Dvanáct let od gruzínské války: Proč země stále nechce bouchnout Rusku dveřmi před nosem

Karel Svoboda

08. 08. 2020 • 10:00
KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | V noci ze 7. na 8. srpna uplynulo přesně dvanáct let od začátku poslední války mezi Ruskem a Gruzií. Ta skončila velmi brzy očekávatelným ruským vítězstvím; a byť by bylo jistě záhodno rekapitulovat vývoj vztahů mezi oběma zeměmi, důležitější otázka zní, proč není pro gruzínské vedení jednoduché zabouchnout dveře k Rusku a proč Rusku současný stav vlastně docela vyhovuje.  

Rusko-gruzínské vztahy mají do ideálu hodně daleko a rozhodně za to nemůže jen válka, která se odehrála v roce 2008. Už při pohledu dále do historie je zřejmé, že prakticky od rozpadu Sovětského svazu vznikalo napětí spojené s tím, že Rusko hodlalo hrát dominantní roli v regionu, zatímco Gruzie byla k takové ruské pozici více než zdrženlivá. Ostatně, ani gruzínský vstup do Společenství nezávislých států v roce 1993 nebyl dobrovolný, ale způsobený ruským zásahem do občanské války na straně Eduarda Ševarnadzeho. Rusko si navíc kromě jiného drželo v záloze ještě Abcházii a Jižní Osetii, které fungovaly jako blok pro západní aspirace ze strany Tbilisi.

Další podstatný moment přišel v novém tisíciletí. Pro Rusko bylo šokem, když růžová revoluce v roce 2003 svrhla Ševarnadzeho režim. Nový režim Michaila Saakašviliho se pak stal hlavním nepřítelem ruských elit, a zcela typicky pro ruský přístup k mezinárodním vztahům, Moskva za ním neviděla ani tak autentickou nespokojenost s vládou bývalého sovětského ministra zahraničí, ale hlavně temnou ruku Západu. Pro běžné Gruzíny je tak perspektiva přímých diplomatických vztahů bez navrácení Abcházie a Jižní Osetie prakticky nepřijatelná, to však nic nemění na čilé obchodní výměně mezi oběma zeměmi a na přílivu turistů, který z Ruska do Gruzie plyne. 

Opakovat celou historii rusko-gruzínských vztahů, byť třeba jen v novodobé historii, by zabralo prostor spíše na knihu. Nicméně příklad malé země i ukazuje, s jakými limity se potýkají představitelé zemí v postsovětském teritoriu při nastavení své zahraniční politiky. Rusko pro Gruzii stále představuje důležitého obchodního partnera, a nelze předpokládat, že by se na tom cokoli změnilo i po současné krizi. Obrat obchodu s Ruskem se podílí na celkovém obratu 12 procenty (o něco více má Turecko, méně pak Čína a Ázerbájdžán, ze kterého Gruzie nakupuje zemní plyn). Ignorovat ruský trh zkrátka nejde, ostatně nepokusil se o to ani Michail Saakašvili – alespoň ne zpočátku.

Sumární čísla navíc nejsou všechno. Ruský trh je pro Gruzii naprosto zásadní pro vývoz některých komodit, například vína nebo minerální vody. Pro gruzínské víno (ať ve formě hroznů, nebo nápoje) by byl případný zákaz přístupu na ruský trh naprosto zničující. Ostatně, už dříve se tak stalo v letech 2006-2013, kdy Rusko zostřilo kontroly kvality a zdravotní nezávadnosti selektivně u gruzínských (a moldavských) vín. Gruzínští výrobci se následně museli přeorientovat na jiné trhy, což s sebou kromě jiného neslo i nutnost zvýšit jejich kvalitu. Paradoxně se tak jednalo o situaci, kdy embargo sice apriori škodilo, ale v dlouhodobém horizontu vedlo i k pozitivním změnám. Podobnou zkušenost zažila třeba Ukrajina v energetickém sektoru: do doby, kdy měla přístup k levným surovinám, jmenovitě zemnímu plynu, z Ruska, ji prakticky nic nenutilo k úsporám. Teprve až politická roztržka znamenající konec slev přinesla tlak na úspory v této oblasti.

Podobným slabým místem jsou i Gruzíni pracující v Rusku, kteří posílají vydělané peníze zpět do země. V roce 2006, jako další součásti roztržky mezi Ruskem a Gruzií, Rusko přerušilo letecké spojení mezi oběma zeměmi, navíc došlo ke kontrolám osob s gruzínským příjmením, respektive jejich pracovních dokumentů. Remitence tvořily v roce 2019 cca 12,7 % gruzínského HDP. Role Ruska jako zdroje remitencí se postupně snižovala, nicméně i tak zůstávalo až do nedávné doby jejich hlavním zdrojem, následované Itálií a Řeckem. Tlak jdoucí právě tímto směrem tak může být velmi efektivním způsobem, jak „umravnit“ gruzínské politiky.

Prakticky jakýkoli vůdce zemí v postsovětském prostoru čelí dilematu míry přiblížení či oddálení od regionálního hegemona. A to i pokud bereme v potaz pouze ekonomickou politiku, nikoli prostý fakt, že pro aspirace na vstup do NATO by musel jakýkoli gruzínský představitel uznat oddělení Abchízie a Jižní Osetie od Gruzie, což je zkrátka vnitropoliticky neúnosné. Staré vzorce obchodní výměny, zakořeněné ještě z dob Sovětského svazu jsou z krátkodobého hlediska výhodné, zároveň ale udržují zemi v závislosti na Rusku a prakticky nic nenutí jejich výrobce, aby jakkoli modernizovali svoji výrobu. Země tak zažívá postupný regres, což vede následně k rostoucí nespokojenosti obyvatelstva. Radikální rozchod s Ruskem a snaha o obrat na Západ pak ale s sebou nese okamžitý propad způsobený uzavřením ruského trhu, a to jak oficiálně, tak prostě prostřednictvím zostřených kontrol zaměřených na konkrétní zemi, jejichž požadavkům prakticky nikdy nelze vyhovět.    

SDÍLET