Česko je v politice trestání na chvostu pelotonu, píše Lukáš Trojan

Lukáš Trojan

KOMENTÁŘ LUKÁŠE TROJANA | Nedávný soud s francouzským exprezidentem Nicolasem Sarkozym nám připomněl, že vzdělaný odsouzený, který je schopný nápravy, je pro stát čistým ekonomickým nákladem. Jenže v Česku to platná trestní legislativa ještě neví.

Pařížský soud začátkem týdne uznal francouzského exprezidenta Nicolase Sarkozyho vinným z korupce a obchodování s vlivem. Uložil mu tříletý trest, z toho jeden rok nepodmíněně. Sarkozy ale bude mít možnost požádat o odpykání trestu doma s elektronickým náramkem.

Každý si v tom může najít své. Řada čtenářů jistě zaplesá nad tím, že nikdo není v evropských demokraciích nedotknutelný a justice se nezastaví ani před vlivnými a mocnými. Pro úplnost lze doplnit, že Nicolas Sarkozy není prvním odsouzeným prezidentem Francie v posledních letech. Již v roce 2001 byl odsouzen Jacques Chirac ke dvouletému podmíněnému trestu za zpronevěru a zneužití úřadu v době působení ve funkci starosty Paříže. Z pohledu čistě právního je však pozoruhodná jiná okolnost, a to uložený trest a způsob jakým byl nařízen jeho výkon.

Dle veřejně dostupných informací byl Nicolas Sarkozy nepravomocně odsouzen za pokus o uplacení soudce a nedovoleného ovlivňování. Tedy analogie českého trestného činu zasahování do nezávislosti soudu. Neznám skutkové a právní okolnosti jednotlivých případů a nehodlám tedy hodnotit případnou vinu či nevinu obou francouzských exprezidentů. Budu se věnovat výlučně uloženým trestům a jejich porovnání s tresty, které by hypoteticky hrozily v České republice.

Exprezident Chirac se dle veřejných zdrojů dopustil zpronevěry tím, že vytvořil umělá pracovní místa pro dvacet lidí v Paříži a pro dalších dvacet osm v Nanterre. Na základě uzavřené dohody Chirac zaplatil radnici částku 500 tisíc eur jako výraz odpovědnosti z titulu své dřívější funkce, aniž by tím uznal svou vinu v trestněprávní rovině. Není sice zřejmé, jakou škodu měl způsobit, ale z uhrazené částky plyne, že se jednalo o částku převyšující deset milionů českých korun. Pokud by byl stíhán za trestný čin zpronevěry v České republice, hrozil by mu trest odnětí svobody na pět až deset let. Ve Francii čelil hrozbě trestu až deset let odnětí svobody a pokutě 150 tisíc eur. 

V případě exprezidenta Sarkozyho je situace složitější, nicméně v nejmírnější kvalifikaci by mu za trestné činy podplácení a zasahování do nezávislosti soudu hrozil v České republice trest odnětí svobody na jeden až šest let, v nejpřísnější pak pět až dvanáct let. V obou případech by hrozil také (například) peněžitý trest.

Srovnání trestů, které byly uloženy prominentním politikům za trestnou činnost charakteru „white-collar crimes“, s tresty, které hrozí za analogické jednání v České republice, nelze vnímat než jako obžalobu platné trestní legislativy v České republice.

Nastavení trestních sazeb v českém trestním zákoníku u trestných činů proti majetku, trestných činů hospodářských a trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, které v posledních odstavcích definuje spodní sazbu ukládaného trestu délkou pěti let, je překonané a zastaralé. Spodní sazba odnětí svobody na dobu pěti let v Česku znemožňuje soudu rozhodnout o podmíněném odkladu výkonu trestu, případně jeho nahrazení jinými instituty, které trestní zákoník zná, například domácím vězením. Takové legislativní nastavení svědčí o jediném: Česká republika je i v politice trestání na chvostu pelotonu západní Evropy.

Právní teoretici mohou namítat, že trestní zákoník zná institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy právní instrument umožňující v odůvodněných případech soudu uložit trest pod spodní hranici příslušné trestní sazby. Praktici však ví, že uvedený institut má povahu bílého jednorožce v právu a jeho použití je spíše výjimkou než pravidlem. 

Přehnaně vysoké trestní sazby rozhodně neplní prevenční funkci trestu u kriminality uvedeného typu. Potenciální pachatele odrazuje od trestné činnosti hrozba fakticky jakékoliv sankce, včetně trestního stíhání samotného. Naopak nápravnou složku v případě majetkové a hospodářské trestné činnosti výborně nahrazují peněžité tresty, kombinované s ukládáním povinnosti k náhradě škody. Uvedená kombinace trestů restituuje újmu na straně oběti trestného činu a na rozdíl od výkonu trestu odnětí svobody dává pachateli možnost opatřit si pro takový účel finanční prostředky prací na svobodě. Lze si představit i kombinaci s trestem domácího vězení, jenž byl zařazen do trestního zákoníku jako alternativa trestu odnětí svobody v případech odsouzení pro nenásilné trestné činy. Okleštěním trestu domácího vězení, který lze nyní uložit pouze ve výměře na dvě léta, tedy pouze u čistě bagatelních přečinů, je jasným promrháním příležitosti, kterou široké využití tohoto trestu soudům mohlo poskytnout. Je přitom nesporné, že vzdělaný odsouzený, který je schopný nápravy, je pro stát čistým ekonomickým nákladem. Výkon trestu navíc prohlubuje ztížení budoucího společenského uplatnění a znesnadňuje zařazení odsouzeného do pracovního života. 

Opět tedy lze apelovat na zákonodárce a tvůrce trestní legislativy, aby nehledali inspiraci na východ od našich hranic, kde je normou zavírání pachatelů do pracovních kolonií. Naopak moderní legislativa by měla následovat západoevropské trendy. Nepravomocné rozhodnutí ve věci francouzského exprezidenta by tak mělo být žádoucí inspirací pro brzké změny v české trestní legislativě.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital