V roce 1921, tři roky po vzniku Československa, založili v Karlíně na sjezdu radikální sociální demokraté komunistickou stranu. Přihlásili se k Sovětskému svazu, internacionálnímu komunistickému hnutí. Ve volbách v roce 1925 získali skoro milion hlasů. Stali se druhou nejsilnější stranou v zemi. Po roce 1948 se chopili moci a instalovali v zemi krutý totalitní režim. Zrušili soukromé podnikání, znárodnili majetky, zavedli cenzuru, uzavřeli západní hranice, statisíce lidí uvěznili, stovky popravili. V osmdesátých letech registrovala KSČ kolem milionu a půl členů a další tisíce tzv. kandidátů na členství. Po letošních komunálních a senátních volbách komunisté propadli. Část jejich voličů podle politologů podporuje vládní hnutí ANO. Komunisté vymírají. V médiích se objevilo, že denně umírá 16 členů strany. Stranu tvoří už jen něco přes třicet tisíc členů, jen za uplynulé čtyř roky ztratila 14 tisíc členů. Jací lidé, s jakými životními osudy, se ke komunismu hlásí? Tři z nich vypráví své osudy v dokumentu Příběhy 20. století.
Jaroslav Grof a Miloš Kocman, pocházeli z velmi chudých rodin, stali se komunisty už před válkou. Věřili, že bolševická revoluce zajistí blahobyt, přerozdělí majetek. Oba za 2. sv. války nasazovali život v odboji. Jaroslav Ondráček zastupuje mladší poválečnou generace komunistů. Obě generace se shodují ve dvou věcech: chtěli prý bojovat s chudobou a „inklinovali“ k Rusku, což vysvětlují tak, že si prostě Sovětský svaz nekriticky zamilovali. Grofa ke komunismu přivedl tatínek, ruský legionář. Miloše Kocmana radikalizovali spolužák a učitel na gymnáziu.
U Jaroslava Ondráčka je to složitější. Rodiče se rozvedli, vyrůstal s matkou u dědečka, přesvědčeného komunisty, který ovšem ze strany vystoupil v 50. letech na protest proti politickým procesům. „To šlo mimo mě,“ lapidárně vysvětluje celoživotní horník Ondráček, jehož synem je současný komunistický poslanec Zdeněk Ondráček. V šestnácti letech se přihlásil do hornického učiliště, kde se, jak říká, o něj postarali od ponožek, ubytování, jídla, až po hornickou uniformu. Komunismus se mu stal daností, která mu přinášela výhody a příležitosti.
Politické procesy chápal, že to tak asi muselo být. Nezajímal se. Přijímal stanoviska, která prezentovali představitelé strany. Necítil rozpory a politika KSČ mu vyhovovala. Režim byl podle něj bezproblémový. Jako horník patřil k nadprůměrně placené elitě: „Když jsem šel na zábavu a bílou košili jsem si nestačil nechat vyprat, nebyl problém si za padesát korun koupit novou,“ popisuje hornický blahobyt Ondráček, někdejší předseda místního SSM, pozdější funkcionář strany v ÚV KSČ, který sovětskou okupaci v srpnu 1968 komentuje: „Oni přijeli chránit socialismus. To je můj pohled.“
„Prodělnický kádr“ se dostal mezi dozorce na Jáchymovsku
Jaroslav Grof se narodil roku 1921 v Tasovicích na Chrudimsku. Jeho otec, ruský legionář, pracoval jako předák dělníků v kamenolomu. Maminka nosila domů malé peníze za práci u hospodářů na polích a v lese. „Inklinovali jsme k Rusku. Táta byl bolševik. Vyprávěl, že v Rusku se toho chopili dělníci,“ vzpomíná na tatínka Grof. O osudu jeho otce mnoho nevíme. Jako rakouskouherský voják, tak jako tisíce dalších Čechoslováků, dezertoval a připojil se k legionářské družině v Rusku. Legionáři sváděli velmi kruté bitvy často s mnohonásobnou přesilou Rudé armády nejčastěji na místech, které spojovala Transsibiřská magistrála. Mezi legionáři neúspěšně agitovali komunisté. Většina legionářů se domů vracela s protikomunistickým přesvědčením. Jen hrstka byla oslovena výzvou ze 14. dubna 1918, kterou vydali čeští komunisté v Moskvě, aby legionáři vstupovali do Rudé armády. Výzvu podepsal i spisovatel Jaroslav Hašek, a mnoho pozdějších významných členů KSČ Muna, Synek nebo Hais. V Moskvě v roce 1918 založili Československou komunistickou stranu na Rusi. Tatínek Jaroslava Grofa synovi vyprávěl, že i on patří do společenské třídy dělníků, kteří jednou - tak jako v Rusku - svrhnou boháče a jejich majetek spravedlivě rozdělí. Jaroslav Grof o sobě říká, že se hlásil k tzv. proletariátu: „Byl jsem „prodělnický kádr“. Do školy chodil jen čtyři roky a spolužáky dělil na sorty: „Byl jsem protikapitalista! Ve třídě jsme měli dceru řezníka, syna hostinského, pekaře. To byla zvláštní sorta. A pak my - obyčejní plebejci,“ vysvětluje Grof.
