KOMENTÁŘ VLADIMÍRA PISKÁČKA | Otázkou, která mi tane na mysl, když si probírám události uplynulého týdne, je, jestli existuje nějaký skrytý lídr. Někdo, kdo tuhle zemi reálně řídí. Nemyslím z pohledu PR či volební kampaně ANO, myslím reálně. Je tu někdo, kdo se snaží udržet alespoň zdání kontinuity a je si jistý, že základní funkce státu budou fungovat i v případě nadále nepříznivých událostí? Pokud ano, kdo to je? Je to šéf premiérových poslanců Jaroslav Faltýnek? Nebo někdejší asistentka Zdeňka Bakaly Tünde Bartha pověřená Andrejem Babišem řízením Úřadu vlády? Nebo muž, který měl přijít, ale nepřišel? Nevím, ale pátrám po tom.
Tento týden to však už nezjistím. Mám horečku, ležím v posteli a přemýšlím, kdo z téhle neschopné, pomatené a zbabělé vlády je zodpovědný za všechnu tu deziluzi, zmar a beznaděj, ve které jsem. A to nemluvím o 39 stupních na teploměru, ani esemeskách od hygieny, které mi pískají na telefonu. Mluvím o depresi, která mnou prostupuje. Jestli ho najdu, vymyslel jsem mu trest.
Nahlásím ho hygieně jako svůj blízký kontakt a on stráví příštích 14 dní v reálném světě. Z papaláše se stane člověk, který podléhá fyzikálním zákonům i vlastním nařízením. Bude muset být v karanténě. Skončí doma v bytě, o kterém se bojí, že je odposloucháván, závislý na telefonu, o kterém ví, že je odposloucháván. Potrestám ho i za to, jak na mně teď rajtuje můj šestiletý syn (taky mu přišla pozitivní esemeska) a s výkřiky: „jsem koronavirus, jestli mi nedáš něco dobrýho, tak tě kousnu“, se dožaduje sladkostí.
Nebo za to, jak se ženou (i ta má pozitivní esemesku, horečku, kašel a rýmu) neúspěšně vysvětlujeme osmileté dceři (taky s esemeskou), že sice nepůjde do školy, ale rozhodně nebude následujících 14 dní jen zírat na Netflix.
A konečně třeba i za to, že virus nevirus, musíme oba pracovat, a tak tušíme, jak výživné dny nás s prací a virem na jedné straně a nudící se uzamčenou drobotinou na straně druhé, nejspíš čekají.
Tyhle věci jsou právě teď středobodem mého vesmíru. Mohlo by se zdát, že se zabývám banalitami, ale to tak není. Samozřejmě si vážím lékařů, sester, řidičů autobusu i prodavaček v Albertu a vím, jak těžké to v těchto dnech mají. Mnohem horší než já teď v posteli s notebookem na dece.
Samozřejmě, že je naprosto tragické, kolik lidí koronaviru podlehne. Je nad slunce jasné, že ve světle toho je všechno ostatní malichernost.
Já ale vidím i další rozměr. Jedna věc je zdraví fyzické, druhá mentální. A za všechny ty, kteří doufají, že fyzické zdraví si udrží, ale vědí, že mentální rovnováhy nabudou stěží, vybraného viníka stihne zasloužený trest.
Podklady pro něj nechci tahat z fondu absurdit, které tato vláda destrukce zdravého rozumu za poslední rok předvedla. Nechám stranou všechny nekompetentní ministry chlubící se nespavostí, ambiciózní mladíky bez skrupulí, nebo věčně nemocné sfingy aktivity, kreativity a empatie trpící krizí pozdního středního věku.
Nebudu si všímat hospod na Hradě či na severu, ministrů zdravotnictví s rouškou ostentativně pod nosem, či ministrů obrany skrytých někde v bunkru. Při hledání toho, kvůli komu jsem aktuálně ztratil největší porci duševního zdraví, zabrousím do uplynulého týdne.
Ještě před tím bych však měl před závorku vytknout premiéra Andreje Babiše. Na něj můžeme poměrně oprávněně svést v podstatě cokoli, a pokud chceme ukojit žízeň po jeho krvi, stačí zabrousit na pražský kavárenský twitter. Rozepisovat se o tom, jaký je prospěchářský, nekompetentní a zlý, tedy netřeba.
Jako první událost na mysl samozřejmě vytane řešení teplického mejdanu. Mě v tomto případě nepřekvapila prapodivná skupinka lidí, kteří se na severu potkali. Díky práci fotografů Blesku i povaze Čechů, kteří věrni tradici hlásí, co mohou, se tu a tam o podobné sešlosti dozvídáme. Představa, že víme o většině takových slezin, nebo že máme reálnou představu, jaké pikle se tam kují, je však bláhová. Ve skutečnosti nevíme nic.
Vlastně mi nevadí ani to, že se ti lidé potkali v zavřené hospodě. Restaurací, hotelů a apartmánů je v Česku otevřené obrovské množství. A že by vysílali špatný příklad občanům zrovna lidé jako Paroubek, Husák, Benda či Šlégr, se opravdu neobávám.
Mě deprimuje hlavně to, že tahle událost strhává pozornost od mnohem důležitějších trablů. Pro mě za mě, ať se všichni kmotři promořují, jak chtějí. Pozornost národa však tato sexy historka odvádí od bazálních otázek, jako kdy budou vakcíny, jak se budou aplikovat, či jaká je strategie návratu dětí do škol.
Důležitější událostí týdne, která otřese i odolnějším člověkem, než jsem já, však byl exodus z ministerstva zdravotnictví. Během několika dní z ministerstva odešli dva klíčoví lidé. Koordinátor po očkování Zdeněk Blahuta a náměstek ministra zdravotnictví profesor Aleksi Šedo. To je v současné situaci tragédie. Jednak kvůli oběma expertům, kteří mohli v následujících měsících hodně pomoci. Co je však ještě důležitější, jejich odchod je signál, že ministr zdravotnictví přestal situaci zvládat.
Když si ve velmi těžkých chvílích není šéf schopný udržet klíčové pracovníky, využít jejich schopností a know-how a zatáhnout je do řešení trablů, je to jeho vizitka. Za to nemůže ani Babiš, ani Zeman, ani nikdo jiný. Kromě komunikace směrem ven Blatný evidentně nezvládá ani komunikaci směrem dovnitř. A to z hlediska dopadů bude bohužel ještě horší.
Esencí tragikomického počínání exekutivy uplynulého týdne však byla debata o tom, zda se bude pokračovat v očkování seniorů, nebo již zbývají jen séra pro lidi očkované první dávkou. Nejprve ministerstvo zdravotnictví prohlásilo, že vakcíny došly, očkování se přerušuje a budou se očkovat jen druhé dávky. Pak ministr zdravotnictví uvedl, že to, co říká jeho ministerstvo, není pravda, nic se nepřerušuje. Rozetnout se to jako obvykle snažil premiér, který prohlásil, že ministr nemá pravdu a očkuje se dál. Jihočeský hejtman Kuba pak všem připomenul, ať se vrátí do prvního stupně základní školy, když neumějí počítat. Vakcíny totiž podle něj nejsou a očkovat se nebude. A to se prosím celé událo během jediného odpoledne.
Tahle debata měla všechno. Premiér se nejprve ostentativně před měsícem jmenoval šéfem přes očkování, pak se raději stáhl a hodil odpovědnost na ministerstvo, po pár dalších týdnech ji potichu a skrytě přenesl raději až na kraje. Ty se toho chopily a začaly očkování opravdu reálně připravovat. Ve chvíli, kdy jim chybí jediné, a to jsou vakcíny, se role opět ujal Babiš a národu oznámil, jak to s tím očkováním opravdu je. Vše je připravené, očkovací centra i vakcíny zařídil, a pokud to někdo kazí, tak je to ministr zdravotnictví.
A z toho je zřejmé, že ministr zdravotnictví je tím, kdo nejen mě tento týden způsobil největší bolení hlavy a nejčernější sny o budoucnosti. Ještě před několika dny, před rezignací jeho nejbližších spolupracovníků, bych s lehkým srdcem hlásil Blatného jméno na hygienu. Karanténa by mohla prospět jemu samotnému i nám. Ale co teď? Nezbývá než s trestem počkat, až si na ministerstvu opět doplní stavy. Navíc, vzhledem k tomu, že je očkovaný, by asi hygienu stejně nezajímal.
Přes tohle všechno přinesl uplynulý týden i pozitivní moment a kladného hrdinu. Pro mě je to Milan Hnilička. Na pozadí teplické oslavy, které se také zúčastnil, se mu podařil husarský kousek. Premiér Hniličkovi sice naznačil, že už ho nebaví být ani poslancem ani šéfem sportovní agentury, někdejšímu hokejovému gólmanovi se přesto povedl veletoč. Na pár měsíců se vzdal poslaneckého mandátu (za Liberecký kraj po volbách jako jednička kandidátky zřejmě opět nastoupí na Malé straně do služby). Pak obětoval dva místopředsedy agentury, kteří sice byli jeho přátelé, ale jejímu chodu příliš nepřispívali (jemně řečeno).
Pro lidi ze sportovního prostředí více než překvapivě jmenoval na uvolněná místa dvě silné ženy. Markétu Kabourkovou, které si pro její erudici a schopnosti váží lidé napříč svazy a organizacemi a Soňu Bergmannovou. Velmi schopnou výkonnou ředitelku a organizátorku. Miliardový start-up jménem Národní sportovní agentura díky tomu konečně dostal schopné vedení, které ho může postavit na nohy. Dostanou-li dámy čas a prostor, může nakonec české sportovní prostředí Bendovi za jeho večírek jen poděkovat.
