Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

No-go zóny jsou výmysl, islamisté ale hrozbou pro Švédsko jsou, přiznává muž, který bdí nad bezpečností voleb

No-go zóny jsou výmysl, islamisté ale hrozbou pro Švédsko jsou, přiznává muž, který bdí nad bezpečností voleb

V neděli si Švédové zvolí nové zástupce do parlamentu a podle průzkumů se zdá, že švédský „sociální zázrak“ možná čeká velká politická změna. Vládnoucí sociálně demokratická strana ztrácí na popularitě a vpřed se derou populističtí Švédští demokraté. Strana, která slaví úspěchy s antiimigrační rétorikou.

O narůstajícím strachu ze změn ve švédské společnosti, nebezpečí islámského radikalismu, ale i šancích ruské propagandy na úspěch u Švédů mluvil HlídacíPes.org s Mikaelem Tofvessonem, který má ve švédském úřadu civilní obrany na starost ochranu parlamentních voleb.

Ve Švédsku se podle něj výrazně změnilo vnímání zdrojů prokremelské propagandy jako je televize RT nebo agentura Sputnik. „Dnes je sdílí na sociálních sítích mnohem méně lidí než třeba ještě před dvěma lety,“ říká Tofvesson.

Kdo chce naše emoce?

Čeho se Švédové bojí víc: Migrace, multikulturalismu nebo ruského vlivu?

Nedá se říct, že bychom se něčeho báli, ale zároveň nezavíráme oči před žádným z Vámi zmiňovaných témat. Migrace se tu lidí dotýká a zajímají se tudíž o věci s ní spojené. Co se týká ruského vlivu, myslím, že vnímání této problematiky se v naší zemi změnilo po ruské invazi na Krym. Přikládáme jí teď mnohem větší váhu.

Nechci na žádnou zemi ukazovat prstem, ale v poslední době ve Švédsku čelíme snahám ovlivnit určitým způsobem veřejné mínění, falešným zprávám vysílaným určitými druhy médií i expanzi cizích ponorek do našich vod. To je něco, čemu samozřejmě přikládáme váhu. Ale bojíme se? Ne.

Francie, Německo, ale i Spojené státy upozorňovaly na snahy Ruska ovlivnit jejich předvolební kampaně ve prospěch populistů a nacionalistů. Připravovaly se švédské úřady na základě zkušeností zmiňovaných zemí na případnou ruskou dezinformační kampaň?

Jediný, kdo může předpovědět, jestli se Rusko bude snažit ovlivnit švédské parlamentní volby je Rusko. Ale my nesmíme být naivní. Naším cílem je vytvořit obecné povědomí o tom, co je propaganda či manipulace. A to povědomí se netýká jen občanů, ale i státní správy, úřadů, médií.

Na individuální bázi se lidé musí naučit vnímat, že ovlivňovací kampaně cílí na emoce. Proto, než pod náporem rozčilení nad nějakým problémem dám hlas straně, která nabízí tzv. rychlá řešení, je dobré položit si zásadní otázky: Kdo cílí na mé emoce, co z toho bude mít? Jaká jsou fakta? Jaké bude mít má volba důsledky? To všechno si musím dobře promyslet a pak jednat. Zásadní je kritické myšlení.

Další věc, kterou je potřeba zlepšit, je komunikace občanů s úřady. Právě v ní byl háček u ostatních zmiňovaných zemí. Plno lidí pozorovalo v rámci předvolebních kampaní různé manipulativní snahy, ale neměli se s informacemi o nich na koho obrátit.

Proč sdílíš Sputnik?

V případě švédských voleb by podobná upozornění řešil Váš úřad. Ale ruku na srdce, nemůžete přece dostat pod kontrolu trolly, stejně jako nemůžete ovlivnit, co se šíří sociálními sítěmi. V otevřené společnosti je to nemožné.

Ne není. Mýlíte se. Co je demokracie, svoboda slova? Je to svoboda debatovat, diskutovat a porovnávat fakta. Takže když někdo lže, můžete ho konfrontovat s fakty. Nemůžeme se přeci vzdát a říct, to je nemožné. My máme fakta na naší straně.

