Minulý týden v pátek se belgická vláda po letech sterilních ideologických a někdy až surrealistických debat rozhodla prodloužit provoz dvou nejmladších z celkem sedmi jaderných bloků o 10 let. Mění se tak zákon o ukončení provozu jaderných elektráren z roku 2003, přijatý za docela jiných podmínek, ale již tehdy ideologicky motivovaný. Oficiálním odůvodněním je současná krize, ohledy na energetickou bezpečnost a úsilí snížit závislost na dovozu ruského plynu. Je to jeden příklad za všechny – před dilematem jak dál je nyní celá Evropa.
V sobotu 19. března jednal německý ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck v Kataru o možnostech zvýšení dodávek zkapalněného zemního plynu do Německa. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by skoro zábavné sledovat představitele strany zelených, jak usiluje o získání přízně tamních šejků, aby alespoň částečně snížil skoro totální závislost Německa na ruském plynu, o které říká, že „byla hloupá“.
V reakci na důsledky Putinovy války pro evropskou energetiku vlády ve většině zemí postupují tak, jak je pro vlády s krátkým volebním horizontem zvykem – poskytují podporu lidem i firmám, aby je ochránily před momentálními vysokými cenami energií. De facto tím subvencují fosilní paliva a státy, ze kterých je dovážíme – tedy především Rusko.
Doplatí na to především ti, kdo spotřebovávají málo energie buďto proto, že na to nemají, nebo proto, že jsou svědomití a dobrovolně omezují vlastní spotřebu kde a jak se dá. Ceny energií by se subvencovat neměly, nezbytné sociální podpory by se měly poskytnout jiným způsobem. Zapomenuta je konference COP26 v Glasgow a všechny, které jí předcházely, kde se státy zavazovaly zcela eliminovat podporu fosilních paliv.
Není jednoduché najít rychlá řešení, která by umožnila nahradit dovoz fosilních paliv z Ruska. Jde o 40 % dodávek plynu, skoro 30 % dodávek ropy a 50 % dodávek uhlí pro EU. Rusko je největším vývozcem fosilních paliv do EU – jednoznačně vede ve všech třech.
Přesto je zarážející, že přes všechny ambiciózní klimatické cíle, zelené dohody a plány Fit for 55 byla Evropa tak krátkozraká. A co víc, ve snaze dosáhnout klimatických cílů se zaměřila na snižování spotřeby uhlí, které mělo být kompenzováno růstem spotřeby plynu jakožto takzvaného „přechodného“ paliva. Všichni samozřejmě věděli, že evropská produkce zemního plynu je v terminálním poklesu a že potřebný plyn bude možné dovézt jedině z Ruska. Věděl to i Putin. Vzniká z toho pocit, že celý ten plán byl čistě ideologický a do značné míry pokrytecký.
V zajetí krátkozraké ideologie
Z klimatického pohledu se význam belgických jaderných elektráren válkou na Ukrajině nijak nezměnil. Všichni věděli, že jejich odstavení povede k růstu spotřeby plynu a růstu emisí. Podobně to bylo v Německu. Je přeci naprosto jasné, že prodloužení doby provozu jaderných elektráren by umožnilo spotřebovávat méně fosilních paliv. Před několika dny, 17. března, produkovaly v Německu čtyři zbývající gigawatty jaderných elektráren více elektřiny, než 123 GW instalovaných slunečních a větrných elektráren. Zbytek poptávky zajišťovaly přirozeně uhlí a plyn. Ruská agrese na Ukrajinu odhalila geostrategickou krátkozrakost politiků a vlád zemí EU a ukázala malichernost předchozích ideologických debat o tzv. zelené Evropě i krátkodobých obchodních zájmů.
Přes proklamované klimatické cíle bylo především ideologicky důležité se zbavit jádra, i za cenu rostoucí závislosti na ruském plynu. Putin to logicky uvítal. Zastavit stavbu jaderných elektráren v Evropě umožnilo zabít dvě mouchy jednou ranou: zvýšit a prodloužit závislost Evropy na ruském plynu a zlikvidovat konkurenci Ruska v jaderném průmyslu, pro který se otevírají nové perspektivy v celém světě. Rusko intenzivně buduje jaderné elektrárny doma – zbude více plynu a uhlí na vývoz – a dominuje globálnímu trhu výstavby nových jaderných bloků.
