Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Závislost Evropy na ruském plynu narůstá, pro Kreml je energetika politický nástroj, říká Tichý

Závislost Evropy na ruském plynu narůstá, pro Kreml je energetika politický nástroj, říká Tichý

Plynovod Nord Stream 2 dělí evropské státy na dva nesmiřitelné tábory. Jestli ho ale Evropa skutečně potřebuje, nelze jednoznačně říct, konstatuje v rozhovoru pro INFO.CZ koordinátor Centra energetické politiky na Ústavu mezinárodních vztahů Lukáš Tichý. „Z tohoto pohledu není situace úplně ideální a závislost Evropy je poměrně vysoká. Navíc je tu politika environmentální, která spíš tlačí na snižování domácí produkce uhlí v Evropě a tím se zase energetická bezpečnost oslabuje,“ tvrdí odborník. Kde může Evropa hledat alternativy k ruskému plynu? A co bude Nord Stream 2 znamenat pro Česko?

Potřebuje Evropa Nord Stream 2?

Potřebuje a nepotřebuje. Podle určitých prognóz se má spotřeba zemního plynu v Evropské unii zvyšovat – to znamená, že z tohoto pohledu by Nord Stream 2 dával smysl. Do Evropy by tak mohl přicházet další plyn z Ruska. Na druhou stranu ale často zaznívá, že se nejedná o projekt, který by Evropa potřebovala a že je to spíš projekt politický, který je namířen proti Ukrajině tak, aby Rusko po roce 2019 nemuselo přes Ukrajinu pouštět plyn. Tím by totiž byla Ukrajina definitivně odříznutá a veškerý plyn by proudil severní cestou přes Nord Stream 1, který už je spuštěn, Nord Stream 2 a na jihu přes TurkStream.

Kvůli projektu Nord Stream 2 je Evropa de facto rozdělená. Evropská komise v čele s eurokomisařem odpovědným za energetickou unii Marošem Šefčovičem se staví proti, stejně jako některé členské státy – zejména státy Visegrádu, jako Polsko nebo Slovensko. Velkým kritikem jsou také Spojené státy, tam je ale otázka, co za jejich kritikou stojí – jestli to je opravdu obava o to, aby Evropa nebyla tolik závislá na ruském plynu, nebo je to spíš jejich ekonomický zájem – dostat na evropský trh vlastní plyn, který exportuje ve formě LNG a vytlačit tak ten ruský.

Takže nelze jednoznačně říct, jestli Evropa Nord Stream 2 skutečně potřebuje a tím se dostávám zpět na začátek, protože podle dalších prognóz ta spotřeba plynu v Evropě nebude tak výrazná – bude spíš stagnovat, nebo může dokonce i klesat. Jsou tu tedy dva aspekty, ale navzdory odporu bude projekt zřejmě realizován, protože výkopové práce už začaly.

Je tedy podle vás cílem Ruska Ukrajinu skrze Nord Stream 2 skutečně odstřihnout?

V myšlení ruských představitelů energetika představuje do značné míry politický nástroj, můžeme to tedy chápat tak, že zájmem Ruska je obejít „nespolehlivou“ Ukrajinu, zbavit se povinnosti platit zemi, se kterou je v konfliktu, poplatky za tranzit a zajistit si přímého odběratele místo toho, aby plyn putoval přes tranzitní zemi, protože ta si může vzít jako rukojmí jak spotřebitele, tak producenta.

Ruští představitelé a Gazprom však tvrdí, že nějaký objem plynu proudícího přes Ukrajinu ponechají. Je zároveň také pravda, že Rusko zatím není schopné bez Ukrajiny dodávky stoprocentně zajistit. Po roce 2019 tedy uvidíme, jestli dojde k obnovení kontraktu a nějaký objem bude přes Ukrajinu přecházet i dál, nebo se Rusko pokusí plyn dodávat jen trasami ze severu a z jihu.

Nord Stream 2

Kritici projektu varují, že Rusko využívá plyn – jak sám říkáte – jako politickou zbraň a díky Nord Streamu 2 bude mít větší páky Evropu od plynu odstřihnout. Máme tedy brát Rusko jako energetického partnera, nebo rivala?

Pokud se podíváme do historie, první kontrakty plynu ze Sovětského svazu pocházejí z 60. let – plyn poté začal proudit do Rakouska, Francie nebo do Západního Německa přes tehdejší Československo, a to bez jakéhokoliv přerušení. Po rozpadu Sovětského svazu ale Rusko přišlo o Ukrajinu a Bělorusko, které jsou historicky klíčové tranzitní země. Ty si tuto pozici uvědomovaly a Rusko na to čas od času reagovalo a kohoutky s plynem uzavřelo.

