Debaty o smlouvě, kterou dnes v Cáchách podepsali francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová, by pro nás měly být varováním. Cášská dohoda má sice jen symbolický význam, ale pojďme se při této příležitosti bavit o roli, jakou Česko v Evropské unii zastává. Je to ostatně debata, která zcela chybí a chybí nepochybně i proto, že politici dění v Bruselu, ve Štrasburku či v Lucembursku nerozumí.
Na úvod je potřeba vrátit se do historie. Poměrně citelná část politické scény v minulosti upozorňovala, že Lisabonská smlouva ve výsledku poškodí zájmy menších členských států EU. Tvrdil to ostatně i tehdejší prezident Václav Klaus, jenž klíčový dokument nakonec podepsal. Pokud by tak neučinil, byl by nepochybně vláčen Evropou jako odstrašující případ destruktivního politického přístupu. Za takových okolností v podstatě nelze nepodepsat.
S odstupem mnoha let si ovšem dovolím prohlásit, že Lisabonská smlouva byla krok špatným směrem. Psal jsem to ostatně i v době, kdy byla přijata. S příchodem hospodářské krize se naplno projevilo, že velké členské státy nebudou brát ohledy na své menší kolegy. Zcela zásadní úpravy začaly být přijímány kvalifikovanou většinou, místo původního jednomyslného souhlasu. Evropská komise se ani nepokoušela skrývat, že některé agendy úmyslně přesouvá do oblastí, kde je vyžadován jen většinový souhlas členských států. Mluvím například o regulacích na finančním trhu.
