Zvyknout si na mír je těžké, vojáci problémy podceňují, říká zakladatelka spolku na pomoc veteránům | info.cz

Články odjinud

Zvyknout si na mír je těžké, vojáci problémy podceňují, říká zakladatelka spolku na pomoc veteránům

Už pět let pomáhá Spolek Vlčí máky válečným veteránům. „Nejdůležitější je přimět člověka, aby se stal pánem svého osudu a začal svůj problém řešit,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ jeho zakladatelka Miroslava Pašková. Vypráví mimo jiné o úskalích péče o vojáky, o tom, jak složitá může být adaptace po návratu z války nebo také, jak jí jedna inspekční cesta do Afghánistánu zbavila strachu z výšek.

Stále vás fascinuje létání vrtulníkem?

Asi narážíte na to, jak jsem se k pomoci veteránům dostala, tedy na moji zkušenost na Ministerstvu obrany. Byla jsem na inspekční cestě za našimi vojáky do Afghánistánu. Zamilovala jsem si tehdy létání vrtulníkem, kterého jsem se nejprve strašně bála. Výšky obecně mi vadily od dětství, cesty letadlem jsem vždy přetrpěla, ale z vyhlídky přesunů vrtulníkem mi bušilo srdce k nevydržení. Když jsem konečně nastoupila a Chinook se odlepil od země, zmizelo to z vteřiny na vteřinu. Od té doby výšky vyhledávám, ale vrtulníkem jsem se už proletěla jen jednou, krátce nad Prahou. 

A kdybych dnes měla znovu možnost letět do Afghánistánu, nebo jakéhokoli působiště našich vojáků, neváhala bych. Člověk se přirozeně bojí, a tak se odpoutá od poněkud přízemních každodenních starostí, uvědomí si to skutečně důležité – vlastní život a zdraví. To mi pomohlo nasměrovat se na pomoc veteránům. Do té doby jsem se v charitě angažovala, ale ve prospěch jiných skupin, například znevýhodněné mládeže nebo handicapovaných.

Věděla jste tehdy, do čeho jdete, když jste do Afghánistánu odlétala?

Zhruba jsem to tušila. Letěla jsem v rámci komunikačního odboru ministerstva s kolegyní, která tam byla již několikrát. Provázela oficiální návštěvy ministra nebo náčelníka Generálního štábu. Je ale zapotřebí si uvědomit, že když se letí na takovouto kratší inspekční cestu, není to srovnatelné s půlročním pobytem vojáků na misi. Proti tomu je to jen jako poznávací turistický zájezd. Adrenalinový, inspirativní, poučný.

To zní pěkně. Akorát to moc nejde dohromady s tím, jak jste na ArmyWebu popisovala přesuny, aby vás náhodou nezasáhly nepřátelské střely.

Dodnes se uklidňuji, že při jednom takovém vypustil vrtulník Blackhawk klamné cíle jen pro parádu. A raketový útok na základnu? Ty jsou velice časté. My jsme tam byli na začátku března, kdy býval ještě relativní klid. Když tam jezdili vojáci na letní turnusy, zažívali třeba 15 raketových útoků za den. Já zažila jeden. Rozezněly se sirény, když jsem stála frontu v jídelně, tácy létaly vzduchem, zalehlo se na zem a po pár vteřinách se běželo do krytu. To jsou zážitky, které zpětně působí komicky. Kryty jsou rozmístěny všude, aby to každý měl blízko. Kdo je zrovna ve sprše, běží tak, jak je. 

Dá se na takový režim zvyknout? Teď myslím tak moc, že vám to už přijde jako běžný stav. 

Domnívám se, že ano. Sama jsem se přepnula hned, každý musí. Spíše se tam může mezi vojáky rozvinout něco jako ponorková nemoc nebo stres z odloučení od rodiny. A co je větší problém, to je návrat zpět do Česka. Říká se tomu porucha adaptace, kdy je těžké si zvyknout na běžný mírový režim, vůbec chodit do obchodu, na poštu a podobně. Ve válce se lidé naučí velmi citlivě reagovat na určité typy zvuku, takže když se pak tady na ulici rozezní klakson nebo někomu bouchne výfuk, mohou na to reagovat až nepřiměřeně. Třeba si lehnou k zemi. 

Taková porucha adaptace trvá řádově týdny. Co je ještě horší a o čem se hodně mluví v zahraničí, ale v českých poměrech stále okrajově, je posttraumatická stresová porucha, PTSD. Ta se může dostavit až třeba s odstupem půl roku. Je to závažný psychický stav, který se musí léčit psychoterapií nebo i farmakologicky. 

Jak funguje v Česku systém pomoci pro vojáky s těmito problémy?

Pokud vojáci dál slouží v armádě, mohou využít pomoci vojenského psychologa nebo kaplana. Problém je, že vojáci nemají v psychologickou pomoc důvěru. Bojí se stigmatizace, že připustit psychickou nepohodu povede k označení za blázna. A že se to o nich dozví třeba velitel a povede to k problémům ve službě a další kariéře. Takže nezřídka dochází k podcenění a zanedbání psychických problémů, což se může později projevit jak kolapsem celého organismu, tak zhroucením sociálních vztahů. Když se voják sám o pomoc nehlásí, nikdo jej aktivně neoslovuje, je to vnímáno jako normální, ba kýžený stav. A v čem osobně vidím velké riziko, je absence monitoringu veteránů, kteří už z aktivní služby odešli.

Existuje ta obava i v případě kaplana? Tam musí platit zpovědní tajemství.

Za kaplany vojáci naopak chodí velice rádi. Kaplani s nimi na misích i na útvarech tráví hodně času a jsou populární. Problém je, že kaplan jim nemůže poskytnout odbornou pomoc, tedy mimo tu duchovní. Jen naslouchá a může člověka nasměrovat. Ve spolku jsme také měli případy klientů, které k nám nasměroval právě kaplan.

Co byl moment, který u vás spustil chuť pomáhat vojákům? A teď nemyslím misi nebo let vrtulníkem, ale konkrétní okamžik, kdy jste si řekla: „Veteráni potřebují pomoc a já se toho ujmu“.

Ten zmiňovaný Afghánistán byl takovým pracovním vyvrcholením. Já jsem měla na Ministerstvu obrany od začátku roku 2011 na starosti sociální sítě. Založit je, spravovat. Zavedla jsem velmi otevřenou komunikaci. Měli jsme na Facebooku i diskusní skupinu a vojáci začali záhy otevřeně komunikovat, bavit se o tom, co je trápí v každodenní službě, co zažívají na misích i v osobních životech. Často se obraceli na mě jako na správce. Taková facebooková linka důvěry. Se spoustou z nich jsem se dostala i do osobního kontaktu a jejich postřehy a náměty prezentovala nadřízeným. 

Paralelně s tím jsem ale pomáhala v neziskovce na podporu znevýhodněné mládeže. Pro veterány jsem se zkoušela nejprve uplatnit v již zavedené neziskovce, ale měla jsem jinou představu, jak a v čem jim pomáhat – jaksi komplexněji. S kamarády, kteří se pro věc také nadchli, jsme tedy založili Spolek Vlčí máky. Je tomu akorát pět let.

O nich budeme určitě ještě mluvit, ale přidržím se ještě těch aktivit na sociálních sítích. Stránky, o nichž jste mluvila, stále fungují?

Diskusní facebooková skupina Ministerstva obrany byla zrušena. Ministři se různě střídali. Když jsme armádní sociální sítě rozjížděli, byl ministrem Alexandr Vondra, který byl tomuto velice nakloněný a otevřený, bytostný demokrat, kterého názory řadových vojáků zajímaly a především se jich nebál. S pozdějšími ministry zájem a vůle opadaly. Facebookové stránky armády samozřejmě zůstaly, převzal je do správy Generální štáb. Na něm to vzali za dobrý konec, jsou nadále velice otevření, aktivní, jiné státní úřady by se od nich mohly učit. Spousta problematických témat se také přenesla do skupin, které zakládali sami vojáci. Některé z nich jsou jen pro schválené členy, tedy širší veřejnosti neviditelné.

Vy v podobných projektech také pokračujete? 

Ještě když jsem byla na ministerstvu, rozjela jsem portál Ozbrojené složky, o němž jsem doufala, že bude platformou pro lidi, kteří chtějí takové věci komentovat, bohužel málokdo si dá práci napsat ucelený článek. Udělali jsme k němu Facebook a máme partnerství s Armywebem, což je patrně nejsledovanější tuzemské médium zaměřené na vojenská témata. Komunikace na Facebooku funguje velice dobře, ale starají se o něj jiní lidé. Když mi něco hodně leží na srdci, napíšu článek nebo komentář. Už proto, že to na Ministerstvu obrany a Generálním štábu čtou, někdy jim asi zvedne mandle, ale tím pádem se problémy diskutují a řeší. Nemluvě o tom, kolik obyčejných lidí pak nabídne pomoc.

Název vašeho spolku evokuje akci, která se koná pravidelně 11. listopadu na Den veteránů, tedy prodej vlčích máků. Jak se podílíte na této akci?

Vlčí mák je od první světové války symbolem válečných veteránů. Když jsme zakládali spolek, tak jsme přemýšleli o názvu a došli jsme k tomu, že tam dáme tento symbol, aby bylo jasné, čím se zabýváme. Jenže to tak jasné není, protože v Česku není ta tradice natolik rozšířená. Od začátku jsme se snažili nabízet a prodávat máky do klopy, nejvíce lidí si je kupuje před Dnem veteránů dopředu přes e-shop, ale je to spíše záležitost komunity – fanoušků vojenství a příslušníků bezpečnostních složek.

Loni a předloni akci masivně pojala organizace Post Bellum, která distribuovala máky přes knihovny a jiná veřejná místa. Myslím, že je to dobře, jelikož řada lidí vůbec zaregistrovala tento symbol. Na druhou stranu cítím i jisté rozčarování. Pro organizace pomáhající veteránům je prodej vlčích máků hlavním zdrojem financování, tak to bylo právě hned po první světové válce v Británii a USA zavedeno. Post Bellum teď masově máky prodává, aby získalo peníze na projekt natáčení rozhovorů s válečnými veterány. Je to bohulibá věc, ale není to přímá sociální a psychologická podpora veteránů v tíživé situaci. Když mi pak lidé říkají, že nás v tom přeci už podpořili, ale vyjde najevo, že koupili jiný mák a podpořili něco jiného, než sami zamýšleli, co jim mám říct?

Mně vždycky přišlo zvláštní, že se žádná organizace nepokusí o tak masivní akci, jakou vidíme například v případě tzv. Květinového dne na podporu boje proti rakovině. Tedy, že by prodejci a dobrovolníci byli na každé stanici metra. Nemělo by to vypadat právě takto?

Mně by se to také moc líbilo. Zpočátku jsem si naivně představovala, že by to tak mohlo fungovat, oslovila jsem několik dalších organizací. Ale je to strašně náročné. Musíte mít peníze takové množství kytiček a pokladniček objednat, , desítky až stovky prodejců, také přístup do médií. Když jsem to zkoušela dva roky po sobě, tak zájem nebyl. A to jsem nebyla jediná, ani první. Problematika veteránů zřejmě není takatraktivní a nezajímá tolik organizací jako zavedené sbírky.

Myslím ale, že v našem spolku máme ohromnou efektivitu. Náš užší tým čítá osm dobrovolníků, širší zhruba patnáct. Zdůrazňuji dobrovolníků, nikoli placených zaměstnanců, nejsme neziskovka, ale čistokrevná charita. Členy spolku jsou dobrovolníci, kteří zadarmo pracují pro veterány a ještě sami platí členské příspěvky. A přesto jsme pomohli už stovce lidí, obvykle stačí pár rozhovorů, poradenství, troufnu si ale říct, že tuctu jsme pomohli zásadně zlepšit život. Podobně dosud funguje asi většina organizací zaměřených na veterány – dělají je srdcaři – přijdou domů z práce a do půlnoci pomáhají jinému člověku, protože si váží jeho služby. 

Máte pocit, že zájem veřejnosti o válečné veterány roste?

Mluví se o tom více. Mění se pozornost veřejnosti. Nejen kvůli na úmrtím vojáků, ale změnila to bezpečnostní situace v Evropě - migrační krize, teroristické útoky, válka na Ukrajině. Lidé si začali uvědomovat, že bezpečnost není samozřejmá a armádu potřebují. Pozitivní přínos nemůže nikdo upřít i prezidentu Miloši Zemanovi, který dost možná jako první dokázal nejširší veřejnosti srozumitelně a pořád dokola vysvětlovat, jaký smysl má účast našich vojáků v zahraničních misích, že si jich máme vážit Narážím na tu zkratku, že u Kábulu se bojuje i za Prahu. Zafungovala.

Projevuje se to i na počtu lidí, kteří se vám hlásí s nabídkami pomoci?

Ano, ale zrovna nedávno  jsem s kolegyní z našeho týmu řešila, že jsem z konečného výsledku spíš smutná a unavená. Čím dál více lidí problematiku vnímá a hlásí se jako dobrovolníci, jenže si neuvědomují, co to obnáší. Že jste někde dobrovolník, totiž neznamená, že práci děláte, jen když chcete a hodí se vám to. Naopak ji musíte dělat velmi zodpovědně, na termíny, naplno. Přestože to děláte zadarmo, podřídíte tomu svoje osobní zájmy. 

Vždy, kdy se nám ozvou dobrovolníci, tak jsem ráda, voláme si, sejdu se s nimi, vysvětlím jim to, hledám pro ně náplň, která by skloubila potřeby spolku s jejich zájmy a možnostmi. Na konci takového dvouhodinného setkání vypadají nadšeně, sami si stanoví úkoly. Když se pak za měsíc neozývají, tak jim volám a často se dozvím odpověď, že si neuvědomili, že na to vlastně nemají čas. Když to člověk absolvuje dvacekrát, tak si začne říkat, co by za těch čtyřicet hodin býval stihl udělat pro klienty sám. Ještě horší je, že třeba rozplánujeme nějaký program, který se pak musí odložit, protože dobrovolník si to rozmyslel. Nakonec, přibývá i lidí, kteří by se u nás rádi nechali zaměstnat, to ale píšou na špatnou neziskovku. 

Co osobně považujete za největší úspěch, kterého jste s organizací dosáhli? 

To, že když se někdo ozval, tak jsme mu pomohli. Je celkem jedno, jestli to byla drobnost nebo vážný problém. Nejdůležitější je přimět člověka, aby se stal pánem svého osudu a začal svůj problém řešit. Nikdy jsme nikoho nenechali ve štychu a neřekli mu, že tohle neřešíme. Naopak, když jsme narazili na někoho se specifickým problémem, řekla jsem, že na to sice nejsme zařízení, ale zařídíme se. Vojáci mají krásné heslo: Voják se stará, voják má.

Nejvíce si cením, že jsme už pomohli třem veteránům bezdomovcům. Během dnů jsme jim zajistili bydlení a zaměstnání. Ti lidé fungují. Vrátili jsme je zhruba za šest týdnů do života. Pomáháme také těm po úrazu, někdy kvůli trvalým následkům už nemůžou zpátky do služby, není nad to slyšet, že se znovu seberealizují v nějaké civilní práci. 

Řešili jsme i vojáka, který se neopatrností dostal do obvinění z podvodu, kdy si vzal půjčku od jakési šmejdské společnosti. Půjčil si osm tisíc a za měsíc měl zaplatit dvanáct. Byl obviněn a ve zkráceném řízení bez své přítomnosti odsouzen. Dostal podmínku, což by znamenalo vyhazov z armády, zhroucení finanční situace rodiny. Tam jsme zasáhli, máme skvělé partnery ve dvou advokátních kancelářích, on by býval na právníka prostředky neměl, ale takto stačilo napsat odvolání, žádat řádné stání, pročež byl vyviněn. Jinými slovy, nikdy neměl být ani obžalován, z tohoto případu mi proto dodnes běhá mráz po zádech. Počítám jej také mezi zachráněné životy.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud