Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Český vědec odjel stavět školu do Afriky. Chce, aby se místní naučili sami čistit vodu

Český vědec odjel stavět školu do Afriky. Chce, aby se místní naučili sami čistit vodu

Zatímco jiní v jeho věku snili o nových mobilech a technologických vychytávkách, on si za našetřené peníze kupoval vybavení laboratoře. „Někdo možná utrácel za značkové oblečení, já jsem si místo toho koupil třeba chladič,“ potvrzuje 25letý úspěšný vědec a nanotechnolog Vojtěch Kundrát. Zapsal si už několik patentů, nyní se ale zaměřil na další projekt – chce naučit obyvatele Afriky jak čistit vodu a dokonce odjel do Tanzanie, kde pomáhal stavět specializovanou střední školu. „Jak se říká: Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život. Proto chci, aby si místní mohli vychovat vlastní odborníky na čištění vody a vzdělanost mohli šířit sami mezi sebou,“ doplňuje Vojta. Voda podle něj je a bude problémem nejen v Africe.

„Já myslím, že chemii jsem si vybral, protože jsem si jako malý dost hrál s legem. Je totiž hodně variabilní, ale zároveň jsou tam daná určitá pravidla. Takže to není jako modelína, se kterou se tak nějak plácáte, ale máte tam jasně dané vazby a musíte dodržovat určitá pravidla. Proto má lego hodně společného právě s chemií, i když jako malý jsem si to asi neuvědomoval,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ 25letý vědec, kterého chemie úplně uchvátila v 15 letech a nyní studuje dvě doktorská studia. Specializuje se na výrobu nanovláken, které by chtěl nyní začít více využívat při filtraci znečištěné vody v Africe, což by mohlo omezit množství tamních epidemií.

Podílíte se nyní na výstavbě specializované střední školy v Tanzanii. Proč?

V Ifakaře ve střední Tanzanii, kde jsem byl, mají základní školu, do které chodí 700 dětí. Z těch se na střední školu dostane třeba 20, když je dobrý rok. Žádná střední škola totiž poblíž není. Rodiny tam na studium dětí nemají finance a jsou zvyklé z 99 procent pracovat v zemědělství. Když jsem tam byl, tak jsem jim tam u studny nainstaloval filtry na vodu. Oni to ale berou jen jako nějaké zázračné kouzelné zařízení a když přestane fungovat, budou dál pít špinavou vodu z řeky. Proto jsem chtěl, aby na místě vznikla specializovaná střední škola, kde by se vzdělávali odborníci na chemii vody a místní si tak budou moci vzdělanost šířit dál mezi sebou a nebudou muset spoléhat na pomoc zvenčí.

Místní u jedné z pumpMístní u jedné z pumpautor: Vojtěch Kundrát

Jak jste se vůbec do Afriky dostal?

Bylo to hlavně díky faráři Janu Kotíkovi z brněnských Řečkovic, který do Afriky jezdí dlouhodobě za svým kamarádem ze studií z Říma, který tam má farnost. Už jim tam jednou jako dar dovezl traktory a jezdí tam pravidelně pomáhat. Během loňského adventu jsem k Honzovi chodil, říkal jsem mu, že jsem chemik a nanotechnolog a že se snažím dělat filtry na vodu. Asi dva týdny před odletem se mě pak zeptal, jestli také nechci letět. A letos jsme tam nevezli traktory, ale jeli jsme tam primárně proto, abychom postavili střechu pro střední školu. Jinak jsem se na místě také snažil zlepšit stav vody a instaloval jsem na lokální stanice filtry.

Je větším problémem v Africe nedostatek vody, nebo její znečištění?

