Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Před 50 lety komunisté zrušili cenzuru. Krátký nádech svobody rozjezdily pásy sovětských tanků

Před 50 lety komunisté zrušili cenzuru. Krátký nádech svobody rozjezdily pásy sovětských tanků

Demokratizační proces v 60. letech minulého století přinesl také výrazný posun ke svobodě slova. Před 50 lety, 24. června 1968, byla totiž novelou tiskového zákona zrušena cenzura tisku zavedená po únoru 1948. Toto uvolnění však mělo pouze krátké trvání, v září téhož roku, po sovětské invazi, byla cenzura opět zavedena.

Komunistický převrat v únoru 1948 rychle utlumil poválečné demokratizující tendence v oblasti svobody slova. Již v lednu 1950 se předsednictvo ÚV KSČ zabývalo návrhem tehdejšího generálního tajemníka Rudolfa Slánského na zřízení Úřadu pro kontrolu publikací. Aby byl tisk plně podřízen oficiální ideologii, zavedla tehdejší komunistická moc kontrolu hospodaření s papírem. Ještě striktnější omezení přišlo na začátku 50. let, kdy byla zavedena povinnost registrovat tiskařské a rozmnožovací stroje. Pojmu cenzor se tehdejší političtí představitelé snažili vyhnout, synonymem pro tuto funkci se stal výraz „plnomocník“.

Kontrolu nad prací žurnalistů vykonávalo nově zřízené ministerstvo informací a propagandy a také Svaz novinářů. Během stalinské éry byla také zřízena Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Cílem cenzorského úřadu byla ochrana státního, hospodářského, služebního a vojenského tajemství, a to v „obecném zájmu“ (statut HSTD z června 1955 definoval tento termín jako „další úkoly stanovené stranou a vládou“). Komunističtí cenzoři kontrolovali nejen knihy a denní tisk, jejich pozornosti neušly ani noty, mapy, obecní kroniky či dokonce cirkusová vystoupení a úmrtní oznámení. Stranou nezůstalo ani listovní tajemství - na zvláštní poště Praha 120 na pražském Senovážném náměstí byl kontrolován veškerý poštovní styk s tzv. kapitalistickou cizinou.

HSTD navíc úzce spolupracovala s Hlavní správou Státní bezpečnosti a pomáhala jí při provokacích i usvědčování. Stejně jako StB měl i cenzurní úřad síť spolupracovníků a udavačů, od ředitelů nakladatelství až po prosté občany.

Po krátkém zrušení cenzury v roce 1968 (již od roku 1967 požívaly československé noviny a časopisy faktické svobody tisku) nastoupil na scénu Úřad pro tisk a informace (ÚTI) s právem zajistit nezveřejňování informací, jejichž obsah by byl v rozporu se zájmy státu. Kontrolu tisku navíc vyžadovaly i tzv. moskevské protokoly, které byly výsledkem jednání čs. představitelů se sovětským vedením v Moskvě ze srpna 1968.

Cenzuru preventivní nahradila cenzura následná, represívní. Postihováni už nebyli autoři, ale vydavatelé. Ti se proto snažili nezaměstnávat nikoho, kdo by jim působil potíže. Pracovníci ÚTI v podstatě dohlíželi jen na to, aby strach vydavatelů a šéfredaktorů byl patřičně velký. Cenzuru po listopadu 1989 zlikvidovala novela zákona o periodickém tisku z roku 1966 přijatá v roce 1990.

Cenzura ovšem existovala i v prvorepublikovém Československu a ve své nejdrastičtější podobě i za války. Po vzniku samostatného státu v roce 1918 byly přijaty staré rakousko-uherské předpisy zaručující svobodu projevu, které ale zároveň nevylučovaly možnost státního dohledu. Ústava z roku 1920 pak fakticky poskytla prostor pro následnou cenzuru. Možnost kontrolovat svobodu tisku přitom dále rozšiřoval zákon o mimořádných opatřeních, který opravňoval vládu k zásahu v zájmu ochrany státu.

Předběžná cenzura v té době neexistovala. Cenzurní úřad dostával první výtisky novin a v případě závadného textu pověřil policii, která pak první vydání zabavovala po trafikách. Druhé vydání potom vyšlo už s bílými místy po cenzurních zásazích.

Během války kontrolovalo vydávání, rozsah, obsah či výši nákladu tiskovin předsednictvo protektorátní ministerské rady. V protektorátu byla zavedena předběžná cenzura. Tehdejší novináři doslova „nesli kůži na trh“, neboť za „nevhodný“ článek jim hrozila i smrt. Například ještě začátkem roku 1945 byli za vlastenecky laděnou kritiku koncertu České filharmonie v Českém slovu popraveni autor článku i odpovědný cenzor.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744