. Tento předpoklad do značné míry padnul. Ukázalo se, že Německo je velice zranitelné ve chvílích, kdy se mezinárodní obchod ocitá v ohrožení a kdy se kumulují politická rizika v eurozóně. Díky tomu mají němečtí průmysloví exportéři v tuto chvíli problém se zahraničními zakázkami a kvůli opatrnosti navíc tlumí investice. A to je v německé ekonomice znát.

Proč tedy růst německé ekonomiky zpomaluje? Je to dáno i nejistotou ve světě, způsobenou brexitem či obchodními válkami mezi Spojenými státy a Čínou?

Je to celá sada faktorů. Musíme si v první řadě uvědomit, že Německo je na rozdíl od jiných velkých světových ekonomik extrémně otevřené. Když to porovnáme například se Spojenými státy, ty mají podíl vývozu na hrubém domácím produktu okolo deseti procent, Francie nebo Velká Británie lehce přes 20 procent a o něco málo víc má podíl vývozu na HDP i Čína, která se obecně považuje za exportně orientovanou ekonomiku, i když tomu už tolik není. Německo má ale podíl vývozu na HDP 50procentní, což je mezi velkými ekonomikami rarita. Samozřejmě sem nepočítám malé ekonomiky, jako je Česko, kde je logické, že vývozy tvoří i přes 80 procent HDP.

Zároveň je v případě Německa výjimečné i jeho průmyslové zaměření, které je mnohem větší než u ostatních velkých ekonomik, jako jsou opět Spojené státy, kde hrají velkou roli služby. Tato vlastnost německé ekonomiky, kde se klade větší váha na zahraniční obchod, otevřenost ekonomiky a průmysl, z ní činí ekonomiku relativně zranitelnou, pokud se mezinárodní obchod a globální investiční výdaje ocitají v ohrožení. A to jsme viděli na přelomu roku v důsledku obchodního napětí mezi Čínou a Spojenými státy – to je bezesporu jeden důvod. Druhý je pak nejistota spojená s brexitem, kvůli které exportně orientované podniky byly nucené osekávat investice a spíše vyčkávat. Třetí faktor, který bych zmínil, je sice jednorázový, ale na přelomu roku měl určitou váhu, a to byl přechod automobilek na nové emisní normy. S tím se německá ekonomika v průběhu prvního kvartálu vypořádala, ale je to věc, která německou ekonomiku zkraje roku brzdila.

To jsou ty negativní faktory ovlivňující německou ekonomiku. Na druhou stranu bych ale zmínil, že Německo má už druhý třetí rok v řadě velice nízkou nezaměstnanost – podobně jako Česká republika – a může tak těžit z poměrně solidní domácí poptávky, především spotřeby domácností, na které se pozitivně podepsala nízká nezaměstnanost a na německé poměry relativně svižný růst. Právě to německé ekonomice pomáhá a má v tom výhodu v porovnání se zeměmi eurozóny, jako je Itálie, která se na tento kompenzační efekt silnější domácí poptávky jednoduše spolehnout nemůže.

Jaké dopady může mít snižování německého ekonomického růstu na Česko, pro které je Německo největší obchodní partner? Dá se kvůli tomu očekávat snížení ekonomického růstu také v případě Česka?

Určitě to na nás má dopady. V českém průmyslu jsme na konci roku 2018 sice tak výrazné šlápnutí na brzdu jako v Německu neviděli, s určitým zpožděním se to ale projevuje na českém průmyslu od začátku roku 2019. Počítám s tím, že Český statistický úřad tento týden oznámí o něco slabší výsledky HDP, kde předpokládám mezikvartální nárůst ekonomiky pouze o 0,3 procenta, což je na českou ekonomiku málo. Mělo by navíc dojít k dalšímu zpomalení meziročního růstu k úrovním okolo 2,3 či 2,4 procent na začátku roku 2019 a v průběhu letošního roku může toto meziroční tempo dál slábnout.

Nepředpokládám ale, že by německé problémy měly v Česku způsobit recesi, a to ze dvou důvodů. Tím prvním je to, že německé problémy nepovažuji za neřešitelné v tom smyslu, že by měly nastartovat recesi v samotném Německu – je důvod věřit německé domácí poptávce a také tomu, že faktory, které dnes sužují německý průmysl, budou dočasné. Například pokud jde o brexit nebo situaci v automobilovém průmyslu, který se musí vypořádávat se zaváděním nových emisních norem.

To je jeden důvod, proč bych budoucnost nekreslil vyloženě černě. Zadruhé to je pak pohled do domácí ekonomiky – máme totiž podobnou výhodu jako Německo. V Česku je extrémně nízká nezaměstnanost a situace na trhu práce je dokonce příznivější než v Německu. Domácnosti budou i v tomto roce těžit z poměrně rychlého růstu mezd, domácí spotřeba proto bude mít kapacitu do značné míry vykompenzovat slabší vývozy a slabší investiční aktivitu.

Jako o nemocném muži Evropy se hovoří především v souvislosti s Itálií, která se koncem minulého roku propadla do recese a s Bruselem od loňského roku bojuje o podobu svého rozpočtu. Podle prognózy Evropské komise by přitom deficit mohl v příštím roce činit 3,5 procenta, čímž by Itálie výrazně překročila rozpočtová pravidla. Jak moc dopadá stav italské ekonomiky na zbytek Evropy?

