Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Závislost Evropy na ruském plynu narůstá, pro Kreml je energetika politický nástroj, říká Tichý

Závislost Evropy na ruském plynu narůstá, pro Kreml je energetika politický nástroj, říká Tichý

Plynovod Nord Stream 2 dělí evropské státy na dva nesmiřitelné tábory. Jestli ho ale Evropa skutečně potřebuje, nelze jednoznačně říct, konstatuje v rozhovoru pro INFO.CZ koordinátor Centra energetické politiky na Ústavu mezinárodních vztahů Lukáš Tichý. „Z tohoto pohledu není situace úplně ideální a závislost Evropy je poměrně vysoká. Navíc je tu politika environmentální, která spíš tlačí na snižování domácí produkce uhlí v Evropě a tím se zase energetická bezpečnost oslabuje,“ tvrdí odborník. Kde může Evropa hledat alternativy k ruskému plynu? A co bude Nord Stream 2 znamenat pro Česko?

Potřebuje Evropa Nord Stream 2?

Potřebuje a nepotřebuje. Podle určitých prognóz se má spotřeba zemního plynu v Evropské unii zvyšovat – to znamená, že z tohoto pohledu by Nord Stream 2 dával smysl. Do Evropy by tak mohl přicházet další plyn z Ruska. Na druhou stranu ale často zaznívá, že se nejedná o projekt, který by Evropa potřebovala a že je to spíš projekt politický, který je namířen proti Ukrajině tak, aby Rusko po roce 2019 nemuselo přes Ukrajinu pouštět plyn. Tím by totiž byla Ukrajina definitivně odříznutá a veškerý plyn by proudil severní cestou přes Nord Stream 1, který už je spuštěn, Nord Stream 2 a na jihu přes TurkStream.

Kvůli projektu Nord Stream 2 je Evropa de facto rozdělená. Evropská komise v čele s eurokomisařem odpovědným za energetickou unii Marošem Šefčovičem se staví proti, stejně jako některé členské státy – zejména státy Visegrádu, jako Polsko nebo Slovensko. Velkým kritikem jsou také Spojené státy, tam je ale otázka, co za jejich kritikou stojí – jestli to je opravdu obava o to, aby Evropa nebyla tolik závislá na ruském plynu, nebo je to spíš jejich ekonomický zájem – dostat na evropský trh vlastní plyn, který exportuje ve formě LNG a vytlačit tak ten ruský.

Takže nelze jednoznačně říct, jestli Evropa Nord Stream 2 skutečně potřebuje a tím se dostávám zpět na začátek, protože podle dalších prognóz ta spotřeba plynu v Evropě nebude tak výrazná – bude spíš stagnovat, nebo může dokonce i klesat. Jsou tu tedy dva aspekty, ale navzdory odporu bude projekt zřejmě realizován, protože výkopové práce už začaly.

Je tedy podle vás cílem Ruska Ukrajinu skrze Nord Stream 2 skutečně odstřihnout?

V myšlení ruských představitelů energetika představuje do značné míry politický nástroj, můžeme to tedy chápat tak, že zájmem Ruska je obejít „nespolehlivou“ Ukrajinu, zbavit se povinnosti platit zemi, se kterou je v konfliktu, poplatky za tranzit a zajistit si přímého odběratele místo toho, aby plyn putoval přes tranzitní zemi, protože ta si může vzít jako rukojmí jak spotřebitele, tak producenta.

Ruští představitelé a Gazprom však tvrdí, že nějaký objem plynu proudícího přes Ukrajinu ponechají. Je zároveň také pravda, že Rusko zatím není schopné bez Ukrajiny dodávky stoprocentně zajistit. Po roce 2019 tedy uvidíme, jestli dojde k obnovení kontraktu a nějaký objem bude přes Ukrajinu přecházet i dál, nebo se Rusko pokusí plyn dodávat jen trasami ze severu a z jihu.

Nord Stream 2

Kritici projektu varují, že Rusko využívá plyn – jak sám říkáte – jako politickou zbraň a díky Nord Streamu 2 bude mít větší páky Evropu od plynu odstřihnout. Máme tedy brát Rusko jako energetického partnera, nebo rivala?

Pokud se podíváme do historie, první kontrakty plynu ze Sovětského svazu pocházejí z 60. let – plyn poté začal proudit do Rakouska, Francie nebo do Západního Německa přes tehdejší Československo, a to bez jakéhokoliv přerušení. Po rozpadu Sovětského svazu ale Rusko přišlo o Ukrajinu a Bělorusko, které jsou historicky klíčové tranzitní země. Ty si tuto pozici uvědomovaly a Rusko na to čas od času reagovalo a kohoutky s plynem uzavřelo.

Je třeba si přiznat, že energetika hraje v politice Ruska velmi důležitou roli – to není nic nového. Pokud se podíváme i do disertační práce samotného Vladimira Putina, ta je postavená právě na energetických zdrojích a jasně vyzývá i k tomu, aby se energetika používala jako politický nástroj k posílení pozice Ruska ve světě.

Takže Rusko je na jednu stranu spolehlivý dodavatel, na druhou stranu tu jsou ale případy, kdy energetiku jako politický nástroj skutečně využívá a snaží se jejím prostřednictvím Evropu rozdělit. Můžeme to vidět i v cenové rozdílnosti, která se v současnosti čím dál víc smazává, ale když jste se ještě před několika lety podívala na cenovou mapu Evropy, byly státy typu Česká republika, které platily 500 dolarů za 1000 metrů krychlových a pak byly jiné, které platily 250 a méně. To bylo dáno blízkostí k Rusku, politikou vůči Moskvě ale i závislostí na Rusku – země, které byly vůči Rusku méně závislé a pozitivně naladěné, platily méně. Díky pokračující liberalizace a snižujícím se cenám plynu jsou dnes ceny nižší a daří se je i určitým způsobem srovnávat, země střední a východní Evropy tak mají ceny sice stále o něco vyšší než na Západě, ale už ty rozdíly nejsou tak markantní jako před deseti lety.

Jsou v Evropě vůbec nějaké snahy závislost na Rusku snížit?  

Krize z roku 2006, 2009 a pak také anexe Krymu z roku 2014 přispěly k tomu, že Evropa podnikla některé kroky k posilování energetické bezpečnosti. Pokud se ale podíváme na statistiky, tak se zatím energetická závislost na Rusku snížit nepodařila, naopak nám trošku narůstá. Rusko tak v posledních třech čtyřech letech zvyšuje objem dodávek do Evropy, na druhou stranu se ale podařilo posílit energetickou bezpečnost v podobě zpětných toků plynu a každý stát, který má přeshraniční plynovod, má možnost vést plyn nejen z východu na západ, ale i obráceně. Ukrajina tak dnes dostává nejvíce plynu z Evropy, byť je to plyn ruský – přijde severní nebo jižní cestou do Evropy a Polsko, Slovensko a Maďarsko tímto „reversem“ plyn za nějakou nižší cenu dopraví na Ukrajinu.

Během nedávné schůzky německé kancléřky s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, Merkelová řekla, že by se Rusko mělo zamyslet nad zárukami toho, že si Ukrajina udrží status tranzitní země i po Nord Streamu 2. Jak by takové záruky mohly vypadat?

Budou to zřejmě nějaké smluvní záruky, které k tomu Rusko zavážou a mohou být nainstalovány nějaké měřáky, kterými se bude kontrolovat, jestli přes Ukrajinu plyn skutečně prochází. Ale je otázka, jestli je bude Moskva dodržovat.

Co bude Nord Stream 2 znamenat pro Česko? Může být právě Česko zemí, která bude díky své poloze hned vedle Německa z Nord Streamu 2 těžit?

Česká republika k Nord Streamu 2 zaujímá dvojí stanovisko – společně s dalšími zeměmi V4 se od počátku stavěla proti jeho realizaci, český provozovatel přepravní soustavy pro zemní plyn NET4GAS ho ale zároveň podporuje. Pokud totiž bude spuštěn i druhý projekt plánu, Česko z toho bude finančně těžit. Plánují se totiž napojení přes Německo a Českou republiku tak, aby byl plyn dodáván i do Rakouska a Itálie. Česko by se tak stalo tranzitérem ze severu na jih, za což by dostávalo finanční prostředky. Zároveň by pro nás ale mělo být důležité i zachování přepravy minimálního objemu plynu přes Ukrajinu.

Plynovod z Nigérie jako červený hadr pro teroristy

Jak je na tom Evropská unie v současnosti se zajištěním energetické bezpečnosti?

Pokud se podíváme na čísla tak celková dovozní závislost Evropské unie mírně stoupá – tuším, že to je kolem 55 procent. Velice špatná je situace u ropy, tam je to dokonce přes 90 procent. U plynu to ale roste také – to je přes 60 procent. O něco lepší to je u tuhých paliv – pokud jde o uhlí nebo jaderné palivo. Problém je hlavně to, že původní produkce ropy a plynu v Evropě klesá. Plynová pole se dotěžují a snižuje se produkce.

