„Ne všichni se k nám chovali jako k lidem.“ Nacisté jim zapálili dům, zkázu rodiny dokončili čeští kolaboranti | info.cz

Články odjinud

„Ne všichni se k nám chovali jako k lidem.“ Nacisté jim zapálili dům, zkázu rodiny dokončili čeští kolaboranti

„Když jsem dělala pojišťovačku, chodila jsem po bytech a sepisovala smlouvy. V Lošticích jsem několikrát viděla, že měli lidé vystaveny věci po Židech. Říkala jsem si, že je možná dostali k opatrování. Ale proč si je přivlastnili, když se skoro nikdo z místních Židů nevrátil? Nic z toho nemohli potřebovat, byly to věci jen k modlitbám,“ vyprávěla Alžběta Dostálová v rozhovoru pro projekt Zmizelí sousedé.

Dne 22. června 1942 bylo z Loštic deportováno do terezínského ghetta 59 lidí – většinou byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech. Alžběta Dostálová je ze smíšeného manželství a její vzpomínky přibližují Příběhy 20. století.

Alžběta se narodila 11. října 1936 v Horních Studénkách nedaleko Šumperka jako první ze šesti dětí manželů Morgensternových. Otec Richard byl Žid, matka Alžběta Češka.

V Horních Studénkách žili Morgensternovi do roku 1942, kdy museli Alžbětini prarodiče z otcovy strany – Julius a Laura Morgensternovi – nastoupit do brněnského transportu do ghetta Terezín. Před odjezdem syna varovali, aby se ze „své“ obce raději odstěhoval a pronajali mu dům ve Vlčicích u Loštic, na hranicích protektorátu.

Morgensternovi starší se již nevrátili, nacisté je ještě téhož roku deportovali do Polska, Julius zemřel ve Varšavě a Laura v Ostrowě (k obětem holocaustu patří i další členové početné rodiny).

Hořící dům

Alžběta s rodiči a sourozenci žila ve Vlčicích na kraji Loštic proslulých výrobou olomouckých tvarůžků. Před deportací rodinu chránilo smíšené manželství, museli však nosit židovskou hvězdu, děti nesměly do školy, učení jim tajně vozil domů ředitel Pokorný.

Alžběta vzpomínala, že když z Loštic odváželi Židy, rodiče ji varovali, aby si dávala pozor a „nezamíchala se mezi děti určené do transportu“. Když transport odjel a Morgensternovi zůstali, dávala jim část místních najevo nelibost: „Ne všichni se k nám chovali jako k lidem...“

O Velikonocích roku 1943 jim mladí nacisté zapálili dům: „Byli to dva chlapi, jeden byl syn německého četníka z Loštic a bylo mu asi 18-20 roků. Rodiče nezachránili vůbec nic.“ Starosta Loštic poté zařídil Morgensternovým ubytování v někdejším ghettu.

Na podzim roku 1944 přijelo před dům, v němž rodina obývala jedinou místnost, malé nákladní auto: „To byli nějací mladí kluci ze Žádlovic. Měli na sobě bílé punčochy. Naložili nás, pět děcek, a odvezli. Matka se ptala, kam nás vezou. A oni odpověděli: ,My se o ně dobře postaráme.‘ To tam napište, jak se o nás dobře postarali. Byli to Češi, čeští kolaboranti. Jak byli mladí a já holka, tak jsem se na ně pěkně usmívala. Nejdřív jsme si mysleli, že jedeme na dovolenou nebo na prázdniny.“

Děti Morgensternovy pak putovaly po různých sirotčincích a posléze (až 7. března 1945) do ghetta Terezín: „Seděli jsme ve vlaku vedle sebe. Nejmladšího Pavla jsem držela v náručí. On ještě pořádně ani chodit neuměl.“

O pár měsíců dříve byl deportován i jejich otec Richard Morgenstern, nejdřív do internace v Praze na Hagiboru a posléze také do Terezína. S dětmi se tam však nesetkal. Z Terezína už tehdy neodjížděly transporty na východ, ale naopak (od 20. dubna do 6. května 1945) přicházely transporty s mrtvými a polomrtvými lidmi, které se nacisté snažili „evakuovat“ před postupujícími spojeneckými armádami.

Otec Richard později Alžbětě vyprávěl, že pracoval ve skupině vězňů, kteří vynášeli mrtvé z vagonů:„Ty, co umřeli, tak to měl on na starosti. Jak ty transporty přijížděly. On říkal, že v každým transportu bylo několik lidí mrtvých.“

INFOGRAFIKA DNE: GestapoINFOGRAFIKA DNE: Gestapoautor: INFO.CZ

Terezín na konci okupace

Sourozenci Morgensternovi byli v ghettu rozděleni: „Já měla v náručí Pavla, kterému bylo něco přes rok, Marie vedla tříletého brášku. Přivezli nás do Terezína, vyrvali mi Pavla a oddělili nás. Já jsem zůstala s Marií v Kinderhausu. Tam byla světnice pro 30 nebo 40 dětí, u každé zdi stály vždy tři postele nad sebou, uprostřed byl dlouhý dřevěný stůl.

„Nenáviděla jsem tam jídlo. Dávali nám cosi mezi kroupami a hrachem, bylo to hodně osolené. Dávka stačila sotva na přežití. Ráno hrnek černé kávy, někdy mléko, chleba, někdy marmeládu. A mluvilo se tam v němčině. Byla tam různá děcka, Slováci, maďarský děti, všechno dohromady. My jsme si nerozuměli. Některé děti si mezi sebou vůbec nerozuměly.“

Od lékaře, který pocházel od Bouzova, se desetiletá Alžběta za pár dní dozvěděla, kde jsou její sourozenci a že její rodiče žijí.

Půjdeme domů

8. května 1945 se v Terezíně objevily první sovětské tanky. Němci ghetto už předtím opustili, panoval zmatek, děti se ocitly bez dozoru. Alžběta se sestrou Marií se rozhodly, že se na vlastní pěst vrátí domů:

„Na konci nás tam nechali dva dny bez jídla. Nikdo nám nic neřekl. A moje sestra měla nápad: ,Pojď, utečeme do Loštic!‘ Tak si to představte, vždyť my jsme ani nevěděly, kde jsme. Dovedete si představit takové malé děti, že jdeme pěšky z Terezína do Loštic? A utekly jsme. Byla tam velká vrata, u naší budovy, a pak takové malé dveře, nezamčené… Venku jsme viděly chaos, všichni plakali a hodně se nadávalo.

Paměť národa
Vyprávění Alžběty Dostálové-Morgensternové zaznamenali lidé z neziskové organizace Post Bellum pro sbírku Paměť národa, z níž vychází rozhlasový cyklus Příběhy 20. století. Vzpomínky lidí s pozoruhodnými životními příběhy dokumentuje Post Bellum díky Klubu přátel Paměti národa. Ten sdružuje přes dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými příspěvky. Podpořte Paměť národa i Vy. Vstupte do Klubu přátel nebo si nakupte vánoční dárky v e-shopu Paměti národa. Moc děkujeme a přejeme krásné svátky.

Přes park jsme došly k silnici, kde jezdily tanky a obrněná auta. Stály jsme u silnice, vojáci házeli lidem konzervy a nějaké další věci, my jsme sbíraly sušenky a snad bonbóny, a to jsme celý den jedly. A pak se stmívalo, tak jsme se uložily na jedné lavičce. Nikdo si nás nevšímal, každý se staral sám o sebe. Tak jsme se toulaly den a další den, dva tři dny, už nám bylo smutno. Už jsme obě dvě brečely, že nevíme co a jak, čí jsme, kam půjdem a co s náma bude.“

 

Dívky naštěstí nedošly daleko, chodily po Terezíně a nejbližším okolí ghetta, a tak je za pár dní šťastnou náhodou našel otec. Ukázalo se, že další tři z jeho pěti dětí byly mezitím rozvezeny na různá místa (není přesně jasné, zda do ozdravoven, do rodin nebo dětských domovů). Richard Morgenstern později objevil syna Petra v České Kamenici a syna Jaroslava v Olešnici. Nejmladší Pavel se vrátil domů až po dvou letech, našel se až podle evidenčního čísla, byl již v adopci a měl nové jméno.

V roce 1947 se rodina přestěhovala z Loštic do Mohelnice a otec požádal o změnu jména, z Morgensternových se stali Malinovi. Richard prý přemýšlel o odchodu do Izraele, ale jeho žena a její rodina to razantně odmítly.

Alžběta Dostálová říká: „Dodnes nevím, kam kdo z rodiny přesně patří. Po válce se o to rodiče dosti hašteřili. Maminčina strana z nás chtěla udělat křesťany a můj táta zase chtěl, aby z nás byli Židé.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna brzo ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Články odjinud