Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Poprvé v životě jsem se cítil opravdu mocný. Mrazivá zpověď teenagera, který vystřílel školu plnou dětí

Poprvé v životě jsem se cítil opravdu mocný. Mrazivá zpověď teenagera, který vystřílel školu plnou dětí

V pondělí 5. března 2001 počkal tehdy patnáctiletý Andy Williams až jeho otec odjede do práce, pak otevřel jeho zásuvku se zbraněmi a ležérně hodil revolver Arminius ráže .22 do školního batohu. Přibalil ještě plyšáka jménem Spunkie; byl to můj parťák, vzpomínal později. Asi za dvě hodiny vyrázil Andy se zbraní v ruce ze školních záchodků. Dva spolužáky zabil na místě, rychle dobil zbraň a do panikařících dětí vystřílel všech 40 nábojů, které si s sebou vzal. „Bylo to poprvé v životě, co jsem se cítil doopravdy mocný,“ vzpomíná nyní.

Je to jedna z nejsmutnějších statistik, které bývají pravidelně publikovány; za posledních pět let proběhla v amerických školách průměrně jedna masová střelba týdně. Odborníci usuzují, že za alarmujícím číslem je především jednoduchý přístup ke zbraním, snaží se však odpovědět i na otázku, co stojí za přeměnou náctiletých dětí ve vraždící monstra.

„Bylo to poprvé v mém dosavadním životě, kdy jsem se cítil doopravdy mocný. Věděl jsem, že mám konečně celou situaci pevně v rukou,“ řekl později Andy Williams o střelbě ve střední škole v Santaně v Kalifornii, kterou nepřežily dvě děti; třináct dalších bylo zraněno a další si nesou psychické problémy dodnes. „Zničil mi život,“ říká například nyní Andrew Karofey, Williamsův spolužák, který podle vlastních slov po masakru skončil s posttraumatickým stresovým syndromem na drogách.

Williams patří mezi asi čtyři desítky mladistvých, kteří od roku 1990 se zbraní v ruce zabili nebo zranili na školní půdě alespoň tři lidi. Co všechny vrahy spojuje? Podle deníku Wall Street Journal několik základních charakteristik: jedná se typicky o mladé muže, o bělochy, kteří v dané škole studovali či studují. Zbraň nejčastěji získají doma, nebo od rodinných příslušníků.

„Byl jsem šikanovaný,“ snaží se Williams po letech vysvětlit svůj čin. V patnácti letech vážil Andy jen 45 kilo a měřil něco přes metr šedesát, ideální proporce, aby ho jeho vrstevníci pálili cigaretami či zapalovačem. Snažil se zapadnout, začal například navštěvovat místní skateový park. To ale vedlo jen k tomu, že mu opakovaně začali krást jeho skateboard.

Williams pocházel z neúplné rodiny; už od tří let ho vychovával jen otec, často se stěhovali. Před několika lety pak z vězení přiznal, že ho v mládí sexuálně zneužíval partner matky jednoho ze spolužáků. Tato obvinění se nicméně nepodařila prokázat.

„Cítil jsem, jako kdyby se kolem mě uzavírala bublina, jako bych měl méně a méně možností,“ snaží se Williams si dnes vybavit své tehdejší pocity. S pár falešnými přáteli, kteří ho čas od času rovněž šikanovali, chtěl nejdřív utéct do Mexika, na poslední chvíli couvnul. To vedlo k dalším posměškům. Když přinesl zbraň do školy, věděl, že cesta zpět nevede.

„Jen jsem chtěl, aby mi někdo řekl, že je to špatný nápad,“ říká nyní. Jeho přátelé ho však naopak povzbuzovali, aby neuhnul jako posledně. Williams prý jen chtěl způsobit dostatečný poplach, aby přijela policie a zastřelila ho. „Rozhodně jsem nechtěl nikoho zabít,“ zdůrazňuje.

Mezi prvními hodinami se zavřel na chlapeckých toaletách, připravil si zbraň. Když otevřel dveře, první, koho uviděl, byli Trevor a Bryan. Zatímco první jej šikanoval a neustále kradl jeho skateboard, druhý – o rok mladší - se k němu vždy choval mile. Williams zastřelil oba. „Jediná věc, která mi tehdy proběhla hlavou, byla, že pokud to nedotáhnu do konce, bude to už jen horší.“

Pak se dal na vražednou cestu po chodbách školy, vystřílel všech čtyřicet nábojů, které si s sebou přinesl, div, že žádné další oběti na životech jeho řádění již nepřineslo. Když o pár minut později přijela policie, Williams se vzdal.

Soud Williamse poslal do vězení na doživotí s možností předběžného propuštění nejdříve po padesáti letech, podle jeho sympatizantů šlo o příliš přísný trest nezohledňující jeho věk. Ve vězení se Williams před pár lety pokusil o sebevraždu; z infikovaných jehel, které používal k aplikaci heroinu se nakazil žloutenkou typu C. Přesto tvrdí, že si každé ráno snaží vzpomenout na všechny, kterým zničil jejich život. Pokud se kdy z vězení dostane, bude mu nejméně 66 let.

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1