Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Před 50 lety byla podepsána Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Před 50 lety byla podepsána Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Vůbec první mezinárodní smlouvu o omezení jaderného zbrojení podepsaly Sovětský svaz, USA a Británie v srpnu 1963. Takzvaná moskevská smlouva zakazovala jaderné pokusy v ovzduší, ve vesmíru a pod vodou. O pět let později, 1. července 1968, byla podepsána Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), která měla za cíl zabránit šíření jaderných zbraní do států, které je v té době nevlastnily. Podle smlouvy přísluší oficiální status jaderné mocnosti státům, které provedly pokusný jaderný výbuch před 1. lednem 1967. Těch bylo pět: USA, SSSR, Čína, Francie a Británie.

Členy jaderného klubu NPT zavazuje k tomu, aby jaderné zbraně či jiná jaderná výbušná zařízení nepředávali dalším zemím, ani jim nenapomáhaly při jejich vývoji. Státy bez nukleárních zbraní se podpisem smlouvy vzdaly případných snah o jejich získání. Všechny signatářské země navíc souhlasily s tím, že umožní Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) kontrolu dodržování svých závazků.

K signatářům (Rusku, USA a Británii) se hned první den připojilo 58 zemí. Podmínkou vstupu v platnost byla ratifikace třemi jadernými mocnostmi a dalšími 40 státy, což se stalo 5. března 1970. Dvě další oficiální jaderné mocnosti, Francie a Čína, se ke smlouvě připojily až v roce 1992. Signatářů smlouvy je nyní 190. Platnost Smlouvy o nešíření jaderných zbraní byla v květnu 1995 prodloužena na dobu neurčitou.

Bývalé Československo se stalo signatářem NPT v roce 1968 a ratifikovalo ji o rok později. Po rozpadu federace ke smlouvě přistoupila Česká republika a převzala veškeré závazky z ní vyplývající.

Smlouvu stále nepodepsaly například Indie a Pákistán, tedy země, které provedly několik jaderných výbuchů. V prosinci 1985 se ke smlouvě připojila KLDR, která ale od ní v roce 2003 odstoupila a v říjnu 2006 vyzkoušela svou první jadernou bombu. K dohodě se nepřipojil ani Izrael, který se sice k vlastnictví jaderných zbraní nikdy otevřeně nepřihlásil, nicméně všeobecně panuje přesvědčení, že jimi disponuje.

V souvislosti s odstoupením Spojených států od mezinárodní jaderné dohody s Íránem se z Íránu ozývají hlasy, že by země mohla odstoupit od NPT, ke které se připojila hned od jejího vzniku.

První pokusný jaderný výbuch na světě uskutečnily 16. července 1945 Spojené státy, které poté v srpnu shodily atomovou bombu na japonská města Hirošima a Nagasaki. Druhou zemí, která vyzkoušela jadernou zbraň, se stal 29. srpna 1949 Sovětský svaz. Třetí zemí byla 3. října 1952 Británie, v roce 1960 provedla svůj první jaderný pokus Francie a poslední jadernou velmocí se stala 16. října 1964 Čína.

Šestou zemí, která uskutečnila jaderný výbuch, byla v roce 1974 Indie. Neoficiální jadernou velmocí je i Pákistán, který v květnu 1998 přiznal pět podzemních jaderných pokusů v hornaté oblasti Čághaí u afghánských hranic v reakci na pět jaderných výbuchů Indie provedených 11. až 13. května téhož roku. Pákistán uskutečnil údajně dva pokusy již v 80. letech, avšak zprávy o nich vždy dementoval. Od výbuchů v roce 1998 byl s jadernými zkouškami dlouho klid, který narušila až v roce 2006 KLDR.

Moskva svůj poslední pokusný výbuch provedla v říjnu 1990, Británie v listopadu 1991 a Spojené státy v září 1992. Zatím poslední pokusné jaderné výbuchy provedly z jaderných velmocí Francie a Čína v roce 1996.

V minulosti měla jaderné zbraně nebo jaderný program řada dalších zemí. Irácký jaderný program, který začal v 70. letech 20. století, citelně zasáhl úspěšný izraelský letecký úder v roce 1981, válka v Perském zálivu v roce 1991 a léta sankcí. Po spojenecké invazi do Iráku na jaře 2003 se zbraně hromadného ničení v Iráku nenašly. V roce 2003 přiznal Tripolis, že vyvíjel zbraně hromadného ničení, a slíbil, že se zbrojního programu tohoto druhu vzdá. Výrobu několika jaderných zbraní od roku 1974 přiznal v roce 1993 jihoafrický prezident Frederik de Klerk, v roce 1990 ale byly všechny rozebrány. Také Bělorusko, Kazachstán a Ukrajina měly na svém území jaderní zbraně, po rozpadu SSSR je ale všechny vrátily Rusku.

S uvolňováním mezinárodního napětí vyhlásily v roce 1992 jaderné mocnosti na pokusy moratorium, které však bylo mnohokrát porušeno. V září 1996 přijalo VS OSN Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek (CTBT), která však dosud nevstoupila v platnost.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744