Nacisté ukradli tisíce českých zvonů. Část z nich možná stále ukrývají v Německu | info.cz

Články odjinud

Nacisté ukradli tisíce českých zvonů. Část z nich možná stále ukrývají v Německu

Rok 1942 byl pro Čechy zlomový. Nacistům se po nástupu Reinharda Heydricha v září 1941 dařilo potírat odbojové skupiny, v protektorátu platilo stanné právo a místní měli přijít o další symbol, který pro ně představoval lásku k vlasti a vlastní identitu. Vláda nařídila zabavení staletých zvonů z celé země, které měly být přetaveny na zbraně pro Wehrmacht. Pro Čechy tehdy ovšem zvony znamenaly kus národní identity, v mnoha vesnicích si je pořizovali i z veřejných sbírek a přijít o ně považovali za velkou potupu. Proto často nasazovali život, aby zvony uchránili, zakopávali je, topili v rybnících i smlouvali s nacisty. Ti ovšem stejně z českých věží sejmuli asi 12 tisíc zvonů. Zajímavé je, že některé z nich možná stále existují, ukryté ve skladech v Hamburku, odkud ovšem není možné je odvést zpět do vlasti.

„Někdy lidé stačili zvon zachránit tím, že ho sundali a ukryli, než přijela armáda. Respektive nejdříve se dělal soupis zvonů, podle kterého je následně jezdili zabavovat. Lidé zvony schovávali do rybníků, nebo zakopávali do země. Poslední z těchto zvonů jsem vykopával kolem roku 1985 na Klatovsku. Tehdy mě sám oslovil jeden starý pán, který mi řekl, že kromě něj už nikdo neví, kde ten zvon je, a než umře, tak to musí někomu říct. Přesně mě navedl na místo, kde jsme zvon skutečně vykopali, já jsem ho zrestauroval a zavěsili jsme ho zpátky na věž. Nedlouho poté ten pán skutečně zemřel,“ vypráví Petr Rudolf Manoušek, zvonař a člen známého zvonařského rodu Manoušků, který zvony do českých věží dodává už přes sto let. Právě jeho dědeček i otec byli u toho, když v roce 1942 došlo k nucené rekvizici zvonů.

Češi se zvonů nechtěli vzdát. Zakopávali je, ukrývali v seně a riskovali kvůli nim i život

„Majitelé bronzových zvonů bez rozdílu druhu a účelu, a to i zvonů nepoužitých nebo určených k prodeji, popřípadě k dodávce, jsou povinni tyto zvony podle pokynů ministerstva průmyslu, obchodu a živností sejmouti a odevzdati. Každá jiná disposice jimi jest zakázána,“ stojí v zákoně, který protektorátní vláda schválila 26. listopadu 1941. Zvony byly následně rozděleny do čtyř kategorií – A, B, C a D. Zvony A a B měly být určeny k roztavení, protože šlo dle zákona o zvony bez větší hodnoty ulité v letech 1800 – 1900. Zvony C byly cenné a řada na ně měla dojít po roztavení kategorií A a B. Zvony označené jako D byly nejcennější a měly být zachovány. Ne vždy se ovšem tato pravidla dodržovala.

Nejdříve docházelo k soupisu zvonů. Ohlašovací listy posílali vlastníci památkovému ústavu, který je následně předal ministerstvu průmyslu a obchodu. Určené zvony pak byly sejmuty a putovaly na shromaždiště do Prahy. Lidé se ale na mnohých místech rozhodli za své zvony bojovat.

