Nemá smysl umírajícím dětem lhát. Poznají to. Psycholog radí rodinám, jak mluvit o smrti

Aneta Černá

„Vůbec to nepřivolávej! O tom se nemluví, na to jsi mladej,“ reagují často rodiče na své děti, pokud se někdy náhodou zmíní o tom, co by bylo, kdyby zemřely. Není to sice obvyklé téma hovorů, přesto na ně může dojít, a v tu chvíli většina lidí nechce nic slyšet a má dojem, že když bude smrt ignorovat, možná úplně zmizí. Lidé o umírání mluvit nechtějí. V případě komunikace s umírajícím jim to ale naopak může ještě víc uškodit. „Někdy příbuzní hrají takovou hru. Umírajícímu říkají, že všechno bude dobré a že se uzdraví. Pak jdou do vedlejšího pokoje a tam pláčou. A pacient, který si vážnost svého stavu uvědomuje, je v depresi z toho, že nechce zklamat svoji rodinu, která věří tomu, že se uzdraví. Takže když se o smrti nemluví, tak to někdy působí větší tenzi, než když se věci řeší otevřeně,“ vysvětluje ředitel Centra paliativní péče a psycholog Martin Loučka v rozhovoru pro INFO.CZ.

Více než tři čtvrtiny Čechů by si přály zemřít doma. Ve skutečnosti ale v rodinném prostředí umírá jen zlomek nemocných. Jejich rodiny mohou mít strach, zda péči zvládnou, pro jiné může být umírání tabu, kterému se chtějí vyhnout. Těm, kteří se odváží doprovodit své blízké sami, pomáhají domácí hospice. Ty se starají nejen o umírajícího, ale poskytují i psychologickou péči pozůstalým. 35letý psycholog Martin Loučka, který spolupracuje také s hospicem Cesta domů, pomáhá vyprovázet na poslední cestě umírající seniory, ale i nevyléčitelně nemocné děti.

„Většinu seniorů v nemocnicích nikdo nenavštěvuje,“ tvrdí dobrovolnice, která chodí pomáhat do LDN

sinfin.digital