Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Tady nacisté vraždili vlastence: popravy za pár minut, dvakrát týdně. 10 zajímavostí o Pankrácké sekyrárně

Tady nacisté vraždili vlastence: popravy za pár minut, dvakrát týdně. 10 zajímavostí o Pankrácké sekyrárně

Více než dva roky dopadala gilotina v Pankrácké věznici na hlavy českých hrdinů z odboje. Takzvaná Pankrácká sekyrárna sloužila mezi lety 1943 až 1945 k rychlému odstraňování odpůrců nacismu. Umírali tu muži, ženy, ale ke konci války třeba i němečtí vojáci, kteří už odmítali dál bojovat. Nacisté věznici opustili až 5. května 1945. Toto jsou hlavní zajímavosti o místě, kde tragicky skončil život stovek českých vlastenců.

Pro vlastence gilotina, pro židy železné háky

Nacisté zřídili na pražské Pankráci sekyrárnu začátkem dubna 1943. Až do konce dubna 1945 zde popravovali své odpůrce. Celkem za tu dobu sťali hlavu 1075 lidem, z toho 155 ženám. Počty obětí jsou ale ve skutečnosti mnohem vyšší. Kromě gilotiny byly totiž v místnosti ještě železné háky, na kterých nacisté usmrcovali ty, kteří si podle nich gilotinu „nezasloužili“ – například židy nebo vojenské zběhy. Údaje o počtu mrtvých, kteří zde byli oběšeni, se nedochovaly.

Popraviště vzniklo, aby mohli nacisté Čechy zabíjet efektivněji

Sekyrárna vznikla v Praze proto, že Němci už nestíhali Čechy popravovat v Drážďanech a Berlíně. Přeprava vězňů z protektorátu byla zdlouhavá, uvěznění čekali na popravu až tři měsíce. Proto se nacisté rozhodli pro zřízení popraviště v Praze, aby mohli odpůrce režimu usmrcovat rychleji a ve větším množství.

Gilotina za závěsem

Sekyrárna se nachází celkem ve třech celách Pankrácké věznice. V jedné je zasedací místnost, kde se uvězněný dozvěděl svůj osud. Tento prostor byl od popravčí místnosti oddělen černým závěsem. Po stětí kat a jeho pomocníci tělo dopravili do třetí místnosti, takzvané rakvárny, kde těla pokládali na podlahu, která se svažovala ke kanálku, kterým odtékala krev.

Poslední den odsouzených

Popravovalo se většinou dva dny v týdnu, v úterý a ve čtvrtek. Ráno přijel do věznice státní zástupce, který řekl, kteří vězni budou ten den zabiti. Těmto lidem pak zástupce sdělil obvyklou formuli: „Jménem Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině“.

Vězni pak měli čas napsat poslední vzkazy rodině a blízkým. Od 16. hodiny začaly popravy. Spoutaný odsouzený většinou ve spodním prádle předstoupil před komisi v zasedací místnosti, kde proběhla jeho identifikace a oznámení rozsudku. Kat a jeho pomocníci pak dovedli odsouzeného do vedlejší místnosti, kde jej břichem dolů položili ke gilotině. Kat Alois Weiss následně spustil ostří a odťatá hlava spadla do kovového koše. Pomocníci následně tělo svlékli a nechali jej vykrvácet nad kanálkem v rakvárně. Mrtvého pak uložili do rakve z nehoblovaných prken a odvezli ho ke zpopelnění, většinou do strašnického krematoria.

Pět lidí, dvakrát týdně. Před smrtí zpívali hymnu

Za den bylo většinou popraveno pět až šest lidí. Celý proces byl důkladně promyšlený, poprava trvala vždy jen několik minut. 4. srpna 1944 stihl proto kat za den popravit 29 lidí. Vězni popsali, že zvuk dopadání čepele gilotiny se rozléhal celou chodbou. Přesto ani v nejkritičtějších hodinách neopouštěli myšlenku vlastenectví a existuje svědectví, že při popravách v celách smrti zpívali českou hymnu.

V Brně už slavili osvobození, na Pankráci nacisté vraždili dál

Nacisté sekyrárnu využívali až do úplného konce války. Existují také doklady o tom, že těsně před kapitulací tu oběsili také německé vojáky, kteří už odmítli dále bojovat. Poslední popravy se zde uskutečnily 26. dubna 1945. Ten den rudá armáda osvobodila Brno. Praha si ale na konec války musela ještě několik dní počkat.

Kat unikl trestu. Po Československu chtěl potvrzení kvůli důchodu

České vlastence na Pankráci popravoval kat Alois Weiss. K ruce měl další pomocníky, minimálně tři byli Češi: Robert Týfa, Jan Kříž a Antonín Nerad.

Týfa a Nerad, který byl konfidentem gestapa, byli po válce odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Ostatní i s katem Weissem z Prahy uprchli. Weiss dožil v Německu, které ho odmítlo do Československa vydat. V 60. letech dokonce žádal český stát o potvrzení své služby na Pankráci, protože ji potřeboval započítat do výměry starobního důchodu.

Vězňům pomáhal hrdina „z chodby“

I sekyrárna měla svého hrdinu. Byl jím vězeň Karel Rameš. Odpykával si trest za hospodářský delikt a zastával funkci takzvaného chodbaře. Díky tomu, že se mohl po věznici pohybovat volněji, uměl zprostředkovat komunikaci mezi vězni a podařilo se mu také uschovat řadu motáků a vzkazů odsouzených. O jeho hrdinství se ale po válce nesmělo mluvit a v 50. letech byl odsouzen za údajnou velezradu. Připravoval prý rukopis o osudech politických vězňů komunismu. Karel Rameš zemřel v zapomnění v roce 1981.

Gilotinu hodili do Vltavy

Nacisté chtěli s koncem války odstranit důkazy o svém řádění na Pankráci. Proto gilotinu rozebrali a hodili do Vltavy. Do sekyrárny navíc umístili 360 kilo výbušniny a chtěli ji odpálit. Na to už ale nedošlo. Gilotinu se povedlo z Vltavy vylovit a umístit ji na její původní místo, kde připomíná hrůzy nacismu dodnes.

Komunisté přesunuli popravy na dvůr a následně do sklepa

Pankrácká věznice není pouze symbolem nacistického teroru, popravy se zde konaly i za komunismu. V 50. letech vězně věšeli na dvoře věznice. Protože ale díky osvětlení bylo zvenčí poznat, kdy se popravuje a „nepřátelští imperialisté“ tak mohli odhadovat počty zabitých, přesunuly se následně popravy do sklepa.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1