Zabil tisíce Čechů, německá justice ho neodsoudila. Nacistu zachránila tichá povaha | info.cz

Články odjinud

Zabil tisíce Čechů, německá justice ho neodsoudila. Nacistu zachránila tichá povaha

Ernst Gerke byl tichý a odtažitý muž, který se nerad fotografoval. Zároveň byl vedoucím pražského gestapa, který nařídil popravy tisíců lidí. Včetně 262 českých vlastenců, kteří pomáhali parašutistům útočícím na Reinharda Heydricha. Během dvou a půl roku, co Gerke v Praze působil, začali nacisté také vraždit hrdiny zdejšího odboje gilotinou v Pankrácké sekyrárně. Při dunivých dopadech ostré čepele tu prý vlastenci v celách zpívali českou hymnu... Právě Gerkeho uzavřenost a neochota ukazovat se na veřejnosti mu ale po válce zachránila život. A umožnila mu útěk z obklíčené Prahy.

„Gerke byl povahou introvert, citově chladný a odtažitý. Na první pohled tak vytvářel dojem, že je i zdrženlivý a ovlivnitelný. On byl ale naopak velmi iniciativní. Rozhodoval o tom, co se stane se zadrženými vězni. A na něm záleželo, zda dotyčný bude předán k soudu, do koncentračního tábora nebo propuštěn. Gerke nebyl žádným pasivním příjemcem rozkazů. Byl to iniciátor a organizátor zvýšeného teroru, který bezohledně jednal i se svými podřízenými. Byl to absolutní nacistický fanatik,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Zumr. Velitel pražského gestapa patřil k zasloužilým členům nacistické strany a pro české vlastence žádal iniciativně ty nejtvrdší tresty, které dopadaly i na jejich příbuzné.

V Polsku se podílel na likvidaci elity. Za deportace Židů dostal povýšení

Ernst Gerke se narodil 16. května 1909 ve Štětíně jako syn pozdějšího vysokého státního úředníka, takže pocházel z dobře situované rodiny. Po maturitě vystudoval práva v Göttingenu i Kielu. V roce 1930 složil úspěšně první právnickou zkoušku, o čtyři roky později pak druhou. Od roku 1930 až do podzimu 1935 postupně pracoval jako soudní asistent u vrchního zemského soudu v Kielu, na úřadě landráta v Beckumu a jako policejní referent u vládního prezidenta. V říjnu 1935 byl jmenován vedoucím gestapa v Hildesheimu.

„Gerke, stejně jako jeho předchůdce na pozici vedoucího pražského gestapa Hans-Ulrich Geschke, vstoupil do NSDAP ještě před uchopením moci nacisty, takže se počítal k takzvaným Starým bojovníkům. Na ty bylo pohlíženo jako na spolehlivou elitu uvnitř NSDAP - na rozdíl od oportunistů, kteří do strany vstoupili až po lednu 1933. Tito Staří bojovníci nosili na pravém rukávu označení V, aby bylo jejich postavení hned zřejmé. Členství v tomto prestižním klubu přinášelo řadu výhod. Projevovalo se to například při povyšování, kdy se k této skutečnosti značně přihlíželo,“ popisuje Zumr.

Od roku 1933 do listopadu 1934 byl Gerke členem SA, poté ale vzhledem k úpadku vlivu této organizace přešel do SS. V březnu 1936 se přesunul na gestapo do Elbingu ve východním Prusku a po dvou a půl letech do Chemnitzu. Osobně se účastnil invaze do Polska, kde se jako člen Operační skupiny IV podílel na likvidaci polské inteligence. „Sám tvrdil, že se tehdy vražd neúčastnil a pouze informoval skupinu o postupu fronty. Nemáme důkazy, že by se osobně podílel na zabíjení, ale vyloučit se to nedá,“ dodává historik.

V Polsku pobýval Gerke od září do listopadu 1939 a než se dostal do Prahy, stal se ještě vedoucím gestapa ve Vratislavi. „Osvědčil se tam jako velmi schopný pracovník. Podílel se značnou měrou na deportaci tamních Židů do vyhlazovacích táborů,“ vysvětluje historik. Však byl také zde za své dovednosti a vstřícný přístup k násilí povýšen na vrchního vládního radu a na SS-Obersturmbannführera. A ve schopnosti chladně odstraňovat nepřátele říše se ještě zdokonalil při své službě v protektorátu…

Po předchůdci v protektorátu převzal místo i vilu

 „V srpnu 1942 bylo rozhodnuto, že Hans-Ulrich Geschke bude uvolněn z pozice vedoucího pražského gestapa a nahradit ho měl právě Gerke. Dorazil do Prahy pravděpodobně na počátku září 1942 a v polovině měsíce se ujal funkce. Pár týdnů společně s ním pracoval ještě i Geschke, který ho seznamoval s poměry v protektorátu,“ popisuje Zumr.

Geschke byl oblíbencem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, díky čemuž jeho kariéra rychle stoupala vzhůru. Zdařený útok na kata českého národa Heydricha, který uskutečnili čeští parašutisté, ale zbavil Geschkeho jeho vlastního protektora. V Čechách byl navíc už tři roky, což byla neobvykle dlouhá doba, a proto ho měl nahradit právě Gerke, který ihned začal gestapo v protektorátu měnit dle svých představ.

Hans-Ulrich GeschkeHans-Ulrich Geschkeautor: ČTK

„Když Gerke přišel do Prahy, nebyl spokojen s organizační strukturou pražského gestapa, personální politikou ani způsobem jeho práce. Provedl proto rozsáhlou reorganizaci, kterou využil i k velkým personálním rošádám uvnitř protektorátu. Některé pražské úředníky odvelel na venkovní služebny a naopak gestapáky, kteří tam sloužili, povolal do Prahy,“ popisuje Zumr.

Ne všechny změny šly ale tak hladce a rychle, jak by Gerke chtěl. Gestapo se potýkalo celou dobu působnosti v protektorátu s nedostatkem zaměstnanců. Například šéfa gestapa v Kladně Haralda Wiesmanna, který měl prý nežádoucí blízké kontakty s místními lidmi, různé disciplinární prohřešky a rozkrádal zabavený majetek, se Gerkemu podařilo vyměnit až po více než roce.

Do Čech se Gerke přistěhoval se svoji rodinou - manželkou, synem a třemi dcerami. A také domov převzal po odcházejícím Geschkeovi, když se nastěhoval do jeho původní vily v ulici Na Zátorce 2, tedy v takzvané policejní čtvrti v Bubenči.

Čechům odepřel jakoukoli milost a nechtěl vydávat příbuzným těla zavražděných odbojářů

Gerke byl odměřený introvert. Mohl tak vytvářet dojem, že sám nemá žádný názor a je lehce ovlivnitelný, vše ale bylo jinak. Proti jakémukoli odporu se nebál tvrdě vystoupit a neznal slitování.

„Neváhal se obracet na své nadřízené. A pokud měl pocit, že jsou jejich nařízení v rozporu s jeho pojetím protektorátní politiky, nebál se proti tomu ohradit. Pokud byl nějaký český vlastenec odsouzen v Berlíně k trestu smrti, sám Gerke psal soudcům, že v případě těchto odsouzenců neexistuje žádná polehčující okolnost. A že se jim rozhodně nemá udělovat milost. Dokonce šel tak daleko, že ještě předtím, než byla osoba popravena, informoval své kolegy, že je proti, aby po popravě byla těla zemřelých vydána zpět do protektorátu,“ vysvětluje odborník. V době Gerkeho působení navíc začali nacisté odbojáře popravovat také v Praze.

Pankrácká sekýrárna těsně po válcePankrácká sekýrárna těsně po válceautor: ČTK

„Čeští vlastenci odsouzení k trestu smrti německými soudy byli v prvních válečných letech popravováni gilotinou v Drážďanech, Berlíně a Vratislavi. Vzhledem k neustálému růstu počtu odsouzených ale transporty vězňů do výše uvedených měst ´zdržovaly a prodražovaly´. Proto bylo rozhodnuto zřídit zvláštní soud (Sondergericht) a popraviště přímo v Praze, v areálu policejní věznice gestapa na Pankráci. První popravy gilotinou, kterou Gerke dobře znal ze svého působení ve Vratislavi, byly vykonány 5. dubna 1943. Poslední exekuce proběhly dokonce ještě 26. dubna 1945. Během uvedeného období bylo na Pankráci sťato nejméně 1075 osob,“ tvrdí Zumr.

O tom, kdo zemře, mohl navíc rozhodovat sám Gerke, který se stal doslova pánem Prahy. „Od září 1943 začal ve velké míře využívat takzvané zvláštní zacházení (poznámka: Sonderbehandlung), tedy mimosoudní popravy na základě rozhodnutí policie. Návrh na takové popravy musel z titulu své funkce schválit ještě vyšší velitel SS a policie v protektorátu Karl Hermann Frank, respektive říšský vůdce SS a náčelník německé policie Heinrich Himmler. Ten ovšem Frankovi rovněž v září 1943 udělil pravomoc podepisovat rozsudky i bez jeho souhlasu a Frank sám se návrhům Gerkeho na likvidaci českých vlastenců nijak nevzpouzel. Z Gerkeho se tak stal doslova žalobce, soudce i kat. Zvláštní zacházení se až na několik výjimek provádělo v Malé pevnosti Terezín. Po válce se československým úřadům podařilo prokazatelně doložit 274 vražd, ačkoliv skutečný počet zabitých a umučených v obvodu pražské řídící úřadovny Gestapa byl mnohonásobně větší,“ popisuje historik.

Gerke navíc nese přímou zodpovědnost za vraždu 262 českých vlastenců, kteří zemřeli v Mauthausenu během října 1942. Zaplatili tak za svoji pomoc parašutistům, kteří uskutečnili útok na Reinharda Heydricha. Mezi popravenými byly často celé rodiny včetně potomků.

Před koncem války nechal narychlo zavraždit vězně, kteří by pro něj mohli být nebezpeční

S blížícím se koncem zjevně prohrané války začali nacisté tušit, že o jejich zvěrstvech a praktikách by mohli detailně promluvit někteří vězni i konfidenti, kteří už nebyli v jejich službách. „Z centrály RSHA (Poznámka: Hlavní říšský bezpečnostní úřad) přišel příkaz, aby pražské gestapo vytipovalo obzvlášť nebezpečné vězně, kteří byli pro nacisty z různých důvodů nepohodlní a u nichž se předpokládalo, že budou tak jako tak odsouzeni k trestu smrti. Tito vězni, kteří byli označeni písmeny XYZ, měli být v případě vypuknutí povstání, nebo přiblížení fronty okamžitě likvidováni,“ vysvětluje Zumr.

Dne 2. května 1945 tímto způsobem nacisté v Terezíně zabili 50 vězňů, kteří mohli o válečných útrapách přinést důležitá svědectví. Na seznamu lidí určených k popravě bylo přitom 70 lidí, ale někteří vězni se při čtení svého jména prý prozřetelně nepřihlásili. A tím se zachránili. „Mezi popravenými byl i Jaroslav Fiala, největší konfidentské eso pražského gestapa, který byl zlikvidován, protože toho na své pány věděl příliš mnoho,“ dodává historik. Ještě v den vypuknutí pražského povstání chtěl Gerke odstranit nepohodlné vězně i na Pankráci.

„Gerke nelenil a okamžitě poslal asi desetičlenné po zuby ozbrojené komando do pankrácké věznice s úkolem vězně označené písmeny XYZ okamžitě odstranit. Tyto vraždy se ale naštěstí již neuskutečnily. Komando při cestě do věznice přepadli povstalci a několik jeho členů zabili a zranili. Ti nakonec s ředitelem věznice Paulem Soppou uzavřeli dohodu, že nechají dozorce v klidu odjet, pokud vězňům nijak neublíží,“ potvrzuje historik.

