Hitlera porazili, komunisty už ne. Tisíce fotek Čechů v RAF zachránil sběratel | info.cz

Články odjinud

Hitlera porazili, komunisty už ne. Tisíce fotek Čechů v RAF zachránil sběratel

Jaroslav Popelka se stal blízkým přítelem desítek československých letců, kteří sloužili za války u britské Royal Air Force (RAF). O jejich vzpomínky se začal zajímat už v 70. letech, v době, kdy je režim rozhodně nevnímal jako hrdiny a mnozí měli za sebou roky ve věznicích a uranových dolech, kam je komunisté uvrhli většinou jen proto, že se nebáli ze zahraničí bojovat proti nacismu. Pan Popelka se s bývalými letci setkával mnoho let. „Hodně jsem za nimi jezdil a nebo oni za mnou. Říkali mi: ,Jaroslave, ty nás jednou všechny vyprovodíš.‘ A bohužel to byla pravda,“ vzpomíná Popelka, díky kterému má dnes mnoho hrdinů své jméno a neskončili ani po 40 letech rudého teroru v zapomnění.

Jaroslav Popelka má ve svojí sbírce přes 30 000 fotografií československých letců RAF. Zakládá jim také vlastní složky, ve kterých má často snímky od dětství až po poslední dny jejich života. „Hodně materiálů mám například k Jindřichu Breitcetlovi, protože jeho sestra mi věnovala jeho pozůstalost. Ve složce letce Miroslava Liškutína mám jeho fotografie, když mu bylo 2,5 roku, až po jeho poslední snímky, když mu bylo už přes 90 let,“ vysvětluje Popelka, který žije v Brně. O letce se začal zajímat počátkem 70. let, když mu bylo třicet. V té době jich v Brně a okolí žilo ještě více než šedesát.

Bývalí letci se scházeli do roku 1977. Pak to asi začalo někomu vadit

„Mezi brněnské letce jsem poprvé přišel v roce 1970, když mě na jejich setkání přivedl Emil Boček. Scházeli se tehdy pravidelně a mluvili o všem možném, o letectví, o svých kamarádech i o svém zdravotním stavu. V roce 1977 ale jejich sekci v rámci Českého svazu protifašistických bojovníků (ČSPB) chtěli spojit s partyzány i s politickými vězni a zároveň je chtěli přerozdělit do jiných buněk podle místa bydliště. To nedávalo smysl, protože by se scházeli i s lidmi, které neznají. V roce 1977 tak jejich organizace zanikla,“ dodává Popelka. Je možné, že někomu vadilo, že se v době tuhé normalizace někde schází hrdinové západního odboje….

„Rozhodně nechystali žádný státní převrat. Pořádali jsme zájezdy, třeba na Slovensko, kde byl náš spřátelený klub. Organizovali jsme také různé besedy a výstavy. Zpětně jsem moc rád, že jsem s popisováním a identifikací vojáků začal už v těch 70. letech, protože jak odcházeli pamětníci, tak by mi už neměl kdo pomáhat s rozeznáváním jednotlivých tváří na fotografiích. Na druhou stranu se obávám, že plno fotografií, deníků a dalších pozůstalostí rodiny letců vyhodily, ať už z neznalosti nebo ze strachu v minulém režimu,“ doplňuje sběratel, který má pečlivě vybudovanou kartotéku a tváře jednotlivých vojáků dokáže identifikovat i na skupinových snímcích.

310. čs. stíhací peruť na základně Manston310. čs. stíhací peruť na základně Manstonautor: Sbírka Jaroslava Popelky/kniha RAF: Místo narození Brno

O to víc Popelku mrzí, že někteří hrdinové západního odboje v jeho sbírce zatím tvář nemají, protože nemá žádné jejich fotografie a často už nežije nikdo, kdo by je mohl poskytnout. To se projevilo i v publikaci RAF: Místo narození Brno, kterou v roce 2017 vydal společně s archivářkou Michaelou Zemánkovou.

„Doufal jsem, že by se mi po publikaci této knihy mohly ozvat rodiny letců, jejichž fotografii stále nemám. To se bohužel nestalo. Objevil jsem ale nedávno v jednom časopise rozhovor s Paulem Millarem, který mluvil o tom, že jeho tatínek Václav Chmelař byl radiotelegrafistou u bombardovací perutě. A právě jeho podobenka mi chybí. Zkoušel jsem ho nějak přes známého kontaktovat, ale nepovedlo se,“ vysvětluje Popelka své snažení. Ze zhruba 2 450 Čechoslováků, kteří působili za války u RAF, se mu povedlo identifikovat a získat fotografii už k 2 253 z nich. (Poznámka autorky: redakci se podařilo s panem Millarem spojit a panu Popelkovi několik fotografií svého otce poskytl).

Fotografie poskytuje historikům i potomkům, kteří často na své otce nemají jedinou památku

Sběratel často své fotografie poskytuje jak historikům a badatelům, tak rodinám vojáků. „Například se mi ozvala jedna paní z Německa, že její tatínek byl mechanikem u RAF a neví ani, jak vypadal, protože zemřel při věznění v 50. letech a nezachovala se žádná jeho fotografie. Jmenoval se Silvestr Müller. Tak jsem našel asi šest jeho fotografií a poslal jsem jí je,“ upřesňuje Popelka.

I v tom tkví neskutečná hodnota sbírky a vzpomínek Jaroslava Popelky. Tím, že se o letce začal zajímat v době, kdy byli doslova nežádoucími osobami, tak pomohl uchovat mnoho cenných vzpomínek o jejich pobytu v Británii a bojovém nasazení. Svojí pílí a zájmem tak doslova suploval roli státu, pro který tito váleční hrdinové prakticky 40 let neexistovali.

Velitel 311. čs. bombardovací perutě Jindřich Breitcetl (uprostřed), 21. července 1943. Zleva navigátor Vojtěch Bubílek, radiotelegrafista Leopold Hřebačka a piloti Bohuslav Tobyška a Alois MžourekVelitel 311. čs. bombardovací perutě Jindřich Breitcetl (uprostřed), 21. července 1943. Zleva navigátor Vojtěch Bubílek, radiotelegrafista Leopold Hřebačka a piloti Bohuslav Tobyška a Alois Mžourekautor: Sbírka Jaroslava Popelky/kniha RAF: Místo narození Brno

Cestou do Anglie se setkávali s Kubišem a Gabčíkem

Do Anglie odcházeli po vypuknutí války bojovat především dvacátníci. „Ti nejstarší letci se narodili v roce 1886, takže jim bylo už 53 let, když začala válka. Ty nejmladší ročníky pak byly okolo roku 1925, ale to byli kluci, kteří bojovali třeba až na konci války. Řekl bych, že nejčastějšími roky narození bylo rozmezí let 1910 až 1920. Výjimkou nebylo, že bojovat odcházeli i muži, kteří zanechali v protektorátu manželku a děti. Z brněnských letců byl nejmladší Emil Boček, který si ještě rok přidal, aby ho vůbec do výcviku vzali,“ vysvětluje Popelka. (Poznámka: Emil Boček se narodil v roce 1923).

Při krkolomné cestě přes Polsko a Francii, případně Balkán, se budoucí českoslovenští členové britského letectva setkávali také s další významnou skupinou západního odboje – parašutisty. „Někteří zmiňovali, že se potkali například s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem v Cholmondeley, kde se shromažďovali vojáci po evakuaci z Francie. Z tohoto místa existují navíc stovky fotografií. Byl tam totiž ještě relativní klid, než vojáky rozdělili k výcviku a dalším jednotkám. Na fotografiích je vidět, že se tam pořádaly i různé zábavné akce, sportovní turnaje nebo souboje v boxu,“ dodává sběratel. Klidnější období ale netrvalo příliš dlouho.

Čeští vojáci v CholmondeleyČeští vojáci v Cholmondeleyautor: Sbírka Jaroslava Popelky/kniha RAF: Místo narození Brno

„Letci mi vyprávěli, že tam fungovala komise, před kterou každý voják předstoupil, shrnul své dosavadní zkušenosti, ať už z první republiky nebo z bojů ve Francii, a také řekl, co by chtěl dělat. Podle toho ho komise směřovala k dalšímu výcviku. Letci byli tehdy považováni za jakousi elitu, nicméně výcvik trval až dva roky. Vojáci při něm procházeli řadou testů, a pokud u některého z nich neprošli, mohli se stát třeba mechaniky, střelci, navigátory nebo jinými členy pozemního personálu,“ vysvětluje Popelka.

„Každý letec pak musel odlétat 200 hodin, tolik trval jeden turnus. Pak se mohl rozhodnout, zda si dá přestávku a stane se třeba instruktorem, nebo jestli se k létání zase vrátí. Někteří si odlétali těch 200 hodin a skončili, protože vnímali, že tak splnili svoji vlasteneckou povinnost. Těch bylo ale minimum. Většina bojovala až do konce války,“ dodává sběratel.

K výuce angličtiny vojáky motivovala i možnost seznámení. První svatby se konaly už v roce 1940

Výcvik a následné zaměření vojáka navíc ještě určovala jedna podstatná, a pro mnohé úplně nová, dovednost – znalost angličtiny. „Důstojníci se ve školách v Československu učili spíše francouzsky. Angličtina ale byla pro vojáky životně důležitá, protože letecké pokyny se udílely v angličtině. Pozemní personál, zvláště mechanici, naopak nepociťovali velký tlak, aby se naučili anglicky, často se bavili hlavně mezi sebou a k tomu jim stačila čeština. Dobrou motivací pro zvládnutí angličtiny byla pro československé vojáky ale také možnost seznamovat se s místními ženami,“ podotýká s úsměvem Popelka. A jen u seznamování neskončilo.

Svatba českého letce Čestmíra Rubringera se Sylvií Audrey Joan Langleyovou, 1. května 1943Svatba českého letce Čestmíra Rubringera se Sylvií Audrey Joan Langleyovou, 1. května 1943autor: Sbírka Jaroslava Popelky/kniha RAF: Místo narození Brno

„Byli to mladí muži a s děvčaty se nejčastěji setkávali na různých tancovačkách. Proto se není čemu divit, že první svatby se uskutečnily už v srpnu 1940. Někteří se po válce i se svými anglickými ženami pak vraceli zpět do Československa, někteří v Británii zůstali a někteří po roce 1948 emigrovali podruhé. Zvlášť pro ty britské manželky to v Československu muselo být velice těžké, především v té době po roce 1948, kdy mnoho letců navíc uvěznili a ženy tady zůstaly samy a v cizím prostředí,“ vzpomíná sběratel. Právě tolik vytoužená svoboda, za kterou neváhali bojovat a riskovat život, trvala necelé tři roky.

Ze stíhacích es se stali kopáči a asfaltéři. Mnozí se uznání už nedožili

„Když se čeští letci vrátili v roce 1945 do vlasti, dostávali zprvu různá vyznamenání a povyšovali je. Pracovali většinou dále v letectví jako různí poradci a funkcionáři. To ale trvalo jen do roku 1948, kdy je často degradovali, vyhodili a také zatýkali,“ popisuje Popelka. Z hrdinů, kteří se přičinili o svobodu, se vzhledem k nasazení na Západě rázem stali možní agenti a „imperialističtí přisluhovači“ pro které v novém režimu nebylo místo.

„Nutili je také pracovat pouze – vzhledem k jejich specializaci – v podřadných zaměstnáních. Dělali kopáče, asfaltéry, nebo hlídače. Na těchto pozicích pak většinou zůstávali až do penze,“ dodává Popelka, který se s nimi seznámil právě v této fázi jejich života. O to víc letce tehdy překvapovalo, a pravděpodobně také těšilo, že se o ně někdo zajímá, když je stát desítky let označoval jako podvratné živly, o jejichž válečných činech nebylo vhodné se vůbec zmiňovat.

Právě díky snaze Jaroslava Popelky se zachovalo mnoho svědectví o statečnosti československých letců, které dokládají i tisíce fotografií. Když se po roce 1989 o jejich osudy totiž veřejnost začala znova zajímat, často už nebyl nikdo, kdo by příběhy mohl vyprávět, protože velká část letců byla v té době už po smrti…

Kromě hrdinů bez konkrétních obličejů, kterých je ale minimum, má pan Popelka také řadu fotografií československých vojáků RAF, kteří naopak nemají jméno. Výběr těchto fotografií naleznete v galerii. Pokud byste některého z nich poznali, budeme rádi, když se ozvete na email aneta.cerna@info.cz.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud