Bidenův kabinet: balancování, důraz na klima a diplomy z prestižních univerzit

Matěj Jungwirth

Naše newslettery rozesíláme každý týden

27. 11. 2020 • 18:19
Joe Biden, vítěz letošních amerických prezidentských voleb, tento týden představil velkou část kandidátů na ministerské posty ve své administrativě. Z dosavadní „soupisky“ si můžeme udělat poměrně dobrou představu o jeho vizi.

Biden ve výběru kandidátů na ministerské a další vysoké posty především potvrdil svou pověst pragmatického centristy. Jelikož ministry musí potvrdit americký Senát, kde rozložení sil mezi demokraty a republikány je doslova na ostří nože, vyvaroval se zatím kandidátů, kteří by mohli vyvolat nevoli u republikánských senátorů. Na to doplatila třeba Susan Rice, o které se spekulovalo jako možné ministryni zahraničí, ale proti jejíž kandidatuře se dopředu hlasitě ohradilo několik republikánských senátorů, kteří jí vyčítají nekompetentnost při vyšetřování útoku na americké diplomaty v libyjském Benghází.

Naopak Antony Blinken, kterého Biden nakonec na post ministra zahraničí nominoval, je pro republikánský mainstream značně přijatelnější. Blinken pro Bidena pracoval v různých pozicích mnoho let a je známý jako pragmatický realista a podporovatel mezinárodních organizací. Jeho výběr na tento klíčový post je silným signálem, že dojde ke změně oproti Trumpovi a jeho tlaku na bilaterální jednání a nechuť k mezinárodním institucím obecně.

Bidenovo přesvědčení, že americké národní zájmy je lepší prosazovat skrze formální mezinárodní fóra, je také patrné v tom, že jeho kandidátka na post amerického velvyslance při OSN, Linda Thomas-Greenfield, byla povýšena na ministerskou úroveň v jeho vládě.

Kandidáti levého křídla

Na straně druhé se Biden zjevně snaží uspokojit mladé a výrazně progresivnější křídlo demokratické strany. Pro tyto demokraty byla velmi hořkou pilulkou samotná kandidatura Joea Bidena, kterého považují za příliš spojeného s establishmentem a starými pořádky . Nebylo pro ně lehké zkousnout, že se tento bílý muž, který se v lednu stane nejstarším prezidentem USA v historii, prosadil v historicky nejpestřejší skupině demokratických kandidátů na prezidentský post.

V tomto světle je samozřejmě třeba vnímat Bidenovo rozhodnutí obsadit viceprezidentskou pozici jeho bývalou protikandidátkou Kamalou Harrisovou, která se tak stane historicky první ženou tmavé pleti na tomto postu. Zde je opět patrný Bidenův balancující reflex, neboť část levicových demokratů volala po vyhraněnějších kandidátech.

Levicové křídlo demokratické strany asi nejvíc potěšil Bidenův výběr ekonomky Janet Yellenové na post ministryně financí. Pokud by byla potvrzena, stala by se první ženou v této funkci. Co je nepochybně zásadnější, je její ochota opustit ekonomické dogma úspor a škrtů a podpořit masivní státní intervence za účelem oživení americké ekonomiky. Yellenová hrála klíčovou roli v poměrně úspěšně reakci první vlády Baracka Obamy na finanční krizi roku 2008 a nedávno žádala americký Kongres, aby přijal stimulační opatření mírnící ekonomický dopad koronavirové krize. Také opakovaně vyjádřila obavy o dopady, které spojené nádoby koronaviru a ekonomického útlumu budou mít na Američany s nízkými příjmy.

Historickou nominací je také jméno Alejandra Mayorkase, který by se stal prvním latinoameričanem a imigrantem v čele Department of Homeland Security. Tento administrativní moloch, který dnes zaměstnává 240 tisíc Američanů, byl slepen z celé řady amerických federálních úřadů po útocích 11. září. Spadá pod něj také ICE, který se v posledních letech nechvalně proslavil detencemi rodin imigrantů, oddělováním dětí migrantů od jejich rodičů a poměrně tvrdými deportačními zátahy napříč celou Amerikou.

Kerry jako klimatický car

Asi nejsilnější signál ale Biden vyslal ve své volbě Johna Kerryho jako zvláštního prezidentského reprezentanta pro klima, který bude mít stálé křeslo v National Security Council, tedy v nejvyšším bezpečnostním fóru amerických prezidentů. Nikdy předtím neměl vyjednavač americké klimatické politiky tak přímý přístup do bezpečnostních jednání americké vlády. Sám Kerry to kvitoval slovy, že Amerika konečně vnímá klimatickou změnu jako plnohodnotnou hrozbu pro národní bezpečnost.