Lidé ho neznali, proto se mu podařilo uniknout

Kromě snahy na poslední chvíli odstranit nepohodlné ale Gerke muset také rychle přemýšlet, jak naopak zachránit vlastní život, protože až do konce války zůstal v Praze.

„Po vypuknutí povstání Gerke odjel z Petschkova paláce, kde sídlilo gestapo, ke svému nadřízenému veliteli bezpečnostní policie a SD v protektorátu Ernstu Weinmannovi do Bubenče. Po kapitulaci německé posádky v Praze se mu pak na rozdíl od Weinmanna podařilo z města vyklouznout. Měl přitom neuvěřitelné štěstí. Při pokusu o útěk byl raněn a skončil v českém lazaretu. Jelikož se ale Gerke během svého působení v Praze prozíravě vůbec neobjevoval na veřejnosti, tak jej nikdo nebyl schopen identifikovat. Z lazaretu uprchl a vydal se pěšky do Německa. Po válce sám tvrdil, že jej cestou několikrát zastavila rudá armáda. I rudoarmějcům se ho ale nepodařilo identifikovat, a tak jej propustili dál,“ vysvětluje Zumr.

Ernst GerkeErnst Gerkeautor: Archiv Jaroslava Čvančary

Gerke se tímto způsobem dostal až na sever Německa, kde se usadil. Zprvu žil pod falešným jménem, ale když měl dojem, že mu již nehrozí nebezpečí, začal v 50. letech opět používat vlastní příjmení. A přestal se skrývat. Západoněmecké úřady ho pak opakovaně vyšetřovaly kvůli jeho podílu na zvěrstvech v protektorátu, Vratislavi i na začátku války v Polsku, ale všechna řízení byla zastavena.

„Československá vláda vyvinula velké úsilí, aby do západního Německa dodala o Gerkeho vině dostatek usvědčujících materiálů. Celkem šlo o 36 svazků, které měly mnoho tisíc stran. Byly to oficiální dokumenty, které jej usvědčovaly ze zločinů, mezi nimi i výslechy přeživších vězňů a zadržených gestapáků. Nicméně, ani tak nebyla západoněmecká justice schopná Gerkeho usvědčit a odsoudit. Gerke samozřejmě svoji vinu popíral a při vyšetřování jeho zločinů v Praze dokonce odmítl vypovídat. Je očividné, že i přes usvědčující materiál zřejmě nebylo v zájmu německé justice, aby byl odsouzen,“ domnívá se Zumr.

Fanatický nacista přitom opět využil ve svůj prospěch tichou a uzavřenou povahu. „V Gerkeho prospěch navíc vypovídalo několik podřízených. Ti v zásadě zdůrazňovali jeho charakterové vlastnosti – připomínali, že byl tichý, nepřístupný introvert – aby hájili jeho obraz pouhého vykonavatele rozkazů, kterého výrazně ovlivňovalo i jeho okolí a podřízení. Ti, kteří ho měli údajně ovlivňovat, už ale v době vyšetřování Gerkeho nebyli naživu, takže nemohli nařčení popřít. Gerkeho se tak podařilo vylíčit jako neiniciativního člověka, který jen plnil rozkazy nadřízených a kterého ovlivňovali jeho podřízení, ačkoli byl pravdou úplný opak,“ vysvětluje historik.

Gerke byl chladnokrevný člověk bez morálních zábran, který má na svědomí tisíce životů. „Za jeho působení pražské gestapo zatýkalo zhruba tisíc lidí měsíčně. Dokončeno bylo ´řešení´ židovské otázky. Stovky lidí byly zavražděny na základě ´zvláštního zacházení´. Další tisíce byly zavražděny po vynesení rozsudků německými soudy, sadistickými dozorci v koncentračních táborech, policejních věznicích a v terezínském ghettu,“ potvrzuje Zumr.

I přes svoji vinu Ernst Gerke dožil v klidu a na svobodě. Zemřel 7. listopadu 1982 v 73 letech.

Fotografie pro seriál Zrůdy gestapa poskytl badatel Jaroslav Čvančara.


 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud