Sedmdesát pět let od Hirošimy a Nagasaki: Jaderné zbraně, darebné státy, teroristé a my

Martin Kovář

07. 08. 2020 • 16:30
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Před pětasedmdesáti lety, v létě 1945, šokovaly svět zprávy o tom, že Američané, kteří v Tichomoří stále ještě válčili s Japonskem, svrhli na města Hirošimu a Nagasaki (6. a 9. srpna) jaderné bomby, jež způsobily obrovské škody na životech a prakticky je vymazaly ze zemského povrchu. Konsternovaní Japonci vyjádřili ochotu jednat o podmínkách bezpodmínečné kapitulace, což do té doby odmítali, a již 2. září 1945 ji na palubě bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu podepsali. Z války, jež právě skončila, se zrodil nový bipolární svět; současně začala také nová, jaderná éra moderních světových dějin.

Použití atomových zbraní vyvolalo prakticky okamžitě četné kontroverze. Zejména světová levice, ale nejen ona, Američany obviňovala ze spáchání „obludného zločinu“, z „nelidskosti“, ze zastrašování potenciálních protivníků atd. Jeden z hlavních vítězů války, jemuž civilizovaný svět včetně západní Evropy vděčil za mnohé (ne-li za všechno), se tak náhle ocitl na pranýři. Bylo tomu tak proto, že rázně ukončil totální válku, již sám nerozpoutal a v níž musel čelit nepřátelům, kteří udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby jej zničili; zároveň svým činem zachránil před smrtí nejen své vlastní vojáky, ale i vojáky a civilisty nepřítele. Ano, je to přesně tak, jak píšu – bombardování Hirošimy a Nagasaki, jež významně přiblížilo konec války, zachránilo (přirozeně, na úkor strašlivých obětí v Hirošimě a v Nagasaki, jež ani v náznaku, aby nedošlo k nedorozumění, nezlehčuji) mnohem více lidí, než kolik jich padlo oběma bombám za oběť.    

Americký prezident Harry Truman (v úřadu v letech 1945–1953), který nasazení jaderných zbraní nařídil, se nejen po mém soudu rozhodl správně. Kromě toho, že tak fakticky vzato ukončil válku, vyslal zároveň jasný vzkaz současným a budoucím nepřátelům USA: Nezahrávejte si s námi; pokud nás napadnete, využijeme ke své obraně všechny zbraně, jež máme k dispozici, včetně těch jaderných. Svým spojencům přitom současně sděloval: Nebojte se, jsme s vámi a nedáme vás, což bylo hlavně pro západní Evropu, která si ještě dobře pamatovala neblahé důsledky politiky appeasementu, nesmírně důležité.    

Trumanův „vzkaz“ či apel mířil především do Moskvy, ke komunistickému diktátoru Stalinovi, jenž po skončení války systematicky budoval sovětskou sféru či sovětský blok ze zemí střední a jihovýchodní Evropy. Především díky silnému vlivu SSSR se v okupovaném východním Německu a také v Polsku, Československu, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, podobně jako v Albánii a Jugoslávii, kde byla nicméně role Moskvy poněkud odlišná, etablovali u moci komunisté. Kam až by sovětská rozpínavost pokračovala, kdyby Spojené státy nedisponovaly až do roku 1949 jaderným monopolem a kdyby prezident Truman neprokázal v létě 1945 vůči Japonsku a poté v letech 1948–1949, v době tzv. první berlínské krize, velkou odvahu a rozhodnost (třebaže v tomto případě k válečnému konfliktu a tím pádem ani k použití jaderných zbraní nedošlo), není snadné říci, třebaže v tom mnozí zdánlivě mají jasno.

Opravdu jasné je naopak to, že právě vznik a vývoj atomových zbraní, jež se na sklonku léta 1949 (tj. mnohem dříve, než Američané očekávali) podařilo získat i Sovětům, přesněji řečeno obava z toho, že ten, kdo přijde s útokem jako první, nedokáže zabránit efektivní odvetě ze strany napadeného, byly hlavní příčinou toho, proč v následujících desetiletích nedošlo mezi oběma supervelmocemi k válce včetně té jaderné. Právě z tohoto důvodu nazývali někteří historikové, včetně mého zesnulého kolegy a přítele, profesora Vladimíra Nálevky, druhou polovinu 20. století nanejvýš trefně jako tzv. „léta oboustranného strachu“.    

Od počátku padesátých let do konce tzv. studené války přitom byla k použití „zbraní posledního soudu“ nejedna „příležitost“. Poprvé tomu tak bylo v době korejské války (1950–1953), kdy americký generál Douglas MacArthur žádal v kritickém okamžiku prezidenta Trumana, aby tak mohl učinit. Truman, jenž roku 1945 zcela správně rozhodl o jejich nasazení proti Japonsku, tentokrát MacArthurovu žádost stejně správně odmítl – riziko rozpoutání „velké války“ s komunistickou Čínou a jaderné války se Sovětským svazem bylo příliš velké. Podobně prozíravě se zachoval i další americký prezident John Fitzgerald Kennedy v době tzv. karibské krize (či kubánské raketové krize) na podzim 1962, když odmítl tlak tzv. jestřábů a místo vojenské (případně i jaderné) konfrontace se Sověty, kteří se pokusili na Kubě nainstalovat odpalovací zařízení pro atomové zbraně, zvolil cesty blokády (karantény) ostrova a politické řešení problému. Podle některých odborníků bylo použití jaderných zbraní „na spadnutí“ i během tzv. jomkipurské války (říjen 1973), kdy arabské státy napadly Izrael, a to jednak ze strany Izraele, jednak ze strany v oblasti Blízkého východu aktivního Sovětského svazu. Ani v tomto případě k tomu ale nakonec naštěstí, mimo jiné i z výše uvedeného důvodu, nedošlo.