Většina západních zemí udělala tu chybu, že vlastní občany dostatečně nezapojila do debaty. Druhá strana – tzv. influenceři – produkuje lži, které pak šíří různými kanály, ať už přes placené trolly nebo lidi, kteří těmto smyšleným zprávám věří. A my se musíme na tuto problematiku zaměřit jako na boj. Boj o názory každého jednotlivého člověka.

Některé pobaltské země například zakázaly vysílání ruského vládního televizního kanálu RT. Na jednu stranu je to zcela jistě účinný krok v boji s propagandou. Na druhé straně ale popírá základní demokratický nástroj, a to svobodu slova, což je nebezpečný precedens. Zvažovali jste například něco podobného ve Švédsku?

Ne. Ani nekomentujeme obsah jejich zpráv. Na druhou stranu je velice důležité, aby naši občané věděli, že televize RT nebo agentura Sputnik jsou vlastněné a řízené z Kremlu a že jejich úkolem je šířit proruský narativ událostí. Švédská cesta je spíše dát více důvěry jednotlivým lidem a nechat na nich, ať rozhodnou. Nemám na to sice žádnou statistiku, ale můžu tím argumentovat, protože v mé vlastní bublině na sociálních sítích jsem ještě před dvěma lety viděl, že plno přátel sdílí zprávy Sputniku a RT.

Dnes se to už stává velmi zřídka. A když to přesto někdo udělá, přátelé se ho hned ptají, proč sdílíš Sputnik nebo RT? Pracují pro ruskou vládu. Takže po debatách, které na téma RT a Sputniku proběhly v médiích, se vnímání těchto nástrojů ruské propagandy ve Švédsku změnilo.

Islamisté efektivnější než Kreml

Předvolební průzkumy ve Švédsku upozorňují na nárust příznivců antiimigrační strany Švédských demokratů. Mohli by získat kolem 20 procent hlasů. Váš úřad řeší bezpečnost voleb. Jak velké riziko představují pro vaší zemi radikální islámské skupiny?

Můj úřad se zabývá dvěma hlavními aktéry, co se týká propagandy a dezinformačních kampaní. Tím prvním aktérem je Rusko a tím druhým islamisté – Daesh (Islámský stát - pozn. redakce) a Al Káida. Zabýváme se tím, které z informací šířících se po Švédsku můžou ovlivnit bezpečnost našich obyvatel nebo ohrozit funkčnost naší společnosti a jejích základních hodnot jako jsou práva jednotlivce, lidská práva a svoboda slova. V současné chvíli jsou islamistické skupiny v ohrožování zmiňovaných hodnot ve Švédsku efektivnější než ruská propaganda.

Jaká je cílová skupina islamistů ve Švédsku, snaží se působit primárně na muslimy? Uprchlíky? Jaký mají cíl? 

Zpočátku to bylo hlavně rekrutování bojovníků do řad Islámského státu. Takže jejich cílovou skupinou byla především mláděž. Snažili se mladé muže a ženy přesvědčit, aby odjeli do chalífátu v Sýrii a Iráku. Pak se ale jejich strategie změnila a zacílili na širší publikum. Říkali: „Nejezděte sem, protože v Islámském státu nastávají problémy, ale hibernujte, odpojte se od švédské společnosti. Neřiďte se švédským demokratickým systémem. Žijte podle vašich vlastních pravidel.“

Třeba: Je v pořádku bít svou ženu, pokud vás neposlouchá. Není žádný věkový limit na sňatky dívek. Žena je povinna mít sex se svým mužem, i když nechce. Což je například podle švédských zákonů klasifikováno jako znásilnění. Jsou to výzvy, které, pokud by se aplikovaly v naší společnosti, by ji mohly velmi poškodit.

Jak úspěšní v tom islamisté podle vašich zjištění jsou?