Dopadá a dost zásadně. Je to přeci jen třetí největší ekonomika eurozóny a je pravda, že i v těch nejlepších časech prakticky nedokázala růst o moc rychleji než o jedno procento ročně. Tento růst byl navíc v posledních letech do značné míry tažen zahraniční poptávkou – to znamená dobrou náladou a dobrým výkonem především sousedních evropských ekonomik, zejména pak Německa.

Když Německo začalo zažívat trochu horší časy, v Itálii se to projevilo téměř okamžitě tím, že šla zahraniční poptávka dolů. Zároveň tam není ani to zdravé podhoubí ve schopnosti Italů utrácet. Situace na trhu práce je z pohledu domácností stále velice špatná a míra nezaměstnanosti se v tomto roce pravděpodobně vrátí k 11 procentům. Italská ekonomika tak zůstává nejzranitelnější ekonomikou eurozóny a její slabý výkon se bezesporu podepisuje na výkonu celého euroklubu.

Podepisují se na stavu italské ekonomiky opatření zavedená tamní vládou Hnutí pěti hvězd a Ligy, jako je nepodmíněný základní příjem pro chudé či snížení věku odhodu do důchodu?

V tuto chvíli se to na číslech nijak nepodepisuje, s ohledem na implementaci to teprve začne mít svůj efekt. Tady je důležité rozlišovat krátkodobé a dlouhodobé efekty, a to jak z pohledu růstu, tak pohledu veřejných financí. Dovedu si představit, že krátkodobě může takové opatření domácí poptávce pomoct, nicméně pochybuji o tom, že z dlouhodobého pohledu jsou tyto reformy pro Itálii dobré a žádoucí.

Nemyslím si, že by to přispělo k větší zaměstnanosti v rámci italské ekonomiky nebo by to pomohlo konkurenceschopnosti italských podniků. Jsem tedy vůči těmto opatřením skeptický a pochybuji, že by podpořily schopnost italské ekonomiky růst rychleji a generovat větší bohatství pro své vlastní obyvatele.

Ekonomické odhady z poslední doby tedy pro Evropu nevypadají zrovna příznivě, podle některých ekonomů tak může být za rohem další ekonomická krize. Máme se připravit na to, že dobré časy končí?

Já nejsem takový pesimista. Myslím si, že to je do značné míry o vnějším prostředí. V tuto chvíli se nedomnívám, že by si eurozóna – nebo v širším slova smyslu Evropská unie – dokázala krizi sama připravit. V řadě zemí proběhlo poměrně bolestivé oddlužení, ať už veřejného nebo soukromého sektoru. Některé ze zemí zůstávají poměrně silně zadlužené, trpí nízkou konkurenceschopností a nikdy nebudou růst nijak zázračným tempem, ale v tuto chvíli si myslím, že evropská ekonomika jako taková není na hraně recese, kterou by si sama způsobila.

Pokud bych měl zhodnotit cyklický vývoj, v posledních dvou letech setrvale klesala míra nezaměstnanosti napříč většinou ekonomik eurozóny. V některých nejproblematičtějších ekonomikách, jako je Španělsko, klesla velice rychle. A tato pozitivní tendence na trhu práce má podle mě jistou setrvačnost. V případě některých zemí to je dobrý důvod, proč už věřit jisté odolnosti domácích spotřebitelů. V případě Německa nebo Francie a částečně také Španělska bych se nebál toho, že na první známky poklesu například v průmyslu, na zhoršení podnikatelských nálad nebo na propad akciových trhů bude spotřebitel ustrašeně reagovat a začne brzdit své útraty. Už nejsme v roce 2013, kdy byla jistá zranitelnost oživení mnohem výraznější.

Jsou tu ekonomiky jako například Itálie, které takhle zranitelné jsou, ale myslím si, že větší část evropské měnové unie je v tuto chvíli relativně odolná. Této odolnosti by mohla nadále pomáhat i Evropská centrální banka, která dnes neplánuje nic dělat s úrokovými sazbami a naopak chce ponechat měnovou politiku uvolněnou. Přispět by možná mohla také Evropská komise o něco volnější interpretací fiskálních pravidel. Pokud v roce 2019 a možná i v roce 2020 uvidíme určité rozvolnění fiskální politiky, může to pomoct evropské ekonomice alespoň částečně vykompenzovat negativní vlivy, které přichází z globální ekonomiky.

Je vůbec Evropa po krizi, která vypukla před deseti lety, nyní na podobnou situaci lépe připravená?

Je i není. Co se týká nových záchranných mechanismů a nových institucionálních pojistek, myslím si, že je Evropská měnová unie na případnou krizi lépe připravená. To ale neplatí, pokud budeme hodnotit situaci z pohledu běžných voličů. Ochota solidárně nést náklady další krize společně – silnějších a slabších zemí dohromady – je určitě nižší, než byla před poslední velkou finanční krizí. To je pro eurozónu a budoucí krizi bezesporu mínus.

Podle mého se po poslední finanční krizi naplno ukázalo, že i když eurozóna a projekt společné měny přinesl mnoho dobrého, je to přeci jen kabát, který je některým volnější a jiným zase těsnější. V tuto chvíli se obávám jedné věci: že doputujeme do další krize – nemusí to být velká finanční krize, ale jen tradiční recese – se sazbami v záporu nebo lehce nad nulou a Evropská centrální banka nebude mít dostatek možností a nástrojů, jak ovlivnit měnové podmínky ve chvílích, kdy to ekonomika bude potřebovat daleko víc než dnes. A je otázka, jestli si Evropská centrální banka vydobyde na členských zemích nové pravomoci a nové nástroje, jak měnovou politiku uvolnit. To je bolavé místo, kterého bych se bál.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud