Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Senioři nemají zkušenost se svobodnými médii, proto věří dezinformacím a populistům

Senioři nemají zkušenost se svobodnými médii, proto věří dezinformacím a populistům

Důchodci mají jen tři zájmy – televizi, křížovky a rozebírání svých nemocí. Takové a podobné předsudky brání podle Jiřího Hraběte seniorům v začlenění se do společnosti a vedou je do izolace. Starým lidem pak chybí sebevědomí, mají dojem, že nikoho nezajímají, a to nahrává politikům, kteří jim slibují nesplnitelné. Jsou pak také mnohem náchylnější k přeposílání dezinformací. „U mnoha osamělých lidí je televize skutečně jediné médium, které rozhoduje o tom, jaký budou mít na některé věci názor. A když si dá někdo tři díly Soudkyně Barbary a pak Arénu Jaromíra Soukupa, tak z toho podle mě nemůže vyjít nic dobrého. Ti diváci v tom vidí ale alternativu ke světu, který je jinak zklamal a nemá o ně zájem. To je podle mě dobrý podnět pro nějakou politickou stranu, která by mohla dát těmto lidem naději a ukázat jim, že ještě mohou být úspěšní a užiteční, že někoho zajímají. Senioři to nyní necítí, a proto utíkají do náruče těm, kteří nabízí jednoduchá populistická řešení. V tom vidím ze strany politiků velký dluh,“ tvrdí ředitel obecně prospěšné společnosti Elpida, která provozuje vzdělávací a kulturní centrum pro seniory, Jiří Hrabě.

Stále se objevuje převážně u starší generace názor, že za komunistů bylo lépe. Je to podle Vás střízlivý pohled, nebo jen typ nostalgie?

Selektivní paměť samozřejmě funguje, takže si často pamatujeme jen to dobré a na to špatné zapomínáme. Pamatujeme si, že jsme byli mladí, ale už si neuvědomujete, jaké tady při tom bylo politické klima. Život v komunismu byl pro některé v něčem jednoduší, protože se nemuseli rozhodovat sami za sebe. Teď ale mnohdy zůstali sami a neví, co se sebou. Já myslím, že možná až teď třicet let po revoluci znovu zjišťujeme, v čem je dobrá síla komunity. Po roce 1989 jsme si řekli, že zrušíme všechny kluby a svazy, protože nějaké sdružování nám přišlo jako dědictví komunismu. Chtěli jsme posilovat sami sebe a naši individualitu. Ale takhle to nemůže dál fungovat.

Jaké nejčastější stereotypy se se stářím pojí?

Jeden z nejzásadnějších stereotypů je představa, že stáří je nezajímavé, že staří lidé jsou nemocní a nemají peníze. První stereotyp se dá rozbít tím, že každý člověk je originál, má za sebou nějaký příběh a i když to nemusí být někdo, kdo nějak zasáhl do historie státu, tak mohl být třeba dobrý ve své profesi a může ostatním něco předat. To, že je někdo hodně nemocný, platí asi pro 10 % lidí. Když se podíváte na ekonomickou situaci, tak životní standart seniorů roste, byť se nemůžeme rovnat západním zemím. Novináři ale logicky spíše upřednostňují negativní zprávy, a proto se v médiích objevují hlavně staří, nemocní lidé, což tuto představu o seniorech upevňuje.

Kdo pomáhá s rozvíjením a utužováním těchto stereotypů?

Lidé si pěstují předsudky sami v sobě tím, že se bojí si něco dovolit. Byl jsem třeba svědkem jedné diskuse, kdy jedna paní vyprávěla kamarádkám, že pojede do Řecka. Kolegyně kolem stolu jí ale na to začaly říkat, že měla radši vnukovi koupit kolo. Jde o to, že senioři se musí odhodlat a rozhodnout se, že chtějí dělat něco sami pro sebe a že na to mají nárok. Nešli přece do důchodu jen proto, aby tady byli pro někoho jiného jako „hlídači“, ale aby mohli dál žít svůj aktivní život. Předsudky utužují samozřejmě i politici. Ti se snaží seniory koupit především jednorázovými příspěvky, než aby se zajímali o dlouhodobé institucionální změny, které by umožnili například v závěru života zůstat starým lidem co nejdéle doma.

Jak starým lidem pomoci, aby se vymanili ze sevření předsudků?

Cesta existuje, ale bude trvat dlouho. Důležité je posilovat kritické myšlení, které se ale nedá jen tak nadiktovat, nebo vytvořit lusknutím prstů. Mottem naší organizace je „Pomáháme seniorům stát se samozřejmou, sebevědomou a respektovanou součástí naší společnosti“. Senioři totiž mají společnosti co nabídnout, ale je důležité to hledat. Naše projekty jsou mezigenerační a na jejich přípravě se podílí lidé od 18 do 85 let a snažíme se je koncipovat tak, aby zajímaly starší i mladší generaci. I pro ně je totiž tento přístup důležitý, protože jednou v této situaci budou sami. V roce 2050 by senioři měli tvořit třetinu společnosti.

„Senioři většinou nemají zkušenost s fungováním médií ve svobodném světě, a proto si myslí, že na každém šprochu je pravdy trochu. Důvěryhodnost zprávy přitom neposuzují podle zdroje informace, ale podle toho, kdo jim ten email přeposlal“
Jiří Hrabě

Se seniory jste v denním kontaktu, co je nejvíce trápí a čeho se obávají?

Často je trápí věci spojené se zdravotním stavem a také problémy týkající se ztráty životního partnera a z toho vyplývající samota. Na seniorské lince, která má číslo 800 200 007 a je zdarma, problém samoty řeší asi 50 % volajících. Ten problém přitom nesouvisí jen se ztrátou partnera, ale i s krizovou dobou přechodu do důchodu, kdy člověku skončí stereotyp a najednou je doma pořád a když si nenajde smysluplné trávení volného času, tak může začít časem sociálně okorávat a ztratí se ze společnosti. Mezi další témata patří zdraví a neutěšené rodinné vztahy. Někdo třeba dlouhá léta nekomunikuje s někým z rodiny a s blížícím se horizontem si uvědomí, že by chtěl mít čistý stůl. Chtěl by dát ty věci do pořádku a neví jak. Společně s pracovníkem na lince tak hledají nejvhodnější způsob, jak komunikaci začít. Často se nám ozývají i týraní senioři, nebo ti, kteří naletěli šmejdům a uzavřeli nějakou smlouvu, že které se nedokáží vyvázat.

Co děláte, když se ozve týraný senior? Předáváte záležitost policii?

Nemůžeme suplovat policejní složky, a pokud si to volající nepřeje, tak komunikace zůstává mezi ním a našim pracovníkem. Ten se snaží podpořit seniora v tom, aby našel sílu a problém aktivně řešil, aby třeba zmobilizoval širší rodinu, sousedy, nebo organizaci v místě, kde žije. Dokážeme také poskytnout širokou síť kontaktů v místě jeho bydliště.

Tématem posledních voleb byly i dezinformace šířené po sociálních sítích a emailech. Snažíte se se seniory v Elpidě o této problematice mluvit?

Když u nás natáčeli reportéři z pořadu 168 hodin, tak se zeptali asi stovky lidí, která tady seděla, jestli mají zkušenost s tím, že jim někdo v době před volbami poslal email, který se vyjadřoval k některému z kandidátů. Mě naprosto šokovalo, že se zvedly všechny ruce. Hoaxy fungují podle mě hlavně skrze emaily, což je fenomén, který je zatím úplně nepodchycený a pravděpodobně rozhodl i poslední prezidentské volby. V těch zprávách se objevovaly úplné nesmysly, které ale lidé nedokázali ihned ověřit. Senioři totiž většinou nemají zkušenost s fungováním médií ve svobodném světě, a proto si myslí, že na každém šprochu je pravdy trochu. Důvěryhodnost zprávy přitom neposuzují podle zdroje informace, ale podle toho, kdo jim ten email přeposlal, protože, „když mi to poslal Franta, kterého znám třicet let, tak to bude pravda, protože žádnou hloupost by mi neposílal“. My se tématu dezinformací chceme hodně věnovat ve spolupráci s dalšími organizacemi a chceme v regionech pořádat workshopy pro seniory, kde budeme ukazovat, kde se falešné zprávy objevují, jak je poznat a jak pracovat s informacemi, protože to je výbava, kterou těm lidem nikdy nikdo nedal.

Nepoučí je v tomto jejich blízcí?

Do našich kurzů lidé často chodí právě proto, že jejich příbuzní s nimi při vysvětlování nemají trpělivost. To se stává klasicky v situacích, kdy se starší člověk učí pracovat s technologií, se kterou doposud neměl zkušenost, ale jeho vnouče je v tom jako doma. Ale já mám pocit, že se to začíná už trošku obracet. Že ten brutální individualismus počátku 90. let se pomalu vytrácí ve prospěch vyššího smyslu a lidé se znova snaží stát součástí komunity.

Odráží se tento trend i ve vzrůstajícím zájmu o “adopci babiček a dědečků”, kdy rodiny hledají pomocí inzerátů náhradní prarodiče a senioři naopak rodinu s dětmi?

Ano, lidé se asi čím dál více stěhují za prací, a v místech, kde pak žijí, jim rodina chybí. Proto jsou otevření tomu, že do jejich života vstoupil někdo další, ke komu sice nemají žádnou biologickou vazbu, ale mohou si k němu vytvořit vztah. Mně se líbí, když to pak funguje na principu “já vám můžu nakoupit a vy my můžete pohlídat děti”, nebo “my vás vezmeme do divadla a vy nám zalijete kytky, když budeme pryč”. To je podle mě úplně normální, jen jsme na to kdysi zapomněli. Podle mě se časem vyvinula taková odtažitost, kdy se už bojíme zazvonit u souseda, že nám došla mouka a vajíčka, protože se neznáme a ani se třeba nezdravíme. Myslím ale, že touha po anonymitě mizí. Začínáme se více zajímat o svoje okolí a to je podle mě cesta k tomu, aby se i celá společnost začala chovat jinak.

Je podle Vás dobré se s seniory bavit o smrti? Lidé občas takové snahy ze strany svých prarodičů brzdí prohlášeními „ale babi, na to nemysli, to je ještě daleko“…

Takhle odpovídáte do doby, než získáte se smrtí osobní zkušenost a někdo vám umře. Samozřejmě je důležité o smrti mluvit, protože tím pomáháte nejen tomu člověku, ale i sobě, protože se můžete připravit na období ztráty a truchlení. Mně loni zemřel strejda, kterému bylo 55 let a měl jsem ho spíše jako staršího bratra. A bylo to pro mě hrozné, protože jsem byl u něj poslední tři měsíce ob den a byl jsem i u jeho posledních okamžiků. Vypořádal jsem se s tím tak, že v poslední fázi jeho života jsme o smrti spolu mluvili a podle mě to byla zkušenost, díky které jsem skutečně dospěl. Než tu ztrátu v dospělém věku zažijete, tak si nedokážete uvědomit, co to vlastně znamená. Do budoucna vám to pak umožní přirozeně mluvit s blízkými o tom, že lidský život je konečný a že oni mají zájem si uspořádat své věci za svého života a my bychom před jejich přáním neměli uhýbat.

„Podle mě se časem vyvinula taková odtažitost, kdy se už bojíme zazvonit u souseda, že nám došla mouka a vajíčka, protože se neznáme a ani se třeba nezdravíme. Myslím ale, že touha po anonymitě mizí. Začínáme se více zajímat o svoje okolí a to je podle mě cesta k tomu, aby se i celá společnost začala chovat jinak.“
Jiří Hrabě

Co bychom se od seniorů měli naučit?

Měli bychom se naučit, že zkušenost, a nemusí být jen pracovní, je důležitá hodnota, která člověka obohatí. A také bychom mohli převzít určitý nadhled, který senioři s věkem získávají.  Ale myslím, že to platí i opačně. I senioři by se od mladých mohli něco naučit, třeba určité drzosti. Když se podívám na mladé lidi, tak se mi libí, že nejsou zatížení vědomím, že by se měli s někým porovnávat a zapadat do nějakých tabulek, ale že si dělají věci tak, jak chtějí. Myslím, že obě generace si mají navzájem co dát.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1