Jestliže jsme před deseti lety byli schopní si zajistit 33 procent, dnes už to je méně než 30 procent a pokud budeme věřit prognózám, že se bude spotřeba zvyšovat, bude znamenat další zesilování dovozní závislosti. Z tohoto pohledu není situace úplně ideální a závislost Evropy je poměrně vysoká. Navíc je tu politika environmentální, která spíš tlačí na snižování domácí produkce uhlí v Evropě a tím se zase energetická bezpečnost oslabuje.  

Pokud se podíváme na situaci u ropy, tam má Evropa dodávky poměrně diverzifikované, byť Rusko zůstává hlavním dodavatelem. Pak je to Norsko, Saúdská Arábie, Nigérie. U zemního plynu jsou tři klíčoví dodavatelé – Rusko, Norsko a Alžírsko, které zajišťují přes 80 procent dodávek. Jediný pozitivní trend je to, že se zvyšuje podíl dovozu zkapalněného zemního plynu. Spojené státy totiž v roce 2016 začaly exportovat zkapalněný zemní plyn a loni už ho odebíralo celkem devět členských zemí EU, čímž se USA staly šestým nejdůležitějším dodavatelem LNG do EU. Ten objem je sice prozatím minimální, nicméně je to další zdroj, jehož významnost by měla v budoucnosti narůstat.

Jak důležitá je z hlediska energetiky oblast Blízkého východu a severní Afrika, kde leží velké zásoby ropy? Mohla by se Evropa zaměřit víc na tyto regiony?

Zde jsou opět dvě roviny. Evropa by odsud mohla čerpat zemní plyn – odebíráme ho z Alžírska a zkapalněný zemní plyn by měl začít proudit i z Egypta. Pak je tu Libye a potenciálním dodavatelem je i Izrael, Írán, možná Irák. Jsou to státy, které disponují nemalými zásobami – například Írán má největší zásoby zemního plynu a poměrně významné má i Izrael. Ale na druhou stranu je tam rovina bezpečnostní. V severní Africe je hlavním problémem terorismus. Už jsme zaznamenali řadu teroristických útoků na energetickou infrastrukturu, které byly jasně cílené například jako odpověď na intervenci Francie v Mali.

V oblasti Blízkého východu je pak navíc spor mezi Izraelem a Libanonem. Tím, že jsou oba státy stále ve stavu konfliktu, nemají vymezené výlučné ekonomické zóny a v letech 2009, 2010 a 2011 zde byly objevena velká naleziště zemního plynu, na která si ale dělají nároky oba státy. V krajním případě by tedy hrozilo, že se vybuduje nějaký plynovod, který pak může Hizballáh napadnout a dodávky přerušit.

Pak je tu ale i možnost Trans-saharského plynovodu, který by vedl z Nigérie přes Niger a Alžírsko dále do Evropy, ale to by byl červený hadr pro všechny teroristické organizace.

Infografika: Jižní plynový koridor

Jak velkým přínosem bude pro Evropu plynovod TANAP mezi Ázerbájdžánem a Tureckem, na který má do dvou let navázat i evropská část?

Díky plynovodu TANAP, který by měl být kolem roku 2020 napojen na plynovod TAP, se do Evropy dostane ázerbajdžánský a tedy neruský plyn, který budou odebírat státy jižní Evropy, jako Řecko a Itálie. Na druhou stranu je potřeba zase říct, že projekt TANAP byť byl částečně financován z evropských prostředků a je na seznamu projektů společného zájmu Evropské unie, je to stále projekt Turecka a Ázerbájdžánu. A pokud vezmeme v potaz vztahy Turecka a Evropské unie, může to do značné míry představovat riziko. V krajním případě by tak Turecko mohlo dodávky zastavit, ale to je spíš černý scénář do budoucna, který nepředpokládám. Je ale třeba si uvědomit, že to je projekt dvou států, které nejsou členy Evropské unie a v případě Turecka ty vztahy nejsou v současné době zrovna ideální.

Mohla by Evropa čerpat plyn například i z Íránu? Díky uzavření jaderné dohody se totiž začalo o Teheránu hovořit jako o potenciálním partnerovi, který by Evropě mohl pomoct snížit závislost na Rusku.

V případě Íránu je třeba brát v potaz rovinu rétorickou. V době vypuknutí krize na Ukrajině a ruské anexe Krymu, která vyvolala i krizi ve vztazích Evropy s Ruskem, jsme mohli slyšet pomalu dennodenně prohlášení představitelů Íránu, ať už prezidenta nebo ministra zahraničí: „My máme plynu hodně, dodáme vám ho a budeme spolehliví.“ Platí i to, že Írán má největší zásoby zemního plynu, ale je tam několik problémů.

