Schwarzenberg: Měli jsme bojovat v roce 1938, 1948 i 1968. Zachovali bychom si páteř a hrdost

Jana Bendová

Jeho rodina ovlivňovala po staletí evropské dějiny. Více než tři století pak i ty české. Karel Schwarzenberg (80) tady byl vždycky doma, i když musel žít v rakouském exilu. V rozhovoru pro časopis Reflex kníže lituje, že jsme v roce 1938, 1948 i 1968 nebojovali. Dle jeho názoru bychom si zachovali páteř a hrdost. Co mu o ztrátě schwarzenberských majetků vyprávěl Jan Werich nebo proč o něm potomci za sto let řeknou „kromobyčejný vůl“?

O dvacátém století Jaroslav Seifert napsal, že bylo jak řeznický hadr, tak bylo nasáklé krví. Svobodných let si republika užila stejnou porci jako těch nesvobodných – ať už pod nacistickou okupací, nebo sovětskou kuratelou. Odrazilo se to podle vás na národní povaze nebo v přístupu k událostem?

No jistě. Seifert má pravdu. Hluboce nás poznamenalo, že jsme nebojovali. To mi dělá největší starost. Beneš kapituloval v roce 1938, kapitulovalo se v roce 1948, kapitulovalo se i v roce 1968. A jeden z výsledků je, že jsme – na rozdíl od Poláků, kteří bojovali – ztratili vlastenectví. Když o někom dneska řeknete, že je vlastenec, tak je v tom spíš půl posměšku.

Měli jsme bojovat, i když jsme neměli šanci?

Byla by škoda Prahy, ta by byla rozflákaná, to je pravda, ale zachovali bychom si páteř a hrdost. V osmačtyřicátém je to stejný. Jednou jsme si zvykli kapitulovat, tak i v roce 1968.

A na co můžeme být po těch sta letech republiky hrdí?

Máme několik opravdu pozoruhodných lidí. I v tomto století je nesmíme podcenit. Jan Patočka, Karel Čapek, Josef Toufar, Josef Beran. Vzpomínám si také na rok 1958, kdy jsem jako mladej kluk přijel do Bruselu na EXPO. Tehdá tam pracovala holka, kterou jsem znal, pracovala v rakouským pavilonu a já za ní zašel. Výstava to byla ohromná. „To tě bude bavit, československý pavilón,“ povídala, „je nejlepší na celý výstavě.“ Tak jsem se tam vydal a opravdu, co jsme tehdá v Bruselu dokázali, bylo báječný, nejlepší na světě. Ovšem byla pominuta tvrdá realita režimu. Ujala se mě tam jedna hosteska a prováděla mě. Mluvili jsme spolu anglicky. Po půl hodině jsem to nevydržel a oslovil ji rodným českým jazykem. Během deseti vteřin vymizela. Tak jsem byl z té euforie zase zpět.

sinfin.digital