Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Pětina Čechů ročně prožije psychické onemocnění. Za stigmatizaci může i komunismus, tvrdí expert

Pětina Čechů ročně prožije psychické onemocnění. Za stigmatizaci může i komunismus, tvrdí expert

Rodiny se za ně stydí, přátelé se jich straní, kolegové šikanují a lékaři jim mnohdy nevěří... Lidé, kteří prodělali psychické onemocnění, musí i v 21. století čelit řadě předsudků, které jim znemožňují uzdravení, ale i další kvalitní život ve společnosti. Podezíravý postoj okolí k nemocným pramení přitom také z nedávné minulosti. „Stigmatizující postoje a chování hodně akcelerovaly ve druhé polovině 20. století za dominance socialismu a komunismu. Tehdy totiž oficiální ideologie hlásala, že komunistická společnost nemá sociální problémy a pokud nějaké má, tak jsou to rezidua kapitalismu, která zmizí s rozvojem komunismu. Důsledkem toho lidé, kteří měli nějaké problémy, byli odsouváni za zdi velkých psychiatrických ústavů a společnost žila v domnění, že člověk buď má psychické onemocnění a v tom případě patří za zeď, a nebo mu nic není a nemusí se tedy o své duševní zdraví starat. To je stejně zcestná představa jako myslet si, že když mi právě nevypadávají zuby, tak si je nemusím čistit,“ vysvětluje v rozhovoru vedoucí výzkumného programu v oddělení sociální psychiatrie Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) Petr Winkler. Na problém předsudků vůči psychicky nemocným pacientům se společně s kolegy snaží upozorňovat i prostřednictvím filmového a diskusního festivalu.

Filmový festival Na hlavu, který se uskuteční od pátku do neděle, se zaměřuje na téma duševního zdraví v širších souvislostech. Primárně jde o projekci starších i nových filmů. Ty vždy uvede odborník, který zdůrazní aspekt duševního zdraví, který se ve snímku objevuje a na který se většinou běžný divák nezaměří. „Vybíráme jak filmy klasické, minulý rok například Amadea nebo Trainspotting, tak i nové filmy, třeba S láskou Vincent, který otevírá letošní ročník festivalu,“ uvádí Winkler.

Hlavním tématem festivalu je stigmatizace psychologických pacientů a jejich rodin. Jak se předsudky vůči nim ve společnosti projevují?

Stigmatizace je fenomén, který velmi negativně ovlivňuje kvalitu života celé populace, jak lidí s duševním onemocněním, tak lidí bez něj. Je to uplatňování negativních předsudků, které vycházejí z nedostatečných a zkreslených znalostí vůči duševnímu zdraví, což vede následně k určitým postojům a jednání. Příkladem stigmatizace u lidí s duševním onemocněním je skutečnost, že většina populace si myslí, že psychicky nemocní nemohou pracovat na otevřeném trhu práce. Tato myšlenka se následně projevuje tím, že lidé, kteří hledají zaměstnance, a priori vylučují a upozaďují kandidáty, kteří mají nějakou historii duševního onemocnění a vybírají jiné kandidáty, ačkoli jsou třeba pro danou práci méně kompetentní.

Na festivalu chcete představit také iniciativu Na rovinu, jejímž cílem je právě snižovat předsudky vůči lidem s psychickým onemocněním. Jak to chcete dělat?

Tato iniciativa vznikla v rámci projektu Destigmatizace, který je jedním z reformních projektů systému psychiatrické péče. Tento projekt stejně jako iniciativa Na rovinu chce zvýšit povědomí o duševním zdraví a nemoci a tím pádem snížit stigmatizaci a diskriminaci lidí s duševním onemocněním. Pracujeme se šesti sociologickými skupinami, které jsou důležité pro kvalitu života lidí s psychologickým onemocněním – se zdravotními pracovníky, uživateli a jejich rodinami, sociálními pracovníky a dalšími. Snažíme se je dlouhodobě vzdělávat, aby měli adekvátní znalosti, oprostili se od předsudků a dokázali s touto problematikou lépe zacházet. Samotní uživatelé jsou také cílovou skupinou, protože často prožívají sebestigmaci, což je internalizované stigma, kvůli kterému se často stahují ze sociálního života, podceňují se, bojí se žádat o práci, protože myslí, že na to nemají a podobně, což dál vede ke zhoršení jejich zdravotního stavu.

Zhruba 80 % lidí závislých na alkoholu například nevyhledává žádnou odbornou péči a často si ani neuvědomují, že to, co zažívají, je regulérní psychické onemocnění.
Petr Winkler

Jak vzniká sebestigmatizace? A kdo je za ni zodpovědný? Blízcí, společnost, média…?

Jak rodina, tak jednotlivec, který trpí nějakým onemocněním, přejímají postoje, které ve společnosti panují. A když je nepřebírají, tak minimálně cítí od společnosti zpětnou vazbu, se kterou se ztotožňují. Následně se pak objevují právě sebestigmatizační myšlenky. Rodina si třeba začne vyčítat, že selhala ve výchově, a proto se u jejího člena objevilo duševní onemocnění. Nebo že za to může genetická zátěž, se kterou měli počítat. Rodiny i pacienti se pak cítí ve společnosti méněcenní, což vede k tomu, že se tolik nehlásí ke svým právům a nebojují za své zájmy. Pokud to srovnáme se skupinou jiných onemocnění, třeba s leukémií, tak vidíme, že podmínky její léčby se velmi zlepšily díky intervenci rodičovského hnutí, které je vidět a lobbuje za zájmy svých dětí. Vzhledem k tomu, že lidé s duševním onemocněním a jejich rodiny se sebestigmatizují a stydí, tak podobná hnutí u nás působí zatím jen velmi omezeně. Důsledkem toho je mimo jiné skutečnost, že systém psychiatrické péče je v současnosti vysoce podfinancovaný a do jeho rozvoje se dostatečně neinvestuje.

Kdo obecně podle Vás ve společnosti vytváří vůči psychicky nemocným lidem předsudky?

Kdybych k tomu přistoupil historicky, tak stigma zde bylo jistě již ve středověku, ale stigmatizující postoje a chování hodně akcelerovaly ve druhé polovině 20. století za dominance socialismu a komunismu. Tehdy totiž oficiální ideologie hlásala, že komunistická společnost nemá sociální problémy a pokud nějaké má, tak jsou to rezidua kapitalismu, která zmizí s rozvojem komunismu. Důsledkem toho lidé, kteří měli nějaké psychiatrické problémy, byli odsouváni za zdi velkých ústavů a společnost žila v domnění, že člověk buď má duševní onemocnění a v tom případě patří za zeď, a nebo mu nic není a nemusí se tedy o své duševní zdraví starat. To je stejně zcestná představa jako myslet si, že když mi právě nevypadávají zuby, tak si je nemusím čistit.

Pokud nás tíží nějaká historická zátěž, jak jste uvedl, myslíte si, že situace se časem bude zlepšovat?

Jsem optimista, a to ze dvou důvodů. V současné době se u nás velmi dobře rozjela reforma psychiatrické péče, která má podporu politiků i mezinárodních organizací. Druhý důvod mého optimismu pramení z globálního vývoje, kdy můžeme sledovat, že téma duševního zdraví se v posledních deseti, dvaceti letech začíná stávat prioritou. Projevuje se to tím způsobem, že nejen Světová zdravotnická organizace, ale také politici a Světová banka upozorňují na důležitost duševního zdraví. Budoucnost lidstva totiž závisí na tom, do jaké míry se dovedeme se svou psychikou vypořádat.

Když se řekne psychické onemocnění, někteří lidé si pravděpodobně představí člověka v potrhaných šatech s nepříčetným pohledem. Jak ale skutečně vypadá nemocný člověk?

Duševní onemocnění prožije každý rok zhruba pětina populace. Drtivou většinu z nich byste v davu nijak nepoznali. Nějak se zpravidla odlišují jen ti s těžšími formami onemocnění. Z té pětiny přibližně 25 % lidí podstupuje nějakou léčbu. Zhruba 80 % lidí závislých na alkoholu například nevyhledává žádnou odbornou péči a často si ani neuvědomují, že to, co zažívají, je regulérní psychické onemocnění.

Jak rozeznat depresi od pouhé „blbé nálady“?

Blbá nálada má velmi omezené trvání a zpravidla by měla být reakcí na událost, která je jasně identifikovatelná. Když ztratím peněženku, tak je asi v pořádku mít kvůli tomu blbou náladu. Když mám ale blbou náladu 14 dní a nevím proč, tak to asi není dobře.

Existují nějaké situace a události, které mohou psychické onemocnění spustit?

Vždycky je to souhra genetických predispozic, psychologických mechanismů a aktuální životní situace. Ale je jen velmi málo spouštěčů, které by se daly vinit ze spuštění nějakého konkrétního onemocnění. Když přicházela ekonomická krize, tak se zvýšil napříč celou Evropou počet sebevražd. Ekonomická krize ale nebyla jediným spouštěčem, na který ti lidé reagovali sebevraždou. To byl jen jeden z faktorů, který přispěl k tomu, že se ti, kteří k tomu měli predispozice, rozhodli vzít život.

Pokud si všimnu u svých blízkých náhlé změny nálady a mám třeba podezření, zda u nich nepropuká nějaké onemocnění, je dobré se jich narovinu zeptat, nebo naopak vyčkat, až se svěří sami?

Rozhodně je na místě se zeptat. Když vidím svého kamaráda, který má v obličeji modřiny, tak se ho přece taky zeptám, co se stalo. Psychická onemocnění by neměla být oblastí, která je tabuizovaná a o které se nemluví.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1