Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Oteplí se a bude líp. O lední medvědy se bát nemusíte, uklidňuje český klimaskeptik

Oteplí se a bude líp. O lední medvědy se bát nemusíte, uklidňuje český klimaskeptik

„Lidstvo mělo vždy problémy, když se klima ochlazovalo, nikoli oteplovalo,“ tvrdí jeden z předních českých klimaskeptiků a autor webu klimaskeptik.cz Vítězslav Kremlík. Nepopírá, že teplota na planetě skutečně stoupá, spolu s dalšími se ale pře o sílu oteplení. Klimatologové podle něj totiž některá data záměrně upravují.

Kremlík dlouhodobě publikuje články na svém blogu i na webu. Tam shromáždil sérii grafů, odkazů a příběhů, které mají podložit jeho teorii, že „alarmisté“, jak říká oponentům, nemají pravdu a Zemi z hlediska klimatu nehrozí katastrofa.

„Studoval jsem historii a zajímala mě otázka, proč dochází ke stěhování národů. Když si uděláte časovou osu, zjistíte, že k tomu dochází relativně pravidelně každých pár století. Dospěl jsem k názoru, že k tomu většinou přispěje nějaká změna klimatu. Nejčastěji, že se ochladí, je sucho a zemědělcům a pastevcům to dělá problémy. Proto se dají do pohybu a pak už je to jako domino,“ popisuje Kremlík, co ho jako člověka z jiného oboru přivedlo ke klimatickým změnám.

„Vyšlo mi, že lidé měli problém s ochlazením, nikoli s oteplením. Když jsem pak zaznamenal mánii, že oteplování je katastrofa, překvapovalo mě to. Připadalo mi, že alarmisté falšují dějiny a obracejí vše naruby,“ dodává.

Na webu uznáváte, že se planeta otepluje. Připouštíte i vliv skleníkových plynů. Probíhá tedy podle klimaskeptiků globální klimatická změna?

Klimatická lobby dezinformuje veřejnost, když označuje klimaskeptiky za popírače změny klimatu. To není pravda. Neznám žádného, který by popíral, že se klima mění. Ani nepopíráme, že k tomu skleníkové plyny přispívají. Ale nemyslíme si, že většina oteplení za posledních sto let byla zapříčiněná skleníkovými plyny.

A čím tedy?

Přírodními faktory. V posledních staletích jsme tu měli tzv. malou dobu ledovou. Ta v 19. století skončila, sluneční aktivita stoupla a oteplilo se. Vracíme se na teploty, které jsme tu měli ve středověku.

Jakou měrou k tomu přispěl člověk?

Nemyslím, že to umíme vyčíslit. O tom je ten spor. Klimaskeptici si myslí, že můžeme za méně než polovinu oteplení za posledních padesáti let. Alarmisté se domnívají, že za více. Jsou někteří, kteří tvrdí, že můžeme za sto procent.

Když se zdvojnásobí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, mělo by se globálně oteplit v průměru asi o jeden stupeň. V klimatu jsou ale různé zpětné vazby, které to mohou zesílit či zeslabit. My si myslíme, že spíše fungují negativní zpětné vazby, takže očekáváme oteplení o jeden stupeň nebo méně.

Nebojíte se negativních dopadů globální změny?

Naše historická zkušenost je, že oteplení je dobré. Ochlazení byl vždycky průšvih. Když se ochladí, zemědělcům se zkrátí vegetační období a mají nižší úrodu. To se dá vysledovat v historických datech, stoupají pak ceny potravin.

Různé studie děsí lidi, že se kvůli oteplování zhorší situace nějakého živočicha či rostliny. Myslí tím, že se opět — jako po milionté první v dějinách — posunula hranice klimatického pásu na sever či na jih, takže pro toho brouka už tu není pohostinné podnebí. Říkají, že pokud tam zůstane, vyhyne. Ano, to by třeba vyhynul, ale zvířata nejsou sádroví trpaslíci, kteří zůstanou stát na místě. Přizpůsobí se, nebo migrují.

Nyní se často mluví o případném vlivu oteplování na lední medvědy. Například na Kamčatce mají kvůli oblevě problém si opatřit potravu. Ani tady nevidíte problém?

Vždycky se najde někdo, kdo nepřežije, když se mu podnebný pás přestěhuje. Chápu, že lední medvědi jsou známý příklad, ale zrovna o ty byste se bát nemusel. Těch spíš za posledních padesát let přibylo. Za to může zákaz odstřelu a lovu. A za posledních dvacet, třicet let neubývají.

Klima v Arktidě kolísá tisíce let. Lední medvědi všechny ty výkyvy přežili. Dokonce i tučňáci na opačném pólu stále žijí, ačkoli tam už několikrát vyhynuli. Ale vždy to bylo kvůli tomu, že se ochladilo, zamrzl oceán a oni neměli přístup k potravě. Když se oteplilo, zase se ti přeživší vrátili.

Co tedy s těmi medvědy bude?

Lední medvědi i tučňáci se musí přizpůsobit tomu, že budou bydlet někde jinde. Nebo se mohou přestěhovat na pevninu. Koneckonců, kdysi dávno žádní lední medvědi nebyli. To byli původně normální hnědí medvědi, kteří se v nějaké době na Arktidu dostali a v takových brutálních podmínkách dokázali  přežít.

Medvěd se z krajiny lesů a trávy ocitl v zemi věčného ledu, kde se může živit jen rybami. A dokázal se přizpůsobit. Proč by tedy nemohl naopak přežít někde, kde bude potravy více a klima mírnější? Proto mě fascinuje, že někteří varují před jejich zkázou.

Mají tedy snahy omezovat fosilní paliva a tzv. „špinavou energii“ ve jménu boje proti klimatické změně smysl?

I ti, kteří je prosazují, přiznávají, že omezování skleníkových plynů není účinné. Vždy se svolají mezinárodní konference, naposledy v Paříži, kde se dohodne, že budeme něco snižovat. Ale ty úmluvy nejsou právně vymahatelné. Jsou to jen plané sliby.

Není problém právě v tom, že se dohody nedodržují?

I kdyby všichni dodržovali, co si nasmlouvali, zpomalí to oteplování za sto let tak o týden, možná o čtrnáct dní. I kdybychom věřili, že skleníkové plyny mají takový vliv, což si nemyslím, tak nasmlouvaná opatření v tomto objemu nebudou mít žádný podstatný efekt. Nejsou efektivní. I největší alarmisté uznávají, že ty dohody jsou jen symbolický první krok.

Jediný jejich efekt je finanční. Stojí peníze a jsou na ně navázané kruhy, pro které je to obživa, například pro firmy podnikající se solární energií. Peníze, které my utratíme, skončí v jejich kapsách. Ale na klima to žádný vliv nemá.

Co tedy navrhujete vy?

Asi nechceme, aby se tady oteplilo o sto stupňů. Pokud to oteplení bude o jeden, dva, tři stupně, není důvod s tím zápasit. Pokud bychom přesto chtěli snižovat skleníkové plyny, nelze toho docílit tím, že budeme něco zakazovat, když za to nemáme náhradu. Takže řešením by byla substituce.

Přijde mi vtipné, že nejvíce se podařilo snižovat emise skleníkových plynů ve Spojených státech — ale ne díky obnovitelným zdrojům, nýbrž zásluhou fosilních paliv. Přechodem na jiná fosilní paliva, která mají menší objem uhlíku na jednotku energie. Když nepoužíváte uhlí, ale zemní plyn, stále jsou to fosilní paliva, ale vypouštíte méně skleníkových plynů.

Na svém blogu uvádíte, že se v průběhu let a jednotlivých studií mění historická data teplot. Mluvíte dokonce o jakémsi přepisování dějin. Opravdu se s hodnotami úmyslně manipuluje? Nejde jen o úpravu výsledků měření na základě kvalitnějších technologií?

Oni vám řeknou, že to není falšování dat, ale že zjistili data nová a kvalitnější a nyní musí upravit své dříve nedostatečně přesné údaje. Ale my jim moc nevěříme a podezíráme je, že si je upravují — ohřívají — schválně.

Nemusí to být vědomé falšování. Pokud se bojí o planetu, chtějí usilovně najít nějaké informace, které by vyburcovaly veřejnost. Takže v datech toužebně hledají nějakou podporu svého argumentu.

To je jeden ze základních problémů ve vědě obecně. Pokušení vědce selektivně si vybírat, co se mu hodí a co zapadá do jeho teorie. Když něco do vaší milované teorie nezapadá, váš mozek to prostě odmítá vidět. Říká se tomu kognitivní zkreslení.

Máte pro to nějaké důkazy?

Jeden z největších skandálů byl, když britský klimatolog Keith Briffa zkoumal, jaké byly kdysi dávno teploty na sibiřském ostrově Jamal. Chtěl najít strom, jenž by byl indikátorem klimatu v minulosti. Údaje z teploměru by se v tom případě shodovaly s šířkou letokruhů stromů, což je takový přírodní teploměr. A myslel si, že když najde strom, kde to sedí ve dvacátém století, bude to dobrým ukazatelem i pro minulost.

Prohledával obrovskou databázi, ignoroval 99 procent dat, která v ní byla, a když našel stromy, které se mu hodily, zajásal a publikoval o tom článek. Jenže on si účelově vybral jen to, co zapadá do jeho teorie.

Není tenhle příklad ale zase jen výběr toho, co se hodí vám? Nemůže to být jen ojedinělý exces?

Je to možné. Ale kdo do toho vidí? Veřejnost má platit klimatickou daň, ale neumí odborně posoudit, jestli klimatologové mluví pravdu. Pokud je párkrát nachytáte při takovýchto lumpárnách, příště už jim moc nevěříte. Je to krize důvěry a věda je o důvěře. Proto máme etické kodexy, a podobně.

Myslíte, že jste schopný oslovit i stranu s opačným názorem?

Vždy jsem si myslel, že když píšu články, u kterých jsou poznámky s odkazy na vědecké studie, lidi tím spíše přesvědčím. Že uvidí, že klimatická skepse není jen názor nějaké babičky z venkova, ale že jde o fundovaný názor. Po letech jsem zjistil, že lidská psychologie bohužel funguje jinak.

Lidé bez zvláštního zkoumání akceptují tvrzení, která se shodují s jejich názorem na svět. Zato tvrzení, která jsou v rozporu s jejich světonázorem, před těmi si zacpávají uši. Nicméně nerozhodnuté přesvědčit můžete. A můžete přispět k tomu, aby lidé s podobným názorem argumentovali fundovaněji.

O kolik se planeta podle vašich dat oteplila?

Malá doba ledová probíhala od 15. do asi poloviny 19. století. Pak se začalo oteplovat. Nevěříme sice moc klimatologům, ale tohle je vidět na tom, jak se zmenšily ledovce v Alpách. Globální průměr se od té doby zvýšil asi o jeden stupeň. Ale to je globální průměr. Jsou části světa, kde se neoteplilo skoro vůbec, jinde zase více. Globální průměr musí člověk brát s rezervou.

Je podle vás klimatologie zpolitizovaná?

Politizace klimatologie je dána tím, že Organizace spojených národů přijala v roce 1992 Mezinárodní úmluvu o ochraně klimatu. Tou se státy zavázaly, že budou financovat tento výzkum a specificky tu hypotézu, že za všechno zlo na světě může oxid uhličitý.

Když člověk tímto způsobem do něčeho „nasype“ peníze, vypěstuje obrovský byznys prakticky z ničeho. Žádná vědecká konspirace není třeba, stačí k tomu prostá žádost o grant. Vědec těžko bude hledat dotace na výzkum veverek nebo solárních cyklů. Zato jsou tu spousty grantů na výzkum globálního oteplování, protože to je sexy téma. Když se tedy vědec chce uživit, musí na ten kolotoč nasednout. Upraví svůj výzkum tak, aby mohl z těchto financí čerpat a neskončil na ulici.

Politická sféra má slabost pro výzkum rizik, protože to vypadá jako společensky přínosné. Jenže když politici rozhodují, na který výzkum peníze dát a na který nedat, může to vědecký obor pokřivit. Věda je nezávislá asi jako vlak. Vlak také nikdo nebičuje, aby jel doleva nebo doprava, ale jede jen tam, kam jste mu položili koleje.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718