John Kerry byl ministrem zahraničí v Obamově druhé vládě a z této pozice pasoval Spojené státy do pozice globálního dirigenta celé řady klimatických dohod. To zahrnovalo samozřejmě Pařížskou úmluvu, ale také další mezinárodní dohody na ochranu oceánů či planetární biodiverzity. Je proto zcela na místě předpokládat, že Kerry bude v této agendě pokračovat, snad jen ještě aktivněji s podstatně silnějším bezpečnostním mandátem pro svou práci na poli klimatické politiky. Bude zajímavé sledovat, zda a jak se tento bezpečnostní akcent projeví v americké klimatické politice.

Bidenovi elitní kariéristé

Největším rozdílem mezi Bidenovými kandidáty a politiky, kteří poslední čtyři roky řídili USA pod Trumpem, je v tom, že jde z většiny o dlouholeté politické profesionály s desítkami let zkušeností s prací pro federální úřady. Trump se ve výběru svých spolupracovníků často řídil v duchu motta „drain the swamp“ (tedy, „vypusťme bažinu“ zpuchřelé a zkorumpované federální byrokracie). To do nejvyšších vládních postů přivedlo lidi jako Reince Priebus, Rex Tillerson či Steve Bannon, kteří často neměli předchozí zkušenosti s prací pro americkou vládu, ale často představovali extrémní tábor i vně Trumpovy republikánské strany (především vrcholně neortodoxní Steve Bannon).

Biden se ve svém výběru naopak vrací k tradici nominací zasloužilých a časem prověřených insiderů americké politiky. V mnoha ohledech svým výběrem navazuje na osm let vlády Baracka Obamy, z jehož éry si „přebral“ nemalou část svého vládního kabinetu. Dalším klíčovým výběrovým kritériem je pro Bidena vzdělání jeho spolupracovníků, z nichž značnou část tvoří absolventi Harvardu a dalších elitních amerických institucí. Zde může jít o prosté přesvědčení, že takto vzdělaní kandidáti jsou nejlepšími z nejlepších. To je samozřejmě na pováženou, především proto, že Biden bude prvním prezidentem od doby Regana, který nemá žádný titul z univerzit břečťanové ligy.

Jak výstižně shrnuje komentátor Perry Bacon Jr., Bidenovi ministři a poradci jsou bezpochybny vysoce kvalifikovaní a skvěle rozumí tomu, jak má pracovat americká federální vláda. Otevřenou otázkou ale je to, zda se tento „nudný“ vysoce odborný tým v čele s Bidenem dokáže popasovat s novými výzvami dnešní Ameriky, jako je vleklá koronavirová pandemie, prohlubující se politická a společenská polarizace v zemi a stále nevyřešené otázky rasové nerovnosti.

Až budeme za čtyři roky hodnotit působení americké vlády Joea Bidena, naší pozornosti by proto neměly uniknout především tyto tři oblasti.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky

 

SDÍLET

Naše newslettery rozesíláme každý týden

Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

Jan Kalous
Dnes • 18:39

Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.

„Zelená politika je zároveň sociální politika.“ Přesvědčí o tom ČSSD a Zelení sebe a pak i voliče?

Vratislav Dostál
Dnes • 17:00

Podle politologů oslovených redakcí INFO.CZ je manévr sociálních demokratů, kteří chtějí v letošních sněmovních volbách kandidovat společně se Zelenými, odboráři a malými lokálními formacemi, pochopitelnou reakcí na proměnu politického terénu. Jednoduše řečeno ho lze číst jako pokus o záchranu levice v Poslanecké sněmovně. Zástupci obou stran tvrdí, že pokud má mít spojenectví smysl, musí být dlouhodobé. Otázka je, co na to voliči.

„Hořící keř“ Jan Palach a česká společnost

Martin Kovář
Dnes • 16:55

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Hlavní otázka zní, zda vůbec ještě má smysl v předvečer jeho sebeupálení o Janu Palachovi psát. Po roce 1989 a zejména v roce 2019, kdy jsme si připomínali půlstoletí, které od jeho činu uběhlo, už totiž bylo řečeno a napsáno snad úplně všechno. Politikové i nepolitikové odříkali své projevy, byly sepsány vědecké i populární texty, vznikla četná umělecká díla. Já sám si čas od času v souvislosti s ním vzpomenu na písničku Karla Kryla o neznámém vojínovi a přemýšlím o tom, co by na to všechno asi tak řekl sám Palach? Odpověď na tuhle otázku už samozřejmě nikdy nedostaneme, zamyslet se nad ní ale můžeme, stejně jako nad tím, zda svým činem dosáhl toho, čeho chtěl.