Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Od Čechů se můžeme učit, jak zacházet s Romy, říká pro INFO.CZ španělský europoslanec

Od Čechů se můžeme učit, jak zacházet s Romy, říká pro INFO.CZ španělský europoslanec

Ve Španělsku žije druhá nejpočetnější romská komunita v Evropě a země má problémy s její integrací. „Potíže má i Česko, ale nezaznamenal jsem tu třeba napojení na obchod s drogami, jako je tomu u nás. Vaše země nám může jít příkladem,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ španělský europoslanec Enrique Calvet Chambon (ALDE). Do Česka přijel v čele mise zahraničních europoslanců z výboru pro zaměstnanost a sociální věci (EMPL), kteří tu v předchozích dnech hledali příklady dobré praxe. V čem dalším mohou Češi ostatní země EU inspirovat? A v čem by se naopak měli od jiných přiučit? 

Proč je dobré si v EU ukazovat příklady dobré praxe?

Je to určitě dobrý nápad a ne jen pro nás europoslance, ale i pro lidi z Komise. Je to dobré proto, abychom zůstali v kontaktu s realitou, s čímž mají někteří politici problém. Vezměte si oblast sociální politiky, to není nic akademického. Tady je potřeba vidět, jaký dopad má schválená legislativa. To je naše zodpovědnost.

Kvůli tomuto jste přijeli do Česka?

Smyslem naší cesty po Česku bylo jednak na vlastní oči vidět, jak fungují některé projekty v praxi, a pak mluvit s vysoce postavenými politiky. Osobně mně tolik nezajímaly technické detaily konkrétních legislativ, ale spíše politické trendy, které udává vaše politická reprezentace. Důležitý je v tomto ohledu postoj k tomu, jak by měl v budoucnosti vypadat pracovní trh v Evropě. Nesmíme zapomínat na to, že v Evropě jsou mezi jednotlivými zeměmi rozdíly, které lze vysvětlit národními specifiky, ekonomickou realitou nebo dokonce klimatickými podmínkami. To musíme respektovat.

Tohle všechno je důležité i v kontextu toho, že Evropa se neustále vzdaluje svým občanům. Posledních několik desítek let vývoje bylo hlavně o ekonomice, což přineslo spoustu benefitů, například můžeme volně cestovat po celém kontinentu. Na co se ale musíme soustředit nyní, je to, aby Evropa neztratila se svými občany kontakt.

Co se pro to dá udělat?

Jednou z cest, jak tohle zlepšit, byly celonárodní kandidátky při volbách do Evropského parlamentu (Voliči by mohli kromě národních kandidátů vybírat i z celoevropských. Návrh ale neprošel na jaře přes Evropský parlament; pozn. red.). Tuhle bitvu jsme prohráli, a to hlavně kvůli Němcům, kteří jsou ostře proti.

Kdo je Enrique Calvet Chambon?
Enrique Calvet Chambon je španělský europoslanec, který byl do Evropského parlamentu zvolen v roce 2014. V minulosti působil ve španělských odborech a v období 1968-2005 byl členem španělské socialistické strany (PSOE). Nyní vystupuje jako nezávislý. V Evropském parlamentu je členem politické skupiny evropských liberálů (ALDE), kde zasedá i české hnutí ANO. Je členem výboru pro zaměstnanost a sociální věci (EMPL). Narodil se v Maroku (tehdy součást Španělska) a mluví španělsky, francouzsky a anglicky.

Co jiného tedy můžeme dělat? Myslím, že musíme postupovat krok za krokem. V médiích třeba chybí informace o tom, co EU dělá a co by měla dělat. To se musí změnit. Šéf Komise Juncker také správně mluvil o tom, že komisaři by měli cestovat po Evropě a potkávat se osobně s lidmi. A konečně, jako skvělý mi přijde nápad francouzského prezidenta Macrona, který chce pořádat konzultace s občany o tom, jak by měla vypadat naše budoucnost. Vím, že jedna z takových konzultací proběhla v těchto dnech i tady u vás. Je to dobře, protože vše se točí kolem národních problémů a lidé nevnímají evropskou dimenzi. Přispívají k tomu i samotní politici, kteří v momentě, kdy je něco špatně, tak řeknou, že za to může ta zatracená Evropa. V případě úspěchu se naopak kasají, že jsou to jejich zásluhy. Tak to ale není a nemůže to tak fungovat.

Kdo za to může? Do jaké míry je to chyba evropských institucí, které nedokáží komunikovat své úspěchy?

Je to chyba nás všech a hlavně politiků. Když si otevřete americké noviny, tak se tam píše o USA, a v evropském tisku? Kde je něco o Evropě? Myslím, že by pomohlo, kdyby bylo běžné, aby se na školách vyučoval předmět s názvem Evropa nebo evropská integrace, kde by se už děti seznamovaly s tím, co jsou to základní evropské hodnoty. O zavedení něčeho takového není ale mezi politiky zájem, protože by to mohlo vést ke ztrátě suverenity, což je něco, co oni nechtějí.

Jak se na něco takového dívají ve vaší zemi, tedy ve Španělsku?

Tam je to podobné jako kdekoliv jinde v Evropě. Lidé tam křičí, že za finanční krizi, kterou jsme si prošli, může EU. To ale není pravda, vinu nese náš bankovní systém. Evropská unie se ve Španělsku za léta našeho členství zasloužila o řadu pozitivních věcí, máme opravené silnice a také památky. Bez evropských fondů by to nebylo možné. Naši politici to vědí, ale i tak si často připisují zásluhy oni a nemluví o tom, co EU dokázala.

Nedávejte politické pravomoci regionům, nebo dopadnete jako Katalánsko

Vraťme se k misi europoslanců v Česku. Měli jste možnost navštívit konkrétní místa a vidět, jak v praxi funguji některé projekty. Dozvěděl jste se něco o Česku, co jste před tím nevěděl?

Co bylo cílem mise evropských poslanců do ČR?
Misi do ČR tvořilo šest poslanců z výboru pro zaměstnanost a sociální věci Evropského parlamentu (EMPL) včetně dvojice českých europoslanců Martiny Dlabajové a Jana Kellera. Během třídenní návštěvy v ČR europoslanci diskutovali se zástupci zaměstnavatelů, odborů a dalších organizací a setkali se s českými poslanci a senátory. Navštívili Škodu Auto v Mladé Boleslavi a centrum sociálních služeb v Obrnicích na Mostecku jako příklad úspěšného projektu v sociálně vyloučené lokalitě.

Je toho spoustu, ale vyberu jen to nejzásadnější s tím, že pořadí nebude podle významu. Sice jsem měl nějakou představu, ale nyní jsem si potvrdil, jak silnou linku má vaše země na těžký průmysl. Příliš na to sázíte. Mám vaši zemi rád, ale vašim politikům bych doporučil, aby se začali soustředit také na nové sektory. Pokud to neuděláte, budete mít v budoucnu velké problémy.

Nevěděl jsem dále, že Česko má problémy s romskou menšinou. To je něco, co řešíme i ve Španělsku. Dokonce bych řekl, že jsme na tom hůře.

Jak to myslíte?

Ve Španělsku jsou romské komunity napojeny na obchod s drogami. U vás jsem nic takového nezaznamenal, ale samozřejmě jsem si nemohl nevšimnout problémů s integrací.

Co dalšího jste se o ČR dozvěděl?

Nelze nevidět, že máte problémy s nacionalismem a Evropou. Mohou za to některé politické strany a také to, že velmi silně interpretujete subsidiaritu (politická zásada, dle které se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech odehrává na nejnižším stupni veřejné správy, tedy co nejblíže občanům; pozn. red.). Tady budete muset najít rovnováhu. Být součástí Evropy znamená benefity, ale je nutné přinášet i oběti. Rozumím některým vašim obavám a také tomu, že chcete co nejrychleji dohnat západoevropské země. Nesouhlasíte s některými návrhy, protože se bojíte ztráty suverenity. Jako příklad mohu uvést ELA (European Labour Agency; Evropský orgán pro pracovní příležitosti, který má pomáhat vymáhat práva pracujících v EU nebo v řešení přeshraničních sporů; pozn. red.). Pokud ale chceme Evropu pro lidi, tak tohle je cestam, jak tomu pomoct.

Zklamalo vás v ČR něco?

Ne, vaše země si vede dobře. Snad jen trochu s nadsázkou - jediné, co se mi ve vašem hlavním městě nelíbí, je, že nemáte v ulicích asfalt, ale dlaždice. To je nebezpečné i pro chodce. Měli byste to napravit (smích).

V čem může jít Česko příkladem jiným zemím v EU?

V mnoha ohledech určitě ve vzdělávání. Velmi dobře u vás funguje propojení mezi akademickou sférou a průmyslovým sektorem. Řekl bych, že je to jedno z tajemství vašeho úspěchu.

Pro Španělsko můžete jít příkladem také v řešení romské otázky. Jak už jsem říkal, i u nás žije romská menšina a vím, že lidé od nás se už byli v Česku dívat, jak to tady funguje.

A v neposlední řadě je to také schopnost najít na politické úrovni vůli ke spolupráci mezi stranami z opačného politického spektra. To ve Španělsku neumíme.

V čem se můžeme poučit ze španělské zkušenosti?

V jedné věci určitě ano. Máme dobré zkušenosti s řízením cestovního ruchu. Jsme v tom opravdu specialisté. Hodně jsem tu také slýchal lidi mluvit o regionech. Prosím vás, nikdy nedávejte politickou moc regionům. Pokud to uděláte, budete čelit problémům, jaké má Španělsko.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1