Do jisté míry byli islamisté ve svých snahách úspěšní. Švédsko mělo poměrně velké procento bojovníků, kteří se účastnili konfliktu v Sýrii a Iráku. Bylo to okolo 300 lidí a někteří se teď vracejí. Pokud se ale podíváte na propagandu Daesh, týkala se ze 70% právě Islámského státu. Dá se tedy předpokládat, že když dokázali přesvědčit lidi, aby šli bojovat, může být reálně ještě větší procento těch, kteří si můžou myslet, že islamisté hlásají správné postoje.

Islamistická propaganda je rozhodně v rozporu se základními kameny svobodné a demokratické společnosti. Jak vnímá tuto problematiku většinová populace? Rezonuje to téma ve společnosti?

V souvislosti s islámským radikalismem se mluví především o teroristických útocích. A ano, i ve Švédsku došlo k nějakým teroristickým útokům a populace vnímá, že jejich spáchání muselo předcházet rekrutování lidí a jejich příprava na útok. To se obecně ví.

Ale propaganda je většinové společnosti skrytá. Ta se zaměřuje jen na určité segmenty populace. Na lidi pocházející z Blízkého východu nebo ze Severní Afriky a to jsou skupiny, na které se propaganda zaměřuje. A i pro nás je velmi složité o ní získat informace.

Co podle Vás lidi, kteří přišli do Švédska vede k tomu, že se přidají k islamistům? A jakou roli v tom hrají uzavřené komunity?

Uvědomili jsme si, že ve Švédsku existuje bublina, kde si islamisté vytipují konkrétní zranitelné lidi, které osloví s propagandou a snaží se je inspirovat k radikalizaci. Začali jsme oslovovat skupiny, které jsou zranitelné nebo s takovými lidmi pracují. Ukázali jsme jim druhy propagandy a řekli jim, z čeho máme v tomto smyslu obavy a oni nám tyto obavy potvrdili.

A potvrdili i to, že vláda o tom nemůže vědět, protože šíření propagandy se děje v úzce uzavřených skupinách, často pod záminkou náboženských setkání a podobně. Lidé, kteří nám naše domněnky potvrzovali, byli velmi vystrašení. Takže se teď snažíme financovat průzkum, který by lépe mapoval způsoby šíření islamistické propagandy a podchytil rizikové skupiny.

No-go zóny jsou výmysl

Jednou ze zásadních otázek, kterou si zjevně rostoucí skupina Švédů asi pokládá, je, co udělá velký počet přijatých uprchlíků se švédskou společností. Jak na podobné obavy odpovídáte?

Podstatné je, že propaganda cílí na zranitelná místa ve společnosti. A musíme být upřímní. Ano jsme zranitelní. Lidé mají obavy, co uprchlická vlna udělá se švédskou společností. Zvýšila se zločinnost? Přišli společně s uprchlíky i teroristé? To je samozřejmě něco, čeho se lidé bojí a součástí demokracie je o tom diskutovat a nějak ten problém řešit.

Ale je tu i jiný problém, že státní média z jiných zemí tento problém zveličují. Mluví o no-go zónách a malé incidenty nafukují. Svým zpravodajstvím se snaží zasáhnout švédskou populaci a cílí opět na konkrétní skupiny, které jsou nejvystrašenější. A to je něco, co se také snažíme podchytit. Toto zpravodajství navíc nezasahuje pouze Švédsko, ale vysílají ho i do jiných zemí, což zkresluje obraz Švédska.

To jsou přesně typy zpráv, které o Švédsku máme v České republice. Jaká je tedy realita?

Realita je taková, že k nám přišlo hodně uprchlíků a švédské úřady s touto situací pracují. Samozřejmě o tom ve Švédsku probíhá debata, je to i téma voleb, ale no-go zóny nebo masivní nárůst terorismu či zločinnosti, to je zveličování problému.

I ve švédských městech máme horší čtvrti, kde je víc problémů jako ostatně i v jiných evropských městech, ale rozhodně se nejedná o no-go zóny.

A došlo tedy v souvislosti s uprchlickou krizí například k nárůstu kriminality?

Nemůžu na to přesně odpovědět, protože nemám statistiku, která by to potvrzovala.


Text vyšel na serveru HlídacíPes.org, zveřejňujeme ho se souhlasem redakce.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718