Plukovníka Muammara Kaddáfího, „šíleného psa Blízkého východu,“ jak jej kdysi nazval prezident Reagan, netřeba představovat. Někdejšího výstředního libyjského diktátora se zálibou v pestrobarevném tradičním oblečení a beduínských stanech stihl v říjnu 2011 konec ve stejném duchu, v jakém jej on sám a jeho režim připravil desítkám tisíc vlastních lidí. Zemřel jako krysa v odpadní rouře, potupně popraven vzbouřeneckým davem. Libyjci se radovali. „Na tento okamžik jsme čekali velmi dlouho. Muammar Kaddáfí byl zabit,“ pronášel Mahmúd Džibríl, předseda tehdejší Přechodné národní rady, „všechno z naší milované země zmizelo. Je čas zbudovat novou Libyii, sjednocenou lidmi; jeden národ, jedna budoucnost.“ A sen se mohl začít měnit v nekončící noční můru.
V Libyi, čtvrté největší africké zemi, jež by tu naši obsáhla dvaadvacetkrát, zuří od roku 2014 takzvaná druhá občanská válka. Ta první vedla během osmi měsíců v revolučním roce 2011 k definitivní porážce Kaddáfího režimu. Už rok poté psal britský deník Independent o tom, že se Libye ocitla v nejhorší politické a ekonomické krizi od svržení diktátora. Těžba ropy se takřka zastavila a vláda ztratila kontrolu nad rozsáhlými územími, jež ovládly milice. V celé zemi, v níž žije pouhých 6,4 milionu obyvatel převážné arabského a berberského původu s populacemi Tuaregů a Tibuů, začala narůstat míra násilí. Pár měsíců nato, po druhých parlamentních volbách v květnu 2014, z nichž vzešla kontroverzní „tobrúcká vláda“, se rozhořel občanský konflikt naplno. O téměř čtyři roky později nejsou Libyjci svému snu o „jednom národu, jedné budoucnosti“ o nic moc blíže.
Proces s nejistým výsledkem
Letošní rok slibuje velké změny, měly by totiž proběhnout další parlamentní a první prezidentské volby. Ty jsou nakonec jediným uskutečněným bodem z akčního plánu OSN, jenž byl zveřejněn na podzim loňského roku a měl pomoci k uklidnění situace v zemi. První krok počítal s úpravou politické dohody z roku 2015, jež sice dala vzniknout mezinárodně uznávané, avšak zcela paralyzované vládě. Poté se měla uskutečnit národní konference a nakonec referendum o ústavě a volby. Z toho všeho, zdá se, skutečně zbyly jen ty volby a ani s nimi to nebude tak jednoduché. Podle zpravodajky BBC Rany Jawad na ně země není ani v nejmenším připravená. A to navzdory tomu, že o nich už celé měsíce nemluví jen místní politici, ale také představitelé OSN a EU.
Po třech měsících roku 2018 se rozjela pouze registrace voličů. K volebním urnám tak bude moci jít 2,3 milionu Libyjců, tedy zhruba polovina všech oprávněných voličů. Optimisté hovoří o tom, že by volby mohly roztříštěnou Libyi sjednotit, pravděpodobnější však je, že ji ještě více roztříští. Pro klidný průběh voleb je zapotřebí, aby v zemi fungovaly instituce, aby byla dostatečně politicky vyspělá a aby státní bezpečností struktury sloužily zemi a jejímu lidu. Když jednu součást odeberete, budete mít před sebou proces s nejistým výsledkem: může to klapnout, můžete skončit s diktátorem u moci, anebo připravíte kulisy pro sérii vojenských převratů. Pozice Libye je extrémně nezáviděníhodná, protože žádný z těchto pilířů demokracie nemá k dispozici.