Zaprvé neexistuje infrastruktura do Evropy. Pokud by se měly položit trubky, které by vedly z Íránu až do Evropy, je to 3000-5000 kilometrů – to je obrovské množství trubek položených přes území řady států. A kvůli sankcím zde neexistuje ani LNG terminál. Problém je ale také to, že Írán je sice třetí největší producent, ale všechno, co vyprodukuje, sám spotřebuje. V současné době nemá Írán k dispozici téměř nic a plyn musí i sám dovážet. Írán tak plyn vyprodukuje, něco doveze a část vyveze do Turecka, Arménie a něco málo do Iráku. Ale aby mohl vyvážet plyn do Evropy, musel by rozvázat stávající kontrakty nebo vzít plyn určený pro domácí trh, což je nepředstavitelné.

Na druhou stranu může Evropa Írán využít jako nástroj proti Rusku – to znamená využít jeho rétoriku a říct: „Když budete dodávat drahý plyn nebo nás budete vydírat, my se obrátíme na Írán, který by byl v řádu několika let schopen Evropě větší objem plynu dodávat.“ Reálně by však Evropa mohla začít využívat menší dodávky ve formě LNG až někdy po roce 2020. Írán tak zatím není aktér, který by závislost na Rusku snížil.

Jak se do energetické oblasti promítne to, že Spojené státy odstoupily od jaderné dohody s Íránem?

Odstoupení USA od íránské jaderné dohody je velice problematické. V minulém roce jsme to mohli vidět i na případu společnosti Total, která vytvořila obrovský kontrakt na produkci plynu v Íránu a po vypovězení z této smlouvy vycouvala. Je tam obrovská nejistota evropských firem, které z Íránu začínají odcházet a bojí se uzavírat nějaké nové kontrakty. Takže Írán je z tohoto pohledu odsunut na druhou kolej.

Rýsují se Evropě kromě těchto zmiňovaných cest nějací další možní dodavatelé plynu?

Zatím je to hlavně zvyšování objemu zkapalněného zemního plynu ze Spojených států, které do budoucna také počítají se zvyšováním produkce. Problém je ale zatím cena – pro Spojené státy je zatím Evropa nevýhodná. Výhodnější je pro ně Asie, kde jsou ceny vyšší. Na druhou stranu ale asijský trh začíná být plynem nasycen, hlavně poté, co byl v Austrálii otevřen LNG terminál. Ceny v Evropě a Asii se tedy pomalu srovnávají, pro Spojené státy proto brzy nebude rozhodující faktor ekonomický, ale spíš bezpečnostní. Vedle Spojených států je to pak zmiňovaný plynovod TANAP a v rámci jižního koridoru by měla být vybudována i další propojení přivádějící plyn do Evropy – například z Izraele.

Můžete na závěr shrnout, jaké jsou hlavní energetické výzvy a rizika pro Evropu?

Je to snižující se produkce, zvyšující se dovozní závislost a problém je i nepropojenost infrastruktury v Evropě. I kdyby Spojené státy vozily desetkrát víc plynu než dnes, evropské státy, které jsou u pobřeží a disponují LNG terminály, ten plyn sice přijmou, ale kvůli špatné propojenosti ho mají víceméně pro sebe. Španělsko nedodá plyn dál do Francie a infrastrukturu zatím nemá k dispozici ani Řecko. Chybí dostačující propojení i ze severu Polska s Českou republikou. To je určitě problém a výzva pro Evropu. Je proto nutné posílit tu infrastrukturu tak, aby se plyn dostal z pobřežních států dál do vnitrozemí.

Dělá pro to Evropská unie ve svých iniciativách dost, aby s těmito výzvami bojovala?

Samozřejmě nějaké iniciativy tady jsou. Například od roku, kdy byl spuštěn projekt tzv. Energetické unie, byla přijata řada opatření k posílení energetické bezpečnosti a snížení energetické náročnosti. Došlo také k posílení EU respektive Evropské komise, pokud jde o vnější dimenzi energetické politiky.

Evropská komise se tedy snaží, ale problém je v tom, že byť je energetika už mezi sdílenými pravomocemi, členské země na to stále nahlížejí jako na politiku, která je v rukou států. Je to pro ně citlivé téma a oslabování pravomocí na úkor EU je pro ně vysoce problematické. Záleží tedy hlavně na tom, jak k tomu budou přistupovat členské státy – jestli budou chtít dál posilovat energetickou bezpečnost, nebo to zůstane spíš otázkou národní. Vidíme to i na případu plynovodů Nord Stream 1 a 2 – to je bilaterální projekt, ke kterému se připojily další státy, ale není to nic, co by vzniklo z iniciativy Evropské komise.

 

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232