Články odjinud

Durčák: Česko je gerontokracie. Stále čekáme na generační výměnu elit

Durčák: Česko je gerontokracie. Stále čekáme na generační výměnu elit

Komentář Michaela Durčáka | Zatím to vypadá, že nová důchodová komise sestavená vládou Andreje Babiše opět nepřinese kýženou reformu penzijního systému, o které se více než dvě systematicky dekády hovoří, ale nikdo z vládnoucích politiků nenašel odvahu ji provést. Jednou z hlavních komisních priorit má místo toho být narovnání penzí mužů a žen. To ukazuje na zajímavý fenomén, přítomný především v levé části politického spektra, z něhož zaznívá, že ženy jsou v politickém životě trestuhodně málo zastoupeny a stejně tak jsou deklasovány i na trhu práce a penzí. Mnohem zásadnějším problémem přitom je, že Česko je de facto gerontokracie se zkostnatělými politickými špičkami.

Volební štáb Miloše Zemana, v němž prezident slavil před rokem v lednu své znovuzvolení, proslul především dvěma scénami. Opileckou etudou Milana Rokytky a napadením novináře v podání boxera Karla Slezáka, který měsíc po celém incidentu v třiasedmdesáti letech zemřel. Pozornému divákovi však mohl vytanout na mysl jiný obraz. Chřadnoucího, nemocemi sužovaného starce, který si v kruhu svých nejvěrnějších příznivců a vrstevníků vychutnával poslední politický triumf své generace.

Česku totiž povětšinou vládnou důchodci a politici spojení s minulým režimem, přinejlepším vytvořeni atmosférou devadesátých let. Od té doby jako by se ve vládnoucích kruzích Česka zastavil čas. Vezměte si kupříkladu, kým jsou obsazeny nejdůležitější funkce ve státě. Na špici stojí prezident Miloš Zeman (74), který byl mezi lety 1968-70 členem KSČ a je sužován četnými zdravotními problémy. Jeho blízký spojenec a premiér Andrej Babiš (64) byl taktéž ve straně, tentokrát však mezi lety 1980-1989 a vzhledem ke svému datu narození už má nárok na starobní důchod, do kterého se však v žádném případě nechystá. Jak známo, Babišovo ekonomické impérium má kořeny v porevolučních časech.

Senátu od loňského listopadu předsedá Jaroslav Kubera (71), který vlastnil stranickou legitimaci v době pražského jara, následně se v 90. letech stal velice úspěšným komunálním politikem a od roku 2000 je senátorem za Teplice. Nezapomínejme ani na předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského (75), který byl členem KSČ mezi lety 1966-1969 a jehož otec hájil komunistického soudce Karla Vaše, který se podílel na mnohých justičních vraždách. Rychetský Vaše dodnes považuje za oběť. Co je však mnohem důležitější, ačkoli Rychetský při znovuzvolení v roce 2013 prohlásil, že si přeje, aby zastávat funkci jen do roku 2017, od tohoto slibu nakonec opustil, zřejmě z důvodu, aby zabránil Miloši Zemanovi jmenovat jeho nástupce. Až bude Rychetský opouštět v roce 2023 Ústavní soud, bude slavit v srpnu téhož roku osmdesáté narozeniny. Výjimku v tomto případě tvoří předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček, kterému je pouhých 45 let.

Věkový rozdíl mezi politickými špičkami a zbytkem zákonodárců je přitom obrovský. Například po volbách v roce 2017 Poslanecká sněmovna dokonce omládla. A její věkový průměr necelých 48 let je o necelých šest let mladší, než byl ten světový podle dat OSN z roku 2012. Důvodů, proč se generační obměna, která je ve společnosti naprosto přirozená, nepromítla do nejvyšších pater politiky je hned několik. V první řadě to je fakt, že polistopadová Česká republika dokázala vychovat pouze tři skutečně významné politické osobnosti – Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana.