Ohlédneme-li se za celou historií studené války (1945/47/49–1989/91), můžeme, myslím, prohlásit, že velký vojenský konflikt (včetně toho jaderného) mezi oběma znepřátelenými bloky (Západ a Východ) nepropukl i díky existenci atomových zbraní (všeho druhu). Jejich vývoj, výroba, zkoušky atd. znamenaly pro svět přirozeně značné riziko, mimo jiné proto, že je kromě USA (1945) a SSSR (1949) získaly rovněž další země – Velká Británie (1952), Francie (1960), Čína (1964), Indie (1974), Pákistán (1998) a, neznámo přesně kdy, Izrael (Jihoafrická republika se vysoce pravděpodobného vlastnictví jaderných zbraní v devadesátých letech zřekla), současně ale působily jako již naznačená „brzda“ jestřábů a zastánců razantních řešení na obou stranách.    

Vzhledem k riziku, jež je s jadernými zbraněmi spojeno, docházelo a stále dochází k různým jednáním o zákazu jejich zkoušek či přímo zbraní jako takových. Z téhož důvodu proti nim takřka neustále protestují míroví i jiní, vesměs levicoví, respektive radikálně levicoví aktivisté po celém světě, nezřídka, paradoxně, i v zemích, jejichž bezpečnost závisela a závisí do značné míry na tom, že jaderné zbraně mají (známé, komunistickou propagandou silně akcentované, byly například protesty u základny RAF Greenham Common v osmdesátých letech). Naprosté nepochopení této jednoduché skutečnosti přitom čas od času prokázali i politikové, kteří aspirovali na nejvyšší funkce v některé ze západních zemí, jako, abych uvedl konkrétní příklad, bývalý šéf britských labouristů Jeremy Corbyn, jehož politickou kariéru naštěstí pro Spojené království i pro Západ jako celek ukončil v loňském roce úřadující premiér Boris Johnson, když mu uštědřil tvrdou porážku v parlamentních volbách. Realita je prostě taková, že minimálně pokud jde o léta studené války, bychom měli být tvůrcům jaderných zbraní (když už ne přímo jim) vděční; právě strach z jejich použití lidstvo v nemalé míře uchránil od války, která mohla být válkou poslední.

V současné době spočívá riziko především v tom, že o získání jaderných zbraní usilují tzv. „darebné státy“ či státy tzv. „osy zla“, jak je označil americký prezident George Bush mladší v lednu 2002 – komunistická Severní Korea a Írán. Obavy, že by se ocitly v rukou tamních politiků, trápí nejen potenciální ohrožené – Izrael, Jižní Koreu či Japonsko, ale i přední světové mocnosti, členy exkluzivního klubu držitelů těchto zbraní, v čele se Spojenými státy.    

Další riziko, spojené s jadernými zbraněmi, představuje možnost, že by se k nim mohla dostat některá z teroristických skupin, například známá al-Káida, jejíž příslušníci stáli za útoky proti USA 11. září 2001 a proti Velké Británii 7. července 2005. Britský premiér Tony Blair vyjádřil ve své autobiografii „Moje cesta“ (A Journey; 2010) pevné přesvědčení, že pokud by tito teroristé měli atomovou zbraň k dispozici, potom by s jejím použitím neváhali. Osobně si myslím totéž; jejich fanatismus nezná hranice, stejně jako jejich nenávist vůči Západu, tj. i vůči nám (nezapomínejme na to). Také proto je boj proti nim tak důležitý, jakkoli se mnoha obyvatelům západních zemí včetně České republiky zdá, že se jedná o „zbytečný boj v zemích, ve kterých nemají naši vojáci co dělat…“ Samozřejmě že mají, jde o bezpečnost nás všech.        

Co říci na závěr tohoto textu ve dnech, kdy si v tichém smutku připomínáme tragickou smrt obyvatel Hirošimy a Nagasaki a kdy žal mnoha lidí včetně stále ještě žijících pozůstalých nezmírní ani vědomí toho, že tato smrt zachránila životy mnoha jiných? Snad jen tolik, že nikoli jaderné zbraně, nýbrž političtí gauneři a avanturisté nejrůznějšího typu a terorističtí gangsteři jsou ti, jichž je třeba se bát. Zbraně samotné jsou, ať se nám to líbí nebo ne, nevinné. Vlastnit je není zločin, ale naopak nutnost. Představa, že by se jich Západ měl vzdát, je směšně naivní i smrtelně nebezpečná. Ti, o kterých jsem psal výše, by se jich totiž, pokud by se k nim (nedej Bůh) dostali, nevzdali nikdy a my bychom potom čelili jejich vydírání a teroru.           

Chcete-li dnes večer anebo o horkém letním víkendu vzpomenout obětí v obou japonských městech, pusťte si třeba smutně poetickou, filozofickou love story Alaina Resnaise „Hirošima, má láska“ (Hiroshima, mon amour; 1959), jako to po mnoha letech udělám já. Budeme tak v myšlenkách s těmi, kteří před tři čtvrtě stoletím umírali na konci největší války všech dob, a budeme věřit, že se modernímu lidstvu podaří jejich osudu vyhnout.

SDÍLET