Holčička se zvonem, který odlil dědeček pana Manouška, viz nápis na zvonu.Holčička se zvonem, který odlil dědeček pana Manouška, viz nápis na zvonu.autor: Archiv Petra Rudolfa Manouška

„Přijde mi neskutečné, jak byli lidé ochotní v době války za zvony riskovat vlastní život. Nedávno jsme na Domažlicku vraceli na věž zvon, který před rekvizicí uchránili tak, že ho včas sundali a ukryli na půdě chalupy. Jenže po válce také nebyla doba příznivá, přišlo znárodnění a zvon zůstal dál ukrytý v kupě sena. Mezitím kapli ve vesnici zbourali a nikoho tedy nenapadlo, že nějaký zvon chybí. Našli ho až potomci té paní, která jej schovala. Já jsem zvon zrestauroval, a když jsem ho vezl zpět do vesnice, tak to natolik povzbudilo místní, že se rozhodli kapli znovu postavit. A nyní už zvon visí opět na svém místě,“ vysvětluje Manoušek.

Podobné skrývání prý nebylo ojedinělé. Zvony se ovšem musely ukrýt ještě před soupisem a bylo nutné domluvit se s farářem, který existenci zvonu do ohlášení neuvedl a sám tak riskoval. Někde se dokonce místní pokusili s nacisty smlouvat. „Zajímavý byl také osud čtyřtunového klatovského zvonu Vondra. Můj dědeček ho v roce 1940 opravoval, protože prasknul. Když přišla doba rekvizice, tak o něj místní tak moc nechtěli přijít, že za něj Němcům nabídli různé jiné zvony z okolních vesnic, aby ho vykoupili a zachránili. A povedlo se,“ vypráví zvonař. Podle něj je možné, že se některé ukryté a zapomenuté zvony mohou ještě objevit.

„Především by se to týkalo podle mě menších zvonů třeba do 60 kilogramů, které mohli z věží snadno snést i dva lidé. Jsem přesvědčený, že se mohou ještě náhodně objevit. Už jsme našli ukryté zvony v rybníce, ve stozích a pod stodolami. Lidé občas umřeli, aniž by stačili někomu o skrytých zvonech říct, a při různých stavebních zásazích se pak objeví mnohá tajemství,“ dodává Manoušek.

Z českých věží zmizelo 12 tisíc zvonů. Staly se z nich zbraně pro Wehrmacht

Mezi lety 1941 – 1943 bylo z českých věží odebráno asi 12 tisíc zvonů. Z celého protektorátu putovaly do Prahy na shromaždiště na Maninách, kde byly na ploše zhruba 5 kilometrů čtverečních odloženy zvony kategorie A, B a C. Ty se následně nakládaly na lodě, které putovaly po Labi do Hamburku.

Zvony nakládali na lodě, které je dopravily do Německa.Zvony nakládali na lodě, které je dopravily do Německa.autor: Archiv Petra Rudolfa Manouška

„V Německu uchovávali zvony přímo tam, kam je dovezli, v přístavu Altona. I Němci tam tomu říkali Glockenfriedhof, Hřbitov zvonů. Tam zvony rozbíjeli a potom ten šrot převáželi do několika sléváren v Hamburku. Tam materiál přetavovali do takzvaných housek, to byly ingoty bronzu, které posílali na další zpracování. Nebylo to ale tak, jak se traduje, že ze zvonů dělali děla. V roce 1942 už byla děla z oceli. Bronz ale sloužil především pro výrobu zbraní a dalších součástí strojů pro armádu. K zabavování došlo hlavně proto, že zvonovina má konstantní kvalitní složení, takže nacisté nemuseli zabavený kov nijak analyzovat a mohli ho ihned použít,“ vysvětluje Manoušek.

Zvony z českých věží, které oznamovaly významné svátky, úmrtí, nebo jen prosté poledne, tak posloužily k výrobě zbraní, které následně ukončovaly životy a zabíjely nevinné. To vše ale skončilo v květnu 1945.

Ostatní země si své zvony po válce v Německu odebraly. Až na Československo

Některé české zvony zůstaly dokonce na Maninách, protože je nacisté nestačili převézt a roztavit. Tam je po válce přijely hledat i různé dobrovolné delegace z jednotlivých měst a vesnic.

„Jen malá část zvonů se po válce vrátila, jen několik stovek. Některé byly dány naší zemi jako takzvané restituční zvony. Ty se převezly hlavně do Litoměřic, kde tehdejší kolaudátor Jaroslav Dobrodinský zvony hodnotil a podle toho, jak se daly použít, se rozmísťovaly do věží. Takto jsme získali ale skutečně jen zlomek zvonů. Naopak se ví o mnoha případech, kdy lidé z různých měst a vesnic vyrazili na vlastní pěst jen s několika přáteli do Prahy a pak do Hamburku, aby své zvony hledali. Někdy je našli, někdy ne a někdy si náhradou za ně vzali jiné zvony, které tam byly k dispozici, aby měli alespoň něco. To je důvodem, proč v některých českých věžích visí původně třeba italské zvony,“ vysvětluje zvonař.

Podle studie Dobrodinského po válce zůstalo na českých věžích 13 % zvonů z předválečného počtu a na moravských dokonce pouhých 6 %. Někde se o navrácení zřejmě nesnažili, přesto ale v době nové svobody nechtěli zůstat bez zvonů.

Hřbitov zvonů v Hamburku. Vlevo celé zvony, vpravo už rozbité na menší části.Hřbitov zvonů v Hamburku. Vlevo celé zvony, vpravo už rozbité na menší části.autor: Archiv Petra Rudolfa Manouška

„Táta na období rekvizice vzpomínal dost trpce. V roce 1936 si začal stavět vlastní zvonárnu, aby se osamostatnil od dědy, a sotva ji stačil rozběhnout, už mu tam nasadili vojenský dohled a zbrojní výrobu. Doufal ale, že po válce výrobu zase obnoví, což se podařilo. Od května 1945 do února 1948 tátova zvonárna vyrobila více než 3 tisíce zvonů. Dovedete si to představit? Tisíc zvonů za rok. Bezprostředně po válce. Lidé v zemi, která prošla tolika strastmi, měli jistě mnoho jiných existenčních starostí, ale přesto se dovedli zmobilizovat a dát dohromady peníze, aby měli zvon. Byl pro ně symbolem navrácení svobody,“ dodává Manoušek.

Snaha o navrácení zvonů nicméně trvala, ačkoli byla spíše nekoordinovaná a také to může být důvodem, proč se jich do Česka dostal zpět jen zlomek. „Všechny země si své zvony odebraly po válce přímo v Hamburku. Tedy vyjma Československa, protože režim o to nestál. Tatínek mi vyprávěl, že po válce byla ustavena komise, která měla jet oficiálně zvony do Hamburku převzít, což se mělo uskutečnit na sklonku roku 1947. To už se do toho ale vložili komunisti, takže z toho sešlo. Po roce 1948 pak přišlo znárodnění, mého otce uvěznili a zvonárnu zlikvidovali,“ vysvětluje Manoušek.

Na „hřbitově“ skončilo skoro 100 tisíc zvonů. Ty české tam možná stále ještě jsou. Někdo je ale skrývá

Rok 1948 tak na dlouhou dobu přerušil veškeré snahy o získání českých zvonů, které mohly zůstat v Hamburku. Podle objevených dokladů bylo na zdejším Hřbitově zvonů za války shromážděno 96 tisíc zvonů z celé Evropy. Část z nich se zachovala neporušená. Mezi nimi pravděpodobně i ty české, které jsou tam možná dodnes.

„Asi před 20 lety jsem od jednoho člověka dostal informaci, že v Hamburku je stále sklad, kde by měly být i české zvony. Tehdy mi řekl, že jich tam bylo 500 až 600. Nicméně ten počet může být ve skutečnosti ještě větší, protože v těchto skladech kvůli úspoře místa přiklápěli menší zvony těmi většími. Já jsem tehdy do Hamburku jel i s televizním štábem a chtěli jsme o tom udělat reportáž. Tehdy nám ale titíž lidé začali lhát do kamery. Na konci našeho pobytu se ale prořekli, že byli informováni o tom, že přijedeme, a že ten sklad museli přestěhovat a nesmí nás do něj pustit,“ vysvětluje podivné okolnosti v pátrání po zvonech Manoušek. Z následného vývoje situace vypadá, že někdo zřejmě tehdy neměl zájem, aby se o zvonech mluvilo.