Velká trojka

Všichni tři se z různých důvodů, ale po zásluze, stali prezidenty. Vyprázdněnost české politiky se nejjasněji ukázala právě v poslední prezidentské volbě, kterou Martin Weiss trefně komentoval slovy nic těžko porazí něco. Jiří Drahoš totiž sice splnil úlohu co nejpřijatelnějšího antizemana, ale jako skutečná politická osobnost se dokázat neprojevil. Mimochodem, stejnou chybu Zemanovi odpůrci páchají i tentokrát, kdy místo snahy o nalezení Zemanova nástupce sice současného prezidenta vehementně kritizují, nikdo z nich však zatím nabídnout nedokázal nabídnout rozumnou alternativu, aby se neopakovala chyba z let 2013 a 2018.

Že se s vyhlídkou na třicáté výročí sametové revoluce stále bavíme o triu Havel–Klaus–Zeman mají samozřejmě lví podíl tři zmínění pánové. Václav Havel nikdy si nedokázal vychovat skutečného nástupce, který by po něm dokázal převzít jeho roli na politické scéně, přičemž roli v tomto ohledu mohla hrát samozřejmě Havlova nadstranickost. V případě Miloše Zemana sledujeme podobný proces. Hlava státu sice má mezi současnou ČSSD své četné stoupence, ale ti ztratili vliv na klíčové pozice ve straně a zároveň sociální demokracie hraje na politické scéně druhé housle za Babišovým ANO. U Zemana je navíc tendence od sebe s postupujícím věkem odstřihovat věrné spojence, tak jako se to stalo loni zesnulému Miroslavu Šloufovi, který pomohl Zemanovi při první cestě na Hrad. Prezident je tak v současné době obklopen svým kruhem nejbližších, ale až odejde z funkce, Zeman po sobě nezanechá žádného dědice svého politického programu.

Nejlépe z tohoto ohledu vychází paradoxně bývalý prezident Václav Klaus, který si roky budoval institucionální zázemí. Ať už to bylo na jeho bankovních seminářích v 80. letech, po revoluci v rámci Centra pro ekonomii a politiku (CEP), kterým prošel například poslanec Jan Skopeček (ODS), nebo dnes v rámci Institutu Václava Klause, bývalý prezident o svůj politický odkaz dbá ze zmíněných tří politiků asi nejlépe, ačkoli s předsedou současné ODS Petrem Fialou se už před roky rozkmotřil. Ostatně i Klausův syn Václav je poslancem za stranu, kterou jeho otec v 90. letech zakládal a podle bookmakerů je společně s Pavlem Fischerem v současnosti největším favoritem příštích prezidentských voleb. Pokud je to díky jeho příjmení, nebo kupříkladu názorům, je otázkou.

Stejná jména i na druhé straně

Zmíněné volby budou rozhodně zajímavým testem, zda se česká společnost dokáže konečně od 90. let odpoutat, nebo si zvolí dalšího politika spjatého s touto érou a náležejícího ke generaci, která už pomalu ale jistě vyklízí bitevní pole politiky. Neprovedená generační obměna se však netýká jenom politické scény, nýbrž i té mediální. „…českou mediální scénu by měla čekat generační obměna, která dlouho nepřichází. Příležitostí pro mladé novináře není mnoho, protože je pořád v plné síle generace, která se do médií dostala v devadesátých letech. Ta přistupuje k nově nastupujícím s despektem, protože pro ni představují určité ohrožení.“ uvedl v rozhovoru pro web studenta.cz ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a pedagog Josef Šlerka. A skutečně, pokud se podíváme na špičky české novinářské scény, dominují jí figury, které se v branži pohybují přes dvě desetiletí. Namátkou lze zmínit šéfkomentátora aktuálně.cz Jana Lipolda, Jindřicha Šídla, šéfredaktora týdeníku Echo Dalibora Balšínka, nebo Erika Taberyho a mnohé další.

V případě novinářů však chybějící generační obměna z pochopitelných důvodů není takovým problémem jako u politiků. Už minimálně kvůli tomu, že nemají moc rozhodovat o vašich životech, byť vliv médií na veřejné mínění je pochopitelně značný. Ostatně všichni výše zmínění pánové například díky své praxi disponují (na rozdíl od mé generace) skvělou pamětí, která jim dovoluje nalézat souvislosti tam, kde normálnímu smrtelníkovi zůstávají skryté. Druhou stranou mince však nepochybně zůstává fakt, že třicet let proti sobě stojí v mnoha případech stále ti stejní novináři a politici a žurnalisté mají často tendenci bojovat dávno ztracené bitvy, které mladší generace nechávají chladnout. Ať už jde například o porevoluční privatizaci, opoziční smlouvu, nebo hysterii některých novinářů v momentě, kdy Václav Klaus letos v lednu nevyloučil opětovnou kandidaturu na prezidenta, potřeba vyhrát boj, jehož důležitost už dávno odvál čas je stále patrná.

Síla důchodců

Vraťme se však do současnosti. Dnes je stále patrnější, že nejdůležitější voličskou skupinou hnutí ANO jsou právě senioři. Důchodce Babiše volí podle rozboru agentury Median zpracovanou pro týdeník Respekt pětačtyřicet procent jeho souputníků. To se samozřejmě odráží na vládní politice, kdy si premiér své věrné hýčká zvyšováním důchodů a dávek, které nastane samozřejmě i v případě na začátku zmiňovaného narovnávání penzí mezi muži a ženami. Nezapomínejme ani na slevy na jízdném a další benefity, které ANO bezpochyby chystá, naproti tomu, že například statistici soudí, že se musí zvýšit důchodový věk na 67 let.

Stále rostoucí vliv seniorů na politické dění a podobu sociálního státu je přirozeným efektem postupujícího stárnutí a vymírání Česka. Stárnoucímu obyvatelstvu samozřejmě bude nutné samozřejmě v budoucnu zajistit dostatečnou péči a slušné penze. Nelze tak ani vyloučit, že v budoucnu vznikne politická strana, která bude prosazovat zájmy penzistů. Například v Nizozemsku získala strana 50+ v předloňských volbách čtyři mandáty ve sněmovně a ve Slovensku sedí například tamní penzisté ze strany DeSUS ve vládě už od roku 2004. Svůj podíl na přestárlé generaci vládnoucích politiků mají rozhodně také přísně nastavené věkové limity zakotvené v české ústavě. Ty můžou mít také za následek nechuť mnohých mladších občanů participovat na veřejném dění a umetají cestičku k dominanci generaci, která působí v politice už několik desetiletí.

To samozřejmě rozhodně nemusí být úplně špatně. Společnost je tvořena třemi generacemi – odcházející, vládnoucí a nastupující. Odcházející generace sice může nabídnout jednoznačně nejvíce životních zkušeností, rozvážnější přístup k mnohým problémům a mnoho dalších výhod, ale také jí často chybí dlouhodobá perspektiva a není schopná se adaptovat na rychle se měnící svět okolo sebe. Ostatně není náhodou, že premiér Babiš neumí psát na počítači, což má za následek paradoxní situaci, že někdo takový kupříkladu řídí digitalizaci státní správy. Současný stav také dává poslednímu zmiňovanému pokolení jen malý podíl na moci ve státě. Současná hospodářská politika vlády navíc dokazuje, že tato dominance má za následek, že hospodářský růst se de facto projí a pouze se zhmotní v dluhy, které budou muset splácet budoucí generace.

Převaha starců však neplatí kompletně. Případ Pirátů jasně dokazuje, že existuje poptávka po politickém projektu, který se až tak neohlíží na minulost, nebo ji jednoduše nezná a nezajímají jí. Koneckonců předseda Pirátů Ivan Bartoš (38) je nejmladší ze všech lídrů parlamentních stran, a i například Jana Hamáčka (40) a Jiřího Pospíšila (43) čeká zřejmě ještě dlouhá politická kariéra na celostátní úrovni, stejně jako úspěšného starostu Kolína Víta Rakušana (40). Politicky aktivní začíná být také generace, k níž sám patřím. Pokolení, jež jako první nezažilo hrůzy ani jednoho z totalitních systémů dvacátého století a její smýšlení není formováno zkušenostmi z komunistického režimu.

Klíčovou otázkou však zůstává, jak se povede nahradit současnou přestárlou vládnoucí špičku. Až totiž Miloš Zeman a Andrej Babiš, kteří si v tandemu naprosto podmanili politickou scénu, ustoupí dřív nebo později do ústraní, bude nutné najít jejich nástupce. Ten však žádný na obzoru není, a v případě prezidentské volby se ho nikdo ani nepokouší hledat. Charismatické a dominantní figury přitom česká politická scéna potřebuje jako sůl.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud