Články odjinud

Pivo z plevele a bez alkoholu? Před sto lety Čechům nic jiného nezbývalo

Pivo z plevele a bez alkoholu? Před sto lety Čechům nic jiného nezbývalo

Náhražka – slovo, které se za první světové války stalo jedním ze symbolů neradostného života v zázemí. Pražané se ho sice učili jen velice neochotně, ke konci války ale už byli rádi i za náhražky náhražek. Lepší než umřít hlady nebo žízní. Otevřít si v takové době hostinec či kavárnu mohl jen naprostý šílenec.

Pivo? Neutekl jste z Bohnic? Černé sice mám, ale jenom uhlí támhle u kamen. Kozel je v chlívku a ležák? To jsem tady jedině já. Kreslený vtip, na němž hostinský polehávající na kanapi vítá špatnou zprávou žíznivého hosta, vyšel na sklonku války v Humoristických listech. Pijákům piva tou dobou do smíchu nebylo – pivo bylo skutečně nedostatkovým zbožím a o předválečné kvalitě si mohli nechat jen zdát.

O moc veselejší nebyl před sto lety ani pohled do pražské kavárny. Od roku 1916 byla káva tak jako mnoho dalších komodit na příděl, což působilo její chronický nedostatek a nárůst cen na černém trhu. Kávové náhražky nebyly ničím novým, už před válkou se krom cikorky setkáváme s horkými nápoji z praženého žita, fíků nebo sušeného ovoce. Část těchto surovin se ale mezi lety 1914 a 1918 přesunula do kategorie nedostatkového zboží, a tak se na pultech objevily náhražky na druhou, náhražky náhražek. Platilo to i pro cikorii – čekankový kořen začal být na příděl, takže se prášek nastavoval třeba sušenou cukrovou řepou, které byl hlavně na začátku války naopak přebytek. I hotového cukru bylo dlouho dost, časem ho však v kavárnách nahradil sacharin, a i ten koncem roku 1917 došel. Ve výlohách kaváren se začaly objevovat nápisy: Prodej nápojů neslazených.

Mnohem víc než otázka sladidel ale, zdá se, návštěvníky kaváren koncem války trápil úplný „zákaz podávati mléko a mléčné nápoje (bílou kávu) v živnostech hostinských a výčepních“. Přístup k mléku stát přednostně zajišťoval těhotným, matkám a dětem, část hostů tak do kaváren chodila ani ne tak kvůli kávě samotné, ale spíš kvůli mléku v kávě bílé. Opatření z ledna 1918 bylo plošné, místodržitel však mohl udělit výjimky podnikům, v nichž se stravovaly nezámožné vrstvy obyvatelstva, na dobu snídaní, obědů a večeří.

S náhražkami se lidé setkávali na každém kroku, tématem číslo jedna byla válečná chlebová mouka. Jedlé kaštany, pohanka, kukuřice, proso, brambory, lebeda nebo kopřivy, to byly rostliny, se kterými se experimentovalo. Mouka se ale mohla nastavovat rovněž senem, slámou, najemno rozemletým dřevem, kůrou, lišejníky nebo dokonce krví jatečních zvířat. Veřejnost na podobné potravinářské experimenty reagovala veskrze negativně, a jak ve své studii Výmysly německých profesorů i návrat ke zkušenostem předků upozornil historik Martin Franc, měly v Čechách protesty i svůj nacionalistický podtext. „Zemí náhražek“ bylo hlavně Německo, ty byly proto vnímány jako výplod mozků „bláznivých německých učenců“. Čeští odborníci na výživu, kteří se během první světové věnovali výzkumu na tomto poli, si podle France dokonce koledovali o cejch zrádců národa.

Opatrně ostatně postupoval i kulturní historik a folklorista Čeněk Zíbrt, který koncem války vydal knihu Česká kuchyně za dob nedostatku před sto lety jako připomínku posledního velkého hladomoru po napoleonských válkách v roce 1817. Zíbrt čtenáře v úvodu upozorňoval, že se jedná pouze o výčet náhražek, se kterými v kuchyni pracovali naši předkové. Knihu berte jako kulturně-historickou studii, ne jako kuchařku, vzkazoval jim alibisticky.

Chleba se na začátku války začal ve větší míře péct také z mouky ječné, čímž se obloukem vracíme ke scéně z úvodního válečného vtipu. Ječmen, který vytrhl trn z paty pekařům, chyběl pivovarníkům. Na tenčící se zásoby piva si museli zvykat i pijáci v jiných koutech Evropy. Denní tisk přinesl senzační zprávu o sebevraždách způsobených nedostatkem piva v Bavorsku i příběh mladého Angličana živícího se stopováním pivovarských povozů. Dopoledne dával dohromady seznam hospod, před nimiž se vůz zastavil, odpoledne pak mužům ve městě prodával adresy podniků. Pivovary nemohly pokrývat poptávku, a tak se v Čechách uvažovalo o zavedení poukázek na pivo nebo takzvaných abstinenčních dnů po vzoru dnů bezmasých. V září 1916 úřady přišly s dalším drakonickým nařízením – každý host měl v hostinci nárok na maximálně dva půllitry piva, muselo se dostat na všechny.

I do konzervativního pivovarnického světa se začaly tlačit náhražky. Mluvilo se o bramborovém škrobu, kukuřici, prosu, pohance, rýži, kaštanech, fazolích, sojových bobech, lipovém květu, medu nebo pýru. Dokud byly zásoby, přidával se do várek místo sladu ve velkém také cukr, v novinách narazíme na inzeráty propagující jako náhradu na nedostatkové a nekvalitní pivo jablečný cider. „Pijme pivo z pýru, jezme kopřivy, až do toho míru nás to uživí,“ zpívalo se v satirické písničce.

Druhou z cest, jak pivovar udržet při životě, byla výroba piv s nižší stupňovitostí. Válečná čtyř až sedmistupňová piva ale ještě zdaleka nebyla dnem, symbolem trudné doby se stala pivní náhražka pivolín. Ta se na území českých zemí příliš neujala, ale obohatila češtinu o dodnes používaný výraz pro nepoživatelné řídké pivo. V pivovarech se začaly vyrábět i sodovky nebo limonády. Jak se říkalo, namazaný pod stolem mohl tehdy v hospodě skončit tak maximálně krajíc chleba. Nejvíc trpěli pivaři ve velkých městech, na venkově, kde se dal ječmen sehnat pod rukou, byla situace o něco příznivější. Vaření piva podomácku bylo sice nelegální, ale mnohde sedláci raději riskovali postih, než aby v hostinci vysedávali nad pivolínem či sodovkou.

Když už se zdálo, že nemůže být hůř, vzpomněla si na hostinské také rekviziční komise. Zrekvírováno už bylo kovové nádobí nebo věšáky, koncem války se ale úředníci začali vážně zajímat taky o cínové pivní trubky. V čem je problém? Pivo se prostě nebude točit z pípy, ale hostinský pro něj bude chodit se džbánem do sklepa. Tak jako před sto lety. Co nám zabavíte příště, kulečníkové stoly? bouřili se hostinští a restauratéři. Výborný nápad, i stará guma z karambolových mantinelů by za určitých okolností mohla být pro stát, který je už přes tři roky ve válce, velice cennou surovinou. Kulečníkové rekvizice ale nejsou na pořadu dne, „uklidnily“ úřady podnikatele koncem roku 1917.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud