Články odjinud

Filosof filmového plátna Bergman se narodil před sto lety, proslavilo jej drama Sedmá pečeť

Filosof filmového plátna Bergman se narodil před sto lety, proslavilo jej drama Sedmá pečeť

Filmy mistra psychologického dramatu Ingmara Bergmana prostupují témata smrti, osamělosti a víry v Boha, jsou plné mezilidských konfliktů a úvah nad smyslem bytí. Věhlasný švédský režisér natočil na pět desítek snímků, k nimž si většinou sám psal scénáře a mnohé se staly součástí zlatého fondu světové kinematografie. Od narození tohoto filmového mága uplyne v sobotu rovné století.

Psycholog a filozof filmového plátna, či režisér žen, tak přezdívali Bergmanovi novináři. On sám se viděl jinak. „Bohém v životě, pedant v práci. Bydlel jsem velmi skromně, ženil se často, ale vlastně si na svůj soukromý život ani nevzpomínám. Zpětně jej mohu sestavit podle svých filmů a režií her. Nevím, kdy se narodily děti - tak nějak mezi filmy,“ prohlásil kdysi filmový tvůrce, který od konce 60. let žil v ústraní na ostrově Farö v Baltském moři.

V zahraničí jej proslavilo křižácké drama Sedmá pečeť (1957), do něhož poprvé obsadil svého pozdějšího dvorního herce Maxe von Sydowa, a dále trilogie Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně a Mlčení. Velký ohlas měly i jeho filmy o partnerských vztazích, z nichž nejslavnější jsou Scény z manželského života a Šepoty a výkřiky.

V nich mohl Bergman uplatnit bohaté zkušenosti z pěti manželství a řady milostných avantýr. Měl devět přiznaných dětí, dceru Linn (dnes spisovatelku) mu porodila i dlouholetá partnerka, norská herecká hvězda Liv Ullmannová. Ta patřila do okruhu jeho herecké „stáje“, kterou dále tvořily herečky Gunnel Lindblomová, Bibi a Harriet Anderssonovy nebo Ingrid Thulinová.

Po dalších dnes již slavných snímcích - Lesní jahody, Tvář nebo Podzimní sonáta, natočil jako poslední autobiografický kus Fanny a Alexandr (1982), ve kterém řešil i svá traumata z dětství a vztah k otci.

Své dětství totiž prožil v silně religiózním prostředí, "v těsném, nesnesitelně blahobytném světě zvětralých zákonů a zkamenělých přikázání". Jeho otcem byl luteránský pastor, který od dětí vyžadoval přísnou disciplínu.

Filmovou branži, kterou Bergman neváhal označit "za průmysl řezničiny a děvkaření", opustil v prosinci 2003, kdy měl v televizi premiéru jeho film Saraband. V přestávkách mezi filmováním a po něm se věnoval hlavně divadlu a literatuře.

Jako divadelní režisér Bergman působil i v Mnichově, kam se uchýlil poté, co jej ve Švédsku zatkli kvůli podezření z daňových úniků. Kromě filmových povídek napsal i autobiografii s názvem Laterna Magika.

Jeho práce došla četných ocenění. Z festivalu v Cannes si přivezl čestnou Palmu palem, dostal i čestného Oscara, francouzský Řád čestné legie nebo čestný doktorát Stockholmské univerzity. Devětkrát jej nominovali na Oscara a tři jeho filmy (Jako v zrcadle, Pramen panny a Fanny a Alexandr) ho také získaly.

„Faktem je, že ten člověk má mozek a intelekt a ty jeho filmy jsou o něčem - jsou podstatné a filozofické a na lidské úrovni hluboké - to je fajn. Ale Bergman je v první řadě bavič. Takže to není jako povinná četba. Není to nudné,“ prohlásil o jeho díle Woody Allen. Pro něj, Wima Wenderse, Martina Scorseseho nebo Akiru Kurosawu představoval Bergman nejvýznamnějšího filmového režiséra 20. století.

Rodák z Uppsaly Bergman nedokončil studia umění a literatury na Stockholmské univerzitě. Ze všech míst měl nejraději ostrůvek Farö, kde si zřídil i filmový ateliér a promítací sál. Na Farö také 30. července 2007 zemřel a je tu i pohřben. Jeho osobní archiv, který věnoval Švédskému filmovému ústavu, zařadilo UNESCO krátce před jeho smrtí do seznamu památek, jež mají hodnotu pro celé lidstvo.

Režisérka Marie Nyrerödová o slavném filmaři natočila dokument s názvem Bergmanův ostrov, pustil ji do svého soukromí na Farö. Diváci tudíž mohou nahlédnout do jeho světa na tajuplném ostrově, Bergman vypráví o svém dětství, o tom, jak prožil život u filmu a jak mu filmové umění mnohdy bylo útěchou. Mluví tu také o lásce a smrti, i o svých nejhorších démonech.

 

Články odjinud