Voda není problém jen v Africe. Voda je a bude problémem všude. Ať už je to její nedostatek, s kterým se bojuje hůře, nebo její znečištění. Po chemické stránce rozbory ukázaly, že v té africké vodě v oblasti, kde jsem byl, není žádná chemická kontaminace, žádná hnojiva, ani dusičnany. Tam je především problém s tím, že voda může šířit nemoci. Je navíc hodně zakalená, což může způsobovat záněty slepého střeva. Chemicky není kontaminovaná, bakteriologicky to bude horší, ale hlavně se jejím prostřednictvím mohou šířit cholerové epidemie, břišní tyfus a tak dál.

Řeka, ze které místní obvykle pijíŘeka, ze které místní obvykle pijíautor: Vojtěch Kundrát

Místní pijí vodu rovnou z řeky, nebo mají i jiné možnosti?

Oni jsou třeba poučení, aby tu vodu převařovali. Ale problém je, že to stojí peníze. Musí mít uhlí nebo dřevo, kterého mají třeba nedostatek a nechtějí to pro převaření vody spotřebovat. Takže to risknou a pak se z toho stane běžný stav, že vodu pijí nepřevařenou. Také tam není zvykem pít dešťovou vodu. Ona jim nechutná a ani nemají techniku, jak ji zachytávat, protože nemají okapy. Ve vodě, kterou pijí, je obrovská koncentrace železa a jsou zvyklí na to, že voda má mít chuť. U nás by se jí ale nikdo nenapil.

Nová střední škola v Tanzanii má tedy už střechu. Kdy se v ní začne vyučovat?

Teď v létě se rozběhne kurz angličtiny a odborná část by měla začít od ledna. My tam pak snad poletíme někdy v únoru a to už bychom tam mohli poslat základní vybavení. Učit se tam bude biologie, chemie a fyzika a já bych rád, aby tam byl ještě specializovaný předmět chemie vody. Bude tam i chemická laboratoř a já jsem si dal takový cíl, že jim tu chemickou laboratoř sám vybavím a možná si tam i zaučím.

Specializujete se na výrobu nanovláken. Na co všechno se kromě filtrace dají použít?

Nanovlákna se možná už brzo budou moci použít ke krytí ran, protože rána se pod nimi rychleji hojí. Přes nanovlákna se dá také filtrovat právě vzduch nebo voda. Je to celkem mladý obor a myslím, že to může nahradit dost materiálů, které se používají nyní.

Stavba školyStavba školyautor: Vojtěch Kundrát

Přestože je Vám 25 let, už jste podepsaný pod několika patenty…

Pracuji pro Centrum materiálového výzkumu při VUT v Brně s paní profesorkou Ivanou Márovou a společně píšeme různé patenty. Teď jsme třeba vyvinuli vlákno, které může být použito na sorbci, třeba na záchyt olejů, nebo naopak tím způsobem, že ten materiál v sobě něco nese a dokáže to vypustit ven. Dá se to použít třeba na krytí ran, nebo výrobu roušek. Další patent máme na materiál, který dokáže odfiltrovat zároveň mechanické i chemické částice a hodí se tak právě do filtrů. To jsou asi dva nejdůležitější patenty, na kterých jsem se podílel.

S chemií jste začal už v mladém věku. Jak se na Váš koníček dívali rodiče?

Já myslím, že teď už rezignovali. Ale ne vždy to bylo v klidu. Třeba když jsem zkoušel nějaké první chemické reakce. Do baňky jsem nalil peroxid vodíku, hydroxid sodný a nechal jsem to rozpustit a proháněl přes to plynný chlor. Dělal jsem to v kuchyni s tím svým amatérským vybavením, takže to tam všude unikalo a já jsem si říkal, že teď se nadýchám chloru a umřu. To se nestalo, ale všechno načichlo, včetně záclon. Tehdy naši moc šťastní nebyli. Ale už se s tím nějak srovnali.

Kupovat vybavení, odbornou literaturu, to asi musí stát dost peněz.

