Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Končí na ulici i v drogách. O mladé, kteří vyjdou z děcáku, se nikdo nezajímá, tvrdí dokumentaristka

Končí na ulici i v drogách. O mladé, kteří vyjdou z děcáku, se nikdo nezajímá, tvrdí dokumentaristka

S plnoletostí získají svobodu, ale většina z nich s ní neumí zacházet. V dětském domově vyrůstají ve vakuu a po jeho opuštění často ani neví, jak vyplnit složenku, nebo že by měly platit sociální a zdravotní pojištění. Děti, které jejich rodiče opustili, většinou po dovršení 18 let opouští dětský domov a přestože mají pocit, že jejich nová cesta povede už jen vzhůru, velká část z nich se naopak propadne na dno. Autorka Hana Ludvíková Muchová vytvořila unikátní časosběrný dokument Sbohem děcáku, který měl ve čtvrtek premiéru a divákům přibližuje osudy tří dětí, které měly po opuštění ústavu velké sny o vlastní budoucnosti a zjistily, že cesta k nim není vůbec přímá a jednoduchá. Film také odhaluje zásadní nedostatky v péči o tyto děti.

Režisérka, která je zároveň autorkou námětu i scénáře téměř pět let dokumentovala cestu ke skutečné dospělosti tří dětí. Zásadní zlom v jejich životech začal v 18 letech opuštěním dětského domova, jejich osudy se ale značně liší. Lukáš měl plány na kariéru v šoubyznysu jako hip hoper, Simona chtěla podstoupit změnu pohlaví a Jára si přál hlavně velkou rodinu. Jak ale můžou obstát v reálném světě, o kterém se často za zdmi dětského ústavu příliš nedozvěděli? Podle Ludvíkové Muchové by politici měli zvážit řadu reforem, které by lépe připravily obyvatele „děcáku“ na život tam venku.

Jak jste se seznámila se třemi dětmi, o kterých je Váš dokument?

Nejdřív jsem vůbec netušila, že o nich budu točit. Díky jedné neziskovce jsem se před deseti lety dostala do dětského domova v Ústí nad Labem, kde jsem děti doučovala angličtinu. Bylo mi přes dvacet, jim bylo kolem deseti. Byly to charismatické děti, ale hodně zlobily. Zpočátku bylo těžké u nich získat autoritu.

Jak se Vám to podařilo?

Měla jsem možnost je učit prožitkovou metodou, takže jsme používali videokamery. A jakmile jsem si vzala do ruky kameru, začaly mě děti nějak respektovat. A taky je to bavilo. Což bylo dobře, protože mezi charakteristiky dětí z domovů patří velmi nízká motivace k čemukoli a lhostejnost. Většina z nich studovala na zvláštních školách, když jsme je ale poznala, zjistila jsem, že jsou mezi nimi i hodně inteligentní lidé. Taky mají hodně rádi hip hop, takže jsem si k nim prostřednictvím toho, co je baví, našla cestu.

Kdy jste se rozhodla, že o nich připravíte film?

Studovala jsem FAMU a chtěla jsem psát diplomku o tom, jak děti z domovů pracují s kamerou. Mým vedoucím byl dokumentarista Vít Janeček, který mě postrčil k tomu, abych natočila film. Měla jsem navíc hroznou výhodu, protože mě děti nebraly jako režisérku, ale jako kamarádku. Takže jsem už nemusela získávat jejich důvěru, protože byly zvyklé, že si spolu tak povídáme.

Děti znáte deset let, téměř pět let jste s nimi natáčela a sledovala jejich vzestupy a pády. Měla jste někdy chuť to vzdát a dokument nedokončit?

Velice často. Občas bylo poměrně náročné se s nimi domluvit. Slíbily, že někam přijdou a budeme natáčet a nakonec tam nebyly. Já jsem už měla domluvený štáb, takže to nebylo lehké pak měnit. Navíc to, co se jim začalo dít po odchodu z domova, jsem nečekala, a také to znesnadňovalo natáčení. Oni neřešili, kdy budeme točit, řešili, co budou jíst a často třeba ani neměli telefony. To jsem si několikrát řekla, že na to nemám a přemýšlela jsem, že to nedokončím.

Jak jste tedy děti sháněla, když jste je nemohla nijak přímo kontaktovat? V dokumentu je vidět, že některé z nich se poměrně často stěhovaly.

Sháněla jsem je přes známé a skvěle také zafungoval facebook. I když třeba neměly, kde spát, tak na facebook se občas nějak dostaly. Často se stalo, že jsem jela a ani jsem netušila, jestli je vůbec potkám. My jsme jim také platili, protože mi přijde fér dát jim odměnu, když jsou součástí filmu. Takže měly i takovou motivaci, ale ani to vždycky nestačilo.

