Články odjinud

Příběhy 20. století: Vojáci zpívali koledy, muklové vařili pudink aneb Vánoce za války a v totalitě

Příběhy 20. století: Vojáci zpívali koledy, muklové vařili pudink aneb Vánoce za války a v totalitě

O Vánocích chceme být s blízkými a přáteli v hojnosti, bezpečí a teple. Ne každému se to poštěstí. Vojáci na frontách 2. světové války zpívali v zákopech koledy, klepali zimu v iglú nebo na seníku, političtí vězni v pracovních táborech fárali, stáli v zimě na nástupech, za normalizace na cele vařili pudink.

Marie Buchtová se narodila v Březnici ve zlínském okrese v roce 1931. Její rodiče za 2. světové války spolupracovali s odbojem a ukrývali partyzány. Gestapo si pro ně přišlo na první svátek vánoční roku 1942, když vycházeli na ranní mši. Otec se stihl ukrýt v lese, maminku Marii a babičku Reginu ale gestapáci zmlátili a zatkli.

Malá Marie se svými třemi sourozenci zůstala sama, nejmladší Libušce byly teprve tři měsíce – postarala se o ni sousedka, která ji přišla nakojit. Maminka s babičkou se po několika měsících vrátily z vězení, otce ale nacisté v následujícím roce zatkli a 22. června 1944 popravili v polské Vratislavi. Marie Buchtová se po válce vdala a narodil se jí syn. Vyučila se prodavačkou a až do důchodu pracovala s manželem v obchodě v Březnici.

Ján Bačík se narodil roku 1917 na Slovensku v dnes již neexistující obci Parižovice. Přes Polsko se dostal v roce 1939 do Francie, stal se vojákem cizinecké legie, po pádu Francie se přesunul přes Gibraltar do Británie. Na podzim 1944 se stal zástupcem velitele tankové čety Československé samostatné obrněné brigády, která obléhala francouzský přístav Dunkerque.

„Byl Štědrý den 1944. Představte si, nikdo ani nevystřelil. Ticho. Úplný klid. Němci byli od nás asi 800 metrů v zákopech. Najednou o půlnoci, to byl doslova šok, koukáme a oni vylezli ze zákopů. Beze zbraní. Udělali kroužek a začali zpívat německé koledy. No a naši kluci byli pohotoví hned ke všemu. Tak také vylezli a začali zpívat české koledy. Říkám vám, nepadl jediný výstřel. To nebyla válka! To byla nádhera. No a druhý den Němci stříleli jak blázni,“ popisuje Ján Bačík.

František Čuňas Stárek o sobě říká, že uměl takzvaně „sedět“. Věděl, jak si získat respekt spoluvězňů i bachařů a jak najít skuliny ve vězeňském režimu. Komunisté ho zatkli v roce 1989 a odsoudili na dva a půl roku za publikování samizdatového časopisu Vokno, které s přáteli vydával v undergroundové komunitě na Nové Vísce.

Ve vězení nebyl poprvé – už v roce 1976 strávil po procesu s The Plastic People of the Universe půl roku ve vazbě. Tentokrát si trest odpykával v Horním Slavkově. Vánoce si se spoluvězni zpestřovali vařením pudingu z pašovaného mléka, zpěvem koled a hraním na kytaru, kterou si vyrobili z dřevotřísky, násady na lopatu a drátů vypletených z ocelového lana.

Michal Kohutič se narodil jen několik dní před Vánocemi roku 1924 v Užhorodu v rodině českého sedláka. V devatenácti letech, to se psal rok 1943, prchl z maďarského pracovního tábora v Rumunsku, kam se dostal jako mladík schopný těžké práce. Chvíli se ukrýval v lesích, než ho dopadli sovětští vojáci a znovu ho uvěznili. Nakonec se dostal k československé armádě, se kterou prošel Duklou.

Právě tady zažil Vánoce roku 1944. Vyfasoval ešus plný vodky. S přáteli se opili a chtěli se jít vyspat do seníku v jedné vesnici. Celou noc je budil nářek rodící maminky: „My jsme spali v seníku a ta maminka stále vzlykala, až nad ránem se narodilo děvčátko. Jeden z nás se šel v noci vymočit. Byla tam vyšlapaná cestička sněhem, on z ní sešel a šlápl na minu. Ráno jsme ho našli roztrhaného na kusy,“ vypráví Michal Kohutič.

Jiné Vánoce na frontě zažil Alfred Bäcker, který se narodil roku 1921 v Českých Budějovicích do smíšeného manželství. Rodinu úřady považovaly z otcovy strany za německou, proto Alfred dostal povolávací rozkaz do wehrmachtu a byl s jednotkou radistů odvelen do Laponska, severní části Skandinávie. Hitler posílil finskou armádu, která válčila se Sovětským svazem.

Alfred vzpomíná, že nikdy v životě nezažil takovou zimu. V mrazech technika kolabovala a tak se neválčilo, vojáci se tísnili v iglú. On měl ovšem smůlu. Měl za úkol za každou cenu udržovat spojení mezi dělostřelectvem, štábním velením a předními liniemi, a tak se s jednotkou přesouval obrazně řečeno od jednoho iglú k druhému.

Jednou se někdo pozastavil nad jeho jménem: „Vy jste Bäcker? My tu máme také jednoho Bäckera. To jsem se podivil. Představte si: byl to můj bratr. Dostali jsme krátké volno, byly Vánoce. Zalezli jsme si spolu do iglú, popíjeli, povídali si. Tisíce kilometrů od domova, někde ve Finsku, v třeskuté zimě, vítr šlehal přes iglú a my se potkáme, živí a zdraví, a strávili jsme spolu Štědrý večer. To byly nejkrásnější chvíle mého života,“ vzpomíná Alfred Bäcker.


Svědectví pamětníků natáčí redaktoři pro projekt Paměť národa už od roku 2001. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Svoji práci redaktoři vykonávají díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Podpořte Paměť národa i Vy. Děkujeme!
 

Články odjinud