Dostat se ke kvalitní literatuře není lehké. Každý praktický chemik si navíc doma většinou staví vlastní laboratoř a já jsem nebyl jiný. Někdo možná tehdy utrácel za značkové oblečení, já jsem si místo toho koupil třeba chladič. Hodně mi pomohl také pan ředitel Jiří Kaličinský z ostravské průmyslovky, který mi umožnil několikatýdenní praxi v pražské laboratoři, kde jsem se skutečně hodně naučil. Když jsem pak začal studovat v Brně, tak jsem se přidal do programu na Podporu nadaných studentů Jihomoravského centra pro mezinárodní mobilitu. Takzvaní Nadáči mi přijdou jako skvělý projekt, který by měl být rozšířený všude. Člověk tam dostane na rok 30 tisíc. Samozřejmě, že se pak kontroluje, za co je utratí, ale může si koupit třeba knížky, letenky na konference a podobně. Kromě toho mají setkávání Nadáčů i takový komunitní ráz, protože jsou tam i lidé, kteří mají třeba nějaké autistické onemocnění a se začleněním do společnosti mohou mít problém. Ale když jsou najednou v partě, tak se hezky drží navzájem.

Češi už do Tanzanie v předchozích letech přivezli traktoryČeši už do Tanzanie v předchozích letech přivezli traktoryautor: Tanzanií na vozíku a traktorem

Jak to bylo u Vás? Měl jste někdy kvůli svoji inteligenci problém najít si přátele?

Já jsem nikdy neměl problém s komunikací s lidmi. Jezdil jsem třeba na larpy, kde člověk získá plno kamarádů, kteří jsou naladění stejně jako on. Že bych se utápěl někdy sám v laboratoři, to se zatím neděje, člověk to ale musí umět vybalancovat. Podle mě je důležité nebýt jen ukotvený v práci. Teď se často stává, že se člověk najednou vzbudí, je mu 35 a má prázdno v bytě i životě. A to je podle mě důležité obecně pro naši generaci. Současný trend je celkem tragický. Začíná být běžné, že mladí lidé odkládají to, co je v životě důležité, aby se honili jen za kariérou. A pak zjistí, že zestárli a jsou sami.

Jak se tedy snažíte vyvažovat čas strávený v laboratoři?

Snažím se sportovně šermovat, jednou bych se chtěl stát myslivcem a k tomu zakládáme zájmový spolek Ifakara, který se bude pokoušet zajistit pro Afriku další peníze. Dobrý učitel mívá totiž třeba plat v přepočtu tisíc korun na měsíc. Je to jedno z nejlépe placených povolání v Tanzanii, obvykle tam ti nejšikovnější lidé pobírají třeba 800 za měsíc. Občas si také zahraji na housle.

O Vašich příštích plánech pro Afriku jste už mluvil. Čeho chcete dosáhnout v profesním životě?

Když se po deseti letech ohlédnu za svojí prací a vidím něco, co je skutečně reálně použitelné, tak to vždycky znovu nastartuje moji motivaci. Nyní chci, aby bylo co nejrychleji možné použít nanovlákna pro charitativní účely. Je důležité vyvinout produkt, který bude dostupný, protože to, co je na trhu nyní, třeba Lifestraw, stojí tolik jako dva měsíční platy dobrého učitele a na to ti, kteří to nejvíce potřebují, nemají. Naopak si to kupují lidé, kteří by si mohli normálně koupit balenou vodu, nebo by si mohli natočit vodu z vodovodu, která je úplně nezávadná. Filtry musí být levné, dostupné a odolné a o to se chci nyní pokusit. Ve světě jsou obrovské geografické rozdíly. Na jedné straně světa se máme prostě fantasticky a vůbec si neuvědomujeme, jak moc dobře. Na druhé straně žijí obyvatelé v naprostém rozkladu a problémech. Příliš rovnosti sice škodí, ale tento druhý extrém nerovnosti je podle mě něco, co nás může jako lidstvo úplně pohltit.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1