Sledujete osudy tří dětí. Byl to Váš záměr, nebo jich mělo být víc?

Původně jsme chtěli, aby jich bylo šest. Část z nich ale neustále odkládala natáčení, tak mi došla trpělivost a už jsem se je dál nesnažila kontaktovat. Dostala jsem také zpětnou vazbu od kolegů, že by bylo lepší mít těch příběhů méně, aby byly silnější. Navíc ty tři osudy se lišily a vzájemně se hezky doplňovaly.

Aktéři Vašeho filmu se několikrát dostali doslova na dno. Myslíte si, že by autor měl v těchto případech zasáhnout a pomoci, nebo spíše dokumentovat realitu a nezapojovat se?

Já si myslím, že filmař by měl do děje zasahovat. Měli jsme i takovou debatu na škole, ve které jsme řešili, zda když se člověk topí, tak bychom mu měli pomoci, nebo ho natáčet. Myslím, že je správné, aby člověk pomáhal i točil. Záleží, kdo má pak jak určenou hranici. Už kdysi jsem slyšela od sociálních pracovníků radu: Nikdy je nenechávej u sebe přespat. A připomněla jsem si to několikrát, když jsem skutečně stála před otázkou, jestli jim nemám nabídnout nocleh. Odolala jsem. Bylo to i tím, že jsem měla malé dítě. Každému z nich jsem ale udělala seznam všech kontaktů, které jim mohou pomoci, a dostali ho do ruky. Byl tam kontakt na sociálního kurátora, úřad práce, Linku bezpečí… ty nejčastější kontakty, o kterých si myslím, že by je tedy děti měly dostat už v dětském domově. Ono je dobré jim to přímo nezařizovat, aby si uvědomily, že je to najednou už na nich. A třeba Simoně to skutečně pomohlo, protože díky těm kontaktům se dostala do domova na půli cesty.

Plakát filmu Sbohem děcákuPlakát filmu Sbohem děcákuautor: Artcam.cz

Všechny tři děti během natáčení byly v situaci, kdy neměly bydlení, nebo peníze. Požádaly Vás někdy o pomoc?

Žádaly mě o pomoc a žádaly mě i o peníze. Ještě než jsem s nimi začala natáčet, tak jsem jim říkala, že se bojím, že mi pak budou volat, že stojí před mým domem a že u mě budou chtít přespat. Tak jsem jim řekla dopředu, že s tím nesmí počítat. A ony mi tvrdily, že by to nikdy neudělaly, protože mají nějakou hrdost. Často se totiž stydí požádat o pomoc. Nejčastěji mě ale žádaly o rady.

Neměla jste dilema, zda jim natáčením třeba nemůžete do budoucna uškodit?

Hodně jsem nad tím přemýšlela. Ale říkám si, že jejich realita takhle drsná je, nejde natáčet jen něco. Navíc to vše bylo s jejich souhlasem. První roky po opuštění domova jsou klíčové. Většinou si nabijí pusu, někteří se ale poučí a vyhrabou se z toho.

Dva ze tří aktérů dokumentu se zúčastnili předpremiéry. Jaké byly jejich reakce?

Simona, ze které se mezitím stal Robbie, se u toho hodně smál. Jeho reakce jsem se trochu bála, protože ve filmu byla vidět celá jeho cesta a nevěděla jsem, do jaké míry je s tím srovnaný. Ale zvládl to dobře a řekl mi, že to bylo dobré, protože to je jeho život. Jára byl spíš v šoku z toho, jak na tom ostatní byli špatně. S ostatními se po odchodu z domova nestýkal a nevěděl, jak se jim pak vedlo. Takže se spíš styděl, že jim mohl třeba víc pomoci.

Autoři časosběrných dokumentů často sledují příběhy lidí několik desetiletí. Plánujete natáčet dál, nebo se to pro Vás filmem uzavřelo?

Zatím to nechci příliš zveřejňovat. Ty příběhy ale mají velký potenciál a bylo by zajímavé pokračovat.

Děti jste sledovala v přelomovém okamžiku, když opouštěly ústavní péči. Myslíte, že by se mělo něco konkrétního změnit, aby pro ně přechod do reálného života byl snazší?

Já bych měla dokonce několik konkrétních doporučení. Do 18 let mají děti přiděleného sociálního pracovníka, ale jak jsou plnoleté, přestanou už najednou všechny zajímat. Je to ale přitom nejdůležitější období, kdy by právě někoho takového potřebovaly. Většina z nich tak spadne do jakési černé díry. Ze zákona se totiž nikdo o ně nikdo už nemusí starat. Tu díru tak vyplňují neziskové organizace. Ty ale nemůžou zastat všechnu práci, protože v některých krajích je jich málo. V Ústí nad Labem například není ani jeden dům na půli cesty, ale jsou tam dva dětské domovy. Já bych navrhla, aby každé z dětí mělo třeba od 15 do 25 let vlastního sociálního kurátora, který by je sám iniciativně jednou za tři měsíce navštěvoval. Předal by dítěti důležité kontakty a řekl by mu, co vše si musí zařídit. Děti totiž často ani neví, že mají platit sociální a zdravotní pojištění.

Sociální kurátoři ale existují už nyní…

Ano, děti mají svého kurátora, ale navštěvovat ho nemusí a on je aktivně nevyhledává. A část dětí ani neví, že někoho takového mohou vyhledat. Mají totiž obecně hrozně zábrany jít za úředníky. Sociální kurátoři mají navíc na starosti kromě dětí z domovů i vězně a drogově závislé, takže jsou zavalení prací. Ideální by bylo, kdyby existovali kurátoři specializovaní jen na děti, které opouštějí ústavní péči.

Máte i další návrhy na zlepšení?

Byla bych hlavně pro preventivní péči, aby se děti do domovů vůbec nedostávaly. Chtěla bych dostatečnou podporu a ocenění pro kvalitní pěstouny. Je totiž opravdu důležité, aby děti měly možnost vyrůstat v rodině. Když vyjdou z ústavu, tak třeba ani neznají takovou banalitu, že chleba se musí napřed někde koupit, nakrájet… To v děcáku nevidí, protože dostanou nakrájený chleba až na stůl. To se opravdu děje. Taky třeba neví, jak poslat složenku, nebo si vyzvednout něco na poště.

Myslíte, že se kvalita péče v dětských domovech liší například dle krajů? Že třeba situace ve větších městech je lepší?

Nejsem odborník a nechci generalizovat, ale myslím si, že jsou kraje, kde jsou dětské domovy více odtržené od reality a kde jsou děti hodně izolované, protože domov je třeba mimo město. Situace v jednotlivých místech se dost liší a obecně na severu Čech je neziskových organizací méně než třeba ve středních Čechách nebo v Praze, konkrétně třeba těch domů na půli cesty.

Při natáčení dokumentu jste se setkala i s vychovatelkami. Myslíte, že i na jejich práci by se dalo něco zlepšit?

Já si myslím, že dělají, co mohou, ale chyba je v systému. Jedna vychovatelka má na starost až osm dětí. V té skupince jsou třeba čtyřleté děti s patnáctiletými a osmnáctiletými. A každé má jiné problémy a požadavky. Všechny jsou ale většinou traumatizované a citově deprivované. Já si neumím představit, že bych to zvládla. Vychovatelky navíc nemají k dispozici žádného terapeuta. Nakonec to u nich tak velice snadno může vést k vyhoření. Takže by bylo vhodné zlepšit i péči o samotné vychovatele. Aby měly možnost dalšího vzdělání, supervize a služby terapeuta.

Proč podle Vás k pocitu vyhoření u vychovatelů dochází?

Podle mě je to hrozně frustrující práce. Několik let pečujete o dítě, staráte se o něj, snažíte se a ono vyjde ven a skončí špatně. Ředitelé z domovů často nechtějí, aby děti odcházely. V domově mohou zůstat klidně i několik dalších let, studovat… Ale jak je jim 18, tak už ústavy nemají žádné prostředky, aby je udržely. Problém je, že se už pak nemůžou vrátit. Já jsem zažila, jak ředitelka doslova přemlouvala jednu dívku, aby neodcházela. Ale děti mají v 18 letech většinou jiné priority a nevidí, že když by zůstaly, tak budou moci dokončit školu a dostat lépe placenou práci. Chtějí být hlavně svobodní.

Myslíte, že se reformám ústavní péče věnuje ve společnosti dostatek pozornosti?

Je to takové nevděčné téma. Voliče zajímají spíše jiné věci. Reformy se tak vždycky odsunou na vedlejší kolej, protože se řeší spíše krátkodobé cíle a změny v ústavní péči by se naplno dokázaly projevit až po letech. Když jsem začala točit dokument, tak se mluvilo o tom, že se zruší kojenecké ústavy. A stalo se to? Děje se to velice pomalu a není to vůbec systematické. Někde se ústavy ruší, jinde ne. Ale dětem v nich roky přibývají. A to nejdůležitější období v životě dál tráví za zdmi ústavů.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744