„Po návratu domů jsem měl také dost nepříjemností, i ze strany církve. Vyčítali mi, proč se zajímám o osud našich zvonů, když bych měl být Němcům za rekvizici vlastně vděčný, protože jinak bych neměl pro koho odlévat nové zvony. Já jsem marně vysvětloval, že jde často o zvony mých předků, a proto by to pro mě byla věc cti a nostalgie, kdybych je mohl vrátit zpět domů. Tvrdili mi, že není jednoduché ty zvony chtít zpět, protože by se muselo investovat do jejich restaurování a dopravy. Pochopil jsem, že někdo neměl zájem, aby se vrátily. Dokonce ani ta natočená reportáž se nakonec nesměla vysílat v té původní podobě,“ dodává zvonař.

Shromaždiště zvonů na pražských Maninách.Shromaždiště zvonů na pražských Maninách.autor: Archiv Petra Rudolfa Manouška

Před 17 lety se o nápravu válečných křivd snažila také postarat ženevská organizace IOM (International Organization for Migration), která nabízela možnost finančního vyrovnání za odebrané zvony.

„Dělal jsem tehdy během jednoho roku několik stovek znaleckých posudků. Jejich původní idea byla dobrá, jenže oni chtěli, abych ohodnotil zvony podle doby, kdy je rekvírovali.  A samozřejmě 5 tisíc korun v roce 1942 mělo jinou hodnotu než v roce 2000. Já jsem tehdy marně argumentoval tím, že pokud se jedná o poskytnutí náhrady, měla by nadace vyplatit takovou částku, za jakou si můžou vlastníci pořídit podobný zvon, který tam původně měli. Lidé z nadace ale velmi rychle zjistili, že těch žádostí o náhrady je více, než dokáží uspokojit. Nakonec to uzavřeli tím, že dají majitelům zvonů paušální náhradu, která představovala 1 000 euro. Já jsem faráře varoval, aby tuto náhradu nepřijímali, protože za 1 000 euro si zvon nepořídí, a to ani umíráček. Navíc ve chvíli, kdy peníze přijmou, se definitivně zříkají jakékoli možnosti požadovat jinou náhradu. Někteří si přesto peníze vzali. Tím to skončilo a považuje se to za uzavřené,“ popisuje dosavadní konec historie ztracených zvonů Manoušek, který je kromě pokračovatele slavného rodu také soudním znalcem, který se specializuje na kampanologii.

Kdo nechce, aby se zvony vrátily domů?

„Možná někdo kalkuluje s tím, že umřou všichni pamětníci a na zvony se zapomene. Mají velkou historickou hodnotu, a proto mohou lákat i sběratele. Pokud jsou ty zvony prokazatelně z Česka a nejsou zavěšené na věžích, proč mají trávit další desetiletí někde ve skladu? Proč by se neměly vrátit? Argumentace, že je to vyloučeno česko-německou deklarací, je podle mě nesmysl,“ domnívá se Manoušek, který se stále nevzdal myšlenky, že by zvony svých předků mohl dostat zpět do Česka do věží, kam patří.

„Svědci, kteří mi o skladu zvonů řekli, jsou dnes bohužel už mrtví. Podle nich byly zvony ve skladu celé, nepoškozené. A i kdyby byly poškozené, tak by se daly opravit, protože u těchto historických originálů to stojí za to. Navíc restaurovat zvony mě baví. Hřeje mě pocit, že můžu vrátit do života zvon, který vzniknul třeba před 500 lety a prožil různé historické zvraty. Některé zvony za těch několik posledních století už viděly tolik, že je možná dobře, že nemohou vyprávět,“ uzavírá Manoušek.  

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud