Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Před 50 lety komunisté zrušili cenzuru. Krátký nádech svobody rozjezdily pásy sovětských tanků

Před 50 lety komunisté zrušili cenzuru. Krátký nádech svobody rozjezdily pásy sovětských tanků

Demokratizační proces v 60. letech minulého století přinesl také výrazný posun ke svobodě slova. Před 50 lety, 24. června 1968, byla totiž novelou tiskového zákona zrušena cenzura tisku zavedená po únoru 1948. Toto uvolnění však mělo pouze krátké trvání, v září téhož roku, po sovětské invazi, byla cenzura opět zavedena.

Komunistický převrat v únoru 1948 rychle utlumil poválečné demokratizující tendence v oblasti svobody slova. Již v lednu 1950 se předsednictvo ÚV KSČ zabývalo návrhem tehdejšího generálního tajemníka Rudolfa Slánského na zřízení Úřadu pro kontrolu publikací. Aby byl tisk plně podřízen oficiální ideologii, zavedla tehdejší komunistická moc kontrolu hospodaření s papírem. Ještě striktnější omezení přišlo na začátku 50. let, kdy byla zavedena povinnost registrovat tiskařské a rozmnožovací stroje. Pojmu cenzor se tehdejší političtí představitelé snažili vyhnout, synonymem pro tuto funkci se stal výraz „plnomocník“.

Kontrolu nad prací žurnalistů vykonávalo nově zřízené ministerstvo informací a propagandy a také Svaz novinářů. Během stalinské éry byla také zřízena Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Cílem cenzorského úřadu byla ochrana státního, hospodářského, služebního a vojenského tajemství, a to v „obecném zájmu“ (statut HSTD z června 1955 definoval tento termín jako „další úkoly stanovené stranou a vládou“). Komunističtí cenzoři kontrolovali nejen knihy a denní tisk, jejich pozornosti neušly ani noty, mapy, obecní kroniky či dokonce cirkusová vystoupení a úmrtní oznámení. Stranou nezůstalo ani listovní tajemství - na zvláštní poště Praha 120 na pražském Senovážném náměstí byl kontrolován veškerý poštovní styk s tzv. kapitalistickou cizinou.

HSTD navíc úzce spolupracovala s Hlavní správou Státní bezpečnosti a pomáhala jí při provokacích i usvědčování. Stejně jako StB měl i cenzurní úřad síť spolupracovníků a udavačů, od ředitelů nakladatelství až po prosté občany.

Po krátkém zrušení cenzury v roce 1968 (již od roku 1967 požívaly československé noviny a časopisy faktické svobody tisku) nastoupil na scénu Úřad pro tisk a informace (ÚTI) s právem zajistit nezveřejňování informací, jejichž obsah by byl v rozporu se zájmy státu. Kontrolu tisku navíc vyžadovaly i tzv. moskevské protokoly, které byly výsledkem jednání čs. představitelů se sovětským vedením v Moskvě ze srpna 1968.

Cenzuru preventivní nahradila cenzura následná, represívní. Postihováni už nebyli autoři, ale vydavatelé. Ti se proto snažili nezaměstnávat nikoho, kdo by jim působil potíže. Pracovníci ÚTI v podstatě dohlíželi jen na to, aby strach vydavatelů a šéfredaktorů byl patřičně velký. Cenzuru po listopadu 1989 zlikvidovala novela zákona o periodickém tisku z roku 1966 přijatá v roce 1990.

Cenzura ovšem existovala i v prvorepublikovém Československu a ve své nejdrastičtější podobě i za války. Po vzniku samostatného státu v roce 1918 byly přijaty staré rakousko-uherské předpisy zaručující svobodu projevu, které ale zároveň nevylučovaly možnost státního dohledu. Ústava z roku 1920 pak fakticky poskytla prostor pro následnou cenzuru. Možnost kontrolovat svobodu tisku přitom dále rozšiřoval zákon o mimořádných opatřeních, který opravňoval vládu k zásahu v zájmu ochrany státu.

Předběžná cenzura v té době neexistovala. Cenzurní úřad dostával první výtisky novin a v případě závadného textu pověřil policii, která pak první vydání zabavovala po trafikách. Druhé vydání potom vyšlo už s bílými místy po cenzurních zásazích.

Během války kontrolovalo vydávání, rozsah, obsah či výši nákladu tiskovin předsednictvo protektorátní ministerské rady. V protektorátu byla zavedena předběžná cenzura. Tehdejší novináři doslova „nesli kůži na trh“, neboť za „nevhodný“ článek jim hrozila i smrt. Například ještě začátkem roku 1945 byli za vlastenecky laděnou kritiku koncertu České filharmonie v Českém slovu popraveni autor článku i odpovědný cenzor.

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232