Je třeba si přiznat, že energetika hraje v politice Ruska velmi důležitou roli – to není nic nového. Pokud se podíváme i do disertační práce samotného Vladimira Putina, ta je postavená právě na energetických zdrojích a jasně vyzývá i k tomu, aby se energetika používala jako politický nástroj k posílení pozice Ruska ve světě.

Takže Rusko je na jednu stranu spolehlivý dodavatel, na druhou stranu tu jsou ale případy, kdy energetiku jako politický nástroj skutečně využívá a snaží se jejím prostřednictvím Evropu rozdělit. Můžeme to vidět i v cenové rozdílnosti, která se v současnosti čím dál víc smazává, ale když jste se ještě před několika lety podívala na cenovou mapu Evropy, byly státy typu Česká republika, které platily 500 dolarů za 1000 metrů krychlových a pak byly jiné, které platily 250 a méně. To bylo dáno blízkostí k Rusku, politikou vůči Moskvě ale i závislostí na Rusku – země, které byly vůči Rusku méně závislé a pozitivně naladěné, platily méně. Díky pokračující liberalizace a snižujícím se cenám plynu jsou dnes ceny nižší a daří se je i určitým způsobem srovnávat, země střední a východní Evropy tak mají ceny sice stále o něco vyšší než na Západě, ale už ty rozdíly nejsou tak markantní jako před deseti lety.

Jsou v Evropě vůbec nějaké snahy závislost na Rusku snížit?  

Krize z roku 2006, 2009 a pak také anexe Krymu z roku 2014 přispěly k tomu, že Evropa podnikla některé kroky k posilování energetické bezpečnosti. Pokud se ale podíváme na statistiky, tak se zatím energetická závislost na Rusku snížit nepodařila, naopak nám trošku narůstá. Rusko tak v posledních třech čtyřech letech zvyšuje objem dodávek do Evropy, na druhou stranu se ale podařilo posílit energetickou bezpečnost v podobě zpětných toků plynu a každý stát, který má přeshraniční plynovod, má možnost vést plyn nejen z východu na západ, ale i obráceně. Ukrajina tak dnes dostává nejvíce plynu z Evropy, byť je to plyn ruský – přijde severní nebo jižní cestou do Evropy a Polsko, Slovensko a Maďarsko tímto „reversem“ plyn za nějakou nižší cenu dopraví na Ukrajinu.

Během nedávné schůzky německé kancléřky s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, Merkelová řekla, že by se Rusko mělo zamyslet nad zárukami toho, že si Ukrajina udrží status tranzitní země i po Nord Streamu 2. Jak by takové záruky mohly vypadat?

Budou to zřejmě nějaké smluvní záruky, které k tomu Rusko zavážou a mohou být nainstalovány nějaké měřáky, kterými se bude kontrolovat, jestli přes Ukrajinu plyn skutečně prochází. Ale je otázka, jestli je bude Moskva dodržovat.

Co bude Nord Stream 2 znamenat pro Česko? Může být právě Česko zemí, která bude díky své poloze hned vedle Německa z Nord Streamu 2 těžit?

Česká republika k Nord Streamu 2 zaujímá dvojí stanovisko – společně s dalšími zeměmi V4 se od počátku stavěla proti jeho realizaci, český provozovatel přepravní soustavy pro zemní plyn NET4GAS ho ale zároveň podporuje. Pokud totiž bude spuštěn i druhý projekt plánu, Česko z toho bude finančně těžit. Plánují se totiž napojení přes Německo a Českou republiku tak, aby byl plyn dodáván i do Rakouska a Itálie. Česko by se tak stalo tranzitérem ze severu na jih, za což by dostávalo finanční prostředky. Zároveň by pro nás ale mělo být důležité i zachování přepravy minimálního objemu plynu přes Ukrajinu.

Plynovod z Nigérie jako červený hadr pro teroristy

Jak je na tom Evropská unie v současnosti se zajištěním energetické bezpečnosti?

Pokud se podíváme na čísla tak celková dovozní závislost Evropské unie mírně stoupá – tuším, že to je kolem 55 procent. Velice špatná je situace u ropy, tam je to dokonce přes 90 procent. U plynu to ale roste také – to je přes 60 procent. O něco lepší to je u tuhých paliv – pokud jde o uhlí nebo jaderné palivo. Problém je hlavně to, že původní produkce ropy a plynu v Evropě klesá. Plynová pole se dotěžují a snižuje se produkce.

Jestliže jsme před deseti lety byli schopní si zajistit 33 procent, dnes už to je méně než 30 procent a pokud budeme věřit prognózám, že se bude spotřeba zvyšovat, bude znamenat další zesilování dovozní závislosti. Z tohoto pohledu není situace úplně ideální a závislost Evropy je poměrně vysoká. Navíc je tu politika environmentální, která spíš tlačí na snižování domácí produkce uhlí v Evropě a tím se zase energetická bezpečnost oslabuje.  

Pokud se podíváme na situaci u ropy, tam má Evropa dodávky poměrně diverzifikované, byť Rusko zůstává hlavním dodavatelem. Pak je to Norsko, Saúdská Arábie, Nigérie. U zemního plynu jsou tři klíčoví dodavatelé – Rusko, Norsko a Alžírsko, které zajišťují přes 80 procent dodávek. Jediný pozitivní trend je to, že se zvyšuje podíl dovozu zkapalněného zemního plynu. Spojené státy totiž v roce 2016 začaly exportovat zkapalněný zemní plyn a loni už ho odebíralo celkem devět členských zemí EU, čímž se USA staly šestým nejdůležitějším dodavatelem LNG do EU. Ten objem je sice prozatím minimální, nicméně je to další zdroj, jehož významnost by měla v budoucnosti narůstat.

Jak důležitá je z hlediska energetiky oblast Blízkého východu a severní Afrika, kde leží velké zásoby ropy? Mohla by se Evropa zaměřit víc na tyto regiony?

Zde jsou opět dvě roviny. Evropa by odsud mohla čerpat zemní plyn – odebíráme ho z Alžírska a zkapalněný zemní plyn by měl začít proudit i z Egypta. Pak je tu Libye a potenciálním dodavatelem je i Izrael, Írán, možná Irák. Jsou to státy, které disponují nemalými zásobami – například Írán má největší zásoby zemního plynu a poměrně významné má i Izrael. Ale na druhou stranu je tam rovina bezpečnostní. V severní Africe je hlavním problémem terorismus. Už jsme zaznamenali řadu teroristických útoků na energetickou infrastrukturu, které byly jasně cílené například jako odpověď na intervenci Francie v Mali.

V oblasti Blízkého východu je pak navíc spor mezi Izraelem a Libanonem. Tím, že jsou oba státy stále ve stavu konfliktu, nemají vymezené výlučné ekonomické zóny a v letech 2009, 2010 a 2011 zde byly objevena velká naleziště zemního plynu, na která si ale dělají nároky oba státy. V krajním případě by tedy hrozilo, že se vybuduje nějaký plynovod, který pak může Hizballáh napadnout a dodávky přerušit.

Pak je tu ale i možnost Trans-saharského plynovodu, který by vedl z Nigérie přes Niger a Alžírsko dále do Evropy, ale to by byl červený hadr pro všechny teroristické organizace.

Infografika: Jižní plynový koridor

Jak velkým přínosem bude pro Evropu plynovod TANAP mezi Ázerbájdžánem a Tureckem, na který má do dvou let navázat i evropská část?

Díky plynovodu TANAP, který by měl být kolem roku 2020 napojen na plynovod TAP, se do Evropy dostane ázerbajdžánský a tedy neruský plyn, který budou odebírat státy jižní Evropy, jako Řecko a Itálie. Na druhou stranu je potřeba zase říct, že projekt TANAP byť byl částečně financován z evropských prostředků a je na seznamu projektů společného zájmu Evropské unie, je to stále projekt Turecka a Ázerbájdžánu. A pokud vezmeme v potaz vztahy Turecka a Evropské unie, může to do značné míry představovat riziko. V krajním případě by tak Turecko mohlo dodávky zastavit, ale to je spíš černý scénář do budoucna, který nepředpokládám. Je ale třeba si uvědomit, že to je projekt dvou států, které nejsou členy Evropské unie a v případě Turecka ty vztahy nejsou v současné době zrovna ideální.

Mohla by Evropa čerpat plyn například i z Íránu? Díky uzavření jaderné dohody se totiž začalo o Teheránu hovořit jako o potenciálním partnerovi, který by Evropě mohl pomoct snížit závislost na Rusku.

V případě Íránu je třeba brát v potaz rovinu rétorickou. V době vypuknutí krize na Ukrajině a ruské anexe Krymu, která vyvolala i krizi ve vztazích Evropy s Ruskem, jsme mohli slyšet pomalu dennodenně prohlášení představitelů Íránu, ať už prezidenta nebo ministra zahraničí: „My máme plynu hodně, dodáme vám ho a budeme spolehliví.“ Platí i to, že Írán má největší zásoby zemního plynu, ale je tam několik problémů.

Zaprvé neexistuje infrastruktura do Evropy. Pokud by se měly položit trubky, které by vedly z Íránu až do Evropy, je to 3000-5000 kilometrů – to je obrovské množství trubek položených přes území řady států. A kvůli sankcím zde neexistuje ani LNG terminál. Problém je ale také to, že Írán je sice třetí největší producent, ale všechno, co vyprodukuje, sám spotřebuje. V současné době nemá Írán k dispozici téměř nic a plyn musí i sám dovážet. Írán tak plyn vyprodukuje, něco doveze a část vyveze do Turecka, Arménie a něco málo do Iráku. Ale aby mohl vyvážet plyn do Evropy, musel by rozvázat stávající kontrakty nebo vzít plyn určený pro domácí trh, což je nepředstavitelné.

Na druhou stranu může Evropa Írán využít jako nástroj proti Rusku – to znamená využít jeho rétoriku a říct: „Když budete dodávat drahý plyn nebo nás budete vydírat, my se obrátíme na Írán, který by byl v řádu několika let schopen Evropě větší objem plynu dodávat.“ Reálně by však Evropa mohla začít využívat menší dodávky ve formě LNG až někdy po roce 2020. Írán tak zatím není aktér, který by závislost na Rusku snížil.

Jak se do energetické oblasti promítne to, že Spojené státy odstoupily od jaderné dohody s Íránem?

Odstoupení USA od íránské jaderné dohody je velice problematické. V minulém roce jsme to mohli vidět i na případu společnosti Total, která vytvořila obrovský kontrakt na produkci plynu v Íránu a po vypovězení z této smlouvy vycouvala. Je tam obrovská nejistota evropských firem, které z Íránu začínají odcházet a bojí se uzavírat nějaké nové kontrakty. Takže Írán je z tohoto pohledu odsunut na druhou kolej.

Rýsují se Evropě kromě těchto zmiňovaných cest nějací další možní dodavatelé plynu?

Zatím je to hlavně zvyšování objemu zkapalněného zemního plynu ze Spojených států, které do budoucna také počítají se zvyšováním produkce. Problém je ale zatím cena – pro Spojené státy je zatím Evropa nevýhodná. Výhodnější je pro ně Asie, kde jsou ceny vyšší. Na druhou stranu ale asijský trh začíná být plynem nasycen, hlavně poté, co byl v Austrálii otevřen LNG terminál. Ceny v Evropě a Asii se tedy pomalu srovnávají, pro Spojené státy proto brzy nebude rozhodující faktor ekonomický, ale spíš bezpečnostní. Vedle Spojených států je to pak zmiňovaný plynovod TANAP a v rámci jižního koridoru by měla být vybudována i další propojení přivádějící plyn do Evropy – například z Izraele.

Můžete na závěr shrnout, jaké jsou hlavní energetické výzvy a rizika pro Evropu?

Je to snižující se produkce, zvyšující se dovozní závislost a problém je i nepropojenost infrastruktury v Evropě. I kdyby Spojené státy vozily desetkrát víc plynu než dnes, evropské státy, které jsou u pobřeží a disponují LNG terminály, ten plyn sice přijmou, ale kvůli špatné propojenosti ho mají víceméně pro sebe. Španělsko nedodá plyn dál do Francie a infrastrukturu zatím nemá k dispozici ani Řecko. Chybí dostačující propojení i ze severu Polska s Českou republikou. To je určitě problém a výzva pro Evropu. Je proto nutné posílit tu infrastrukturu tak, aby se plyn dostal z pobřežních států dál do vnitrozemí.

Dělá pro to Evropská unie ve svých iniciativách dost, aby s těmito výzvami bojovala?

Samozřejmě nějaké iniciativy tady jsou. Například od roku, kdy byl spuštěn projekt tzv. Energetické unie, byla přijata řada opatření k posílení energetické bezpečnosti a snížení energetické náročnosti. Došlo také k posílení EU respektive Evropské komise, pokud jde o vnější dimenzi energetické politiky.

Evropská komise se tedy snaží, ale problém je v tom, že byť je energetika už mezi sdílenými pravomocemi, členské země na to stále nahlížejí jako na politiku, která je v rukou států. Je to pro ně citlivé téma a oslabování pravomocí na úkor EU je pro ně vysoce problematické. Záleží tedy hlavně na tom, jak k tomu budou přistupovat členské státy – jestli budou chtít dál posilovat energetickou bezpečnost, nebo to zůstane spíš otázkou národní. Vidíme to i na případu plynovodů Nord Stream 1 a 2 – to je bilaterální projekt, ke kterému se připojily další státy, ale není to nic, co by vzniklo z iniciativy Evropské komise.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718