Pro češtinu jsou typické regionální rozdíly, ale neznamená to jen svéráznou mluvu na moravském venkově. Specifika se týkají i Čech, a to jak venkova, tak měst. V Čechách se mluva odlišuje v několika hlavních oblastech – jsou to střední Čechy, jihozápadní Čechy, severovýchodní Čechy a přechodná oblast česko-moravská (pruh přibližně kolem staré zemské hranice). Zvláštním případem je pak pohraničí, kam se po druhé světové válce stěhovali lidé z různých koutů republiky, a chybí mu tedy tradiční nářeční podloží.
Když navštívíme severovýchodní Čechy, nejlépe oblasti více vzdálené od středu Čech, můžeme zaslechnout řadu specifických výrazů nebo tvarů slov. A právě na některé tvary slov nebo hláskové podoby, které nerodáka mohou zarazit, se dnes zaměříme – třeba zrouna, půjde k dědoj, to je prauda, je to před garážej. Současný stav nám prozradí databáze textů psaných i mluvených v Českém národním korpusu (korpus.cz), stav mírně historický pak Český jazykový atlas (cja.ujc.cas.cz).
Houno
Řadu specifik způsobila hláska v – původně se v oblasti severovýchodních Čech vyslovovala zvláštním způsobem, obouretně (zatímco běžné v se vyslovuje retozubně). I nářečí se ale vyvíjejí, a tak dnes už po tomto obouretném v najdeme ve výslovnosti jen pozůstatky a jen u určitých slov.
A tak třeba některá slova obsahující hlásky ov se místo toho vyslovují s ou. Typické je třeba zrouna ty, mně dvě stouky stačej, stojí to za houno nebo u starší generace vo tom hostinským ti budu poudat.
Když se ve slovech vedle sebe vyskytují hlásky av, bývají v některých slovech vyslovovány jako au, např. máš praudu, přes svátky to maj zauřenýnebo tak se tam u něj staute.
Místo koncovek ovi, které původně obsahovaly obouretné v, se dnes někdy používá oj, třeba jde k zubařoj nebo pomoct taťkoj. A je to jev natolik živý, že se objevuje i u slov z nejnovější slovní zásoby – jdeš k vizážistoj, šla kvůli tý zahrádce až k ombudsmanoj, voni maj odvětrávací šachty jak v